1 VSPH 1046/2014-A-14
KSUL 44 INS 6246/2014 1 VSPH 1046/2014-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníka Karla Vandírka, IČO 68434235, bytem a sídlem Kludského 1342, Jirkov, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 6246/2014-A-7 ze dne 26.března 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 6246/2014-A-7 ze dne 26.března 2014 se mění tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč ve lhůtě deseti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Karlu Vandírkovi (dále jen dlužník), který se insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 7.3.2014 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do pěti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukázal na ust. § 108 insolvenčního zákona a dále konstatoval, že účelem zálohy je umožnit insolvenčnímu (předběžnému) správci výkon jeho funkce. Z insolvenčního návrhu soud zjistil, že závazky dlužníka pochází z podstatné části z podnikatelské činnosti. Celková výše závazků dlužníka činí 4.902.741,-Kč, závazky pocházející z podnikatelské činnosti činí 1.930.147,-Kč, čili více než 39 % všech závazků. Úpadek dlužníka proto nelze v souladu s ust. § 389 insolvenčního zákona řešit oddlužením.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval zejména tím, že je majitelem rodinného domu v obci Jirkov, který byl pořízen za částku 1.356.000,-Kč a po provedené rekonstrukci má cenu několikanásobně vyšší. Je tedy zřejmé, že dlužník disponuje majetkem, který může být použit na úhradu nákladů insolvenčního řízení. Soud přesto neuvedl žádné důvody, proč vyměřil zálohu v nejvyšší možné výši.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž podle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení kromě jiného doplněno v odstavci prvém úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě dlužník podal dne 7.3.2014 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník má dvě vyživovací povinnosti, má závazky v celkové výši 4.902.741,-Kč, z toho závazky z předchozí podnikatelské činnosti činí 1.930.147,-Kč. Vlastní rodinný dům v obci Jirkov, obvyklé vybavení domácnosti, osobní automobil Transporter. Dlužník má příjem ze zaměstnání ve výši 15.000,-Kč.

Při vydání napadeného usnesení vycházel soud prvního stupně z toho, že dlužník nemůže se svým návrhem na povolení oddlužení uspět, a tudíž že jeho úpadek bude třeba řešit konkursem, neboť-i když již není podnikatelem-k návrhu na oddlužení není podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona oprávněn z toho důvodu, že část jeho závazků pochází z podnikání a že by schválené oddlužení nevedlo k plnému uspokojení věřitelů.

Podle platné úpravy insolvenčního zákona již dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeném s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Při rozhodování o povolení oddlužení je nutné vzít rovněž v úvahu znění ust. § 397 insolvenčního zákona, že v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, je namístě ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je vyloučeno interpretovat ust. § 389 odst. 2 tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání. V kontextu citovaných ustanovení se úvaha soudu prvého stupně o tom, že dlužník nebyl (jako osoba mající závazky z podnikání) oprávněn návrh na povolení oddlužení podat, jeví jako předčasná.

Z výše uvedeného vyplývá, že o tom, zda bude úpadek dlužníků řešen oddlužením nebo konkursem, bude rozhodnuto až hlasováním na schůzi věřitelů spojeném s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu nemůže soud napřed usuzovat, jaký způsob řečení úpadku dlužníků bude věřiteli zvolen. Je proto povinen zajistit pro počáteční fázi insolvenčního řízení odpovídající finanční prostředky. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že je nutné uložit dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to vzhledem k tomu, že není zřejmé, jaký způsob řešení úpadku bude věřiteli zvolen.

Oproti názoru soudu prvního stupně je dle názoru odvolacího soudu třeba vzít při stanovení výše zálohy v úvahu konkrétní okolnosti věci, jimiž jsou majetkové poměry dlužníka. S ohledem na uvedené okolnosti odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že přiměřená výše zálohy činí 10.000,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 4.srpna 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová