1 VSPH 1036/2013-A-16
KSPL 27 INS 21201/2012 1 VSPH 1036/2013-A-16

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátČ složeném z p edsedy JUDr. Františka Kuery a soudc JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenním ízení dlužníka: Michal Oláh, nar. 14. srpna 1980, bytem Karlovy Vary-Stará Role, Dvo ákova 704/3, zahájeném k návrhu vČ itele: Libor Jára, nar. 6. dubna 1980, bytem Karlovy Vary-Stará Role, Fibichova 763/2A, adresa pro doruování: Karlovy Vary, ýankovská 6, o odvolání vČ itele proti usnesení Krajského soudu v Plzni .j. KSPL 27 INS 21201/2012-A-7 ze dne 6. b ezna 2013,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni .j. KSPL 27 INS 21201/2012-A-7 ze dne 6. b ezna 2013 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z úastník nemá právo na náhradu náklad ízení p ed soudy obou stup .

Od vodnČní:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením odmítl insolvenní návrh vČ itele.

V od vodnČní usnesení soud zejména uvedl, že insolvenní návrh vČ itele mu byl doruen dne 30.8.2012, v nČm však nebyla specifikována žádná pohledávka dalšího vČ itele dlužníka, kterého toliko jmenoval. Soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze .j. 2 VSPH 912/2011 a návrh vČ itele podle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Proti tomuto usnesení se vČ itel vas odvolal. Namítal, že vzhledem ke dlouhodobé zdravotní indispozici a nep ítomnosti na korespondenní adrese žádá o obnovení vČci a uvedl novou adresu.

Vrchní soud v Praze, aniž na izoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], p ezkoumal napadené usnesení i ízení jeho vydání p edcházející, a dospČl p itom k závČru, že odvolání není opodstatnČno.

Náležitosti insolvenního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. KromČ požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenní návrh obsahovat oznaení insolvenního navrhovatele a dlužníka, musí v nČm být uvedeny rozhodující skutenosti, které osvČdují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutenosti, ze kterých vyplývá oprávnČní podat návrh, není-li insolvenním navrhovatelem dlužník, musí být oznaeny d kazy, kterých se insolvenní navrhovatel dovolává, a musí z nČj být patrno, eho se jím insolvenní navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více vČ itel a b) penČžité závazky po dobu delší 30 dn po lh tČ splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti vČ itel ( více vČ itel ) klade insolvenní zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formČ dlužníkova p edlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak uruje, že insolvenní návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neuritý, insolvenní soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokraovat v ízení, uiní tak neprodlenČ, nejpozdČji do 7 dn poté, co byl insolvenní návrh podán. Ustanovení § 43 o.s. . se nepoužije.

K náležitostem insolvenního návrhu v bec a jmenovitČ k vylíení skuteností, jež mají osvČdit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjád il zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSýR 7/2008-A). V nČm Nejvyšší soud zejména zd raznil-co do srovnání úpravy v insolvenním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah vČ itelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, vČty první, zákona . 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znČní úinném do 31.12.2007, jež bylo p edmČtem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska obanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uve ejnČného pod íslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z nČhož vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ýR ze dne 17.4.2003, sp.zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenního návrhu podle insolvenního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vyluuje aplikaci § 43 o.s. .; insolvenní návrh, pro jehož nedostatky nelze pokraovat v insolvenním ízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závČry i nadále použitelné.

Nutno zd raznit, že již se zahájením insolvenního ízení (§ 101 odst. 1 vČta první IZ) se pojí úinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do pomČr dlužníka i t etích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSýR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod . 91/2009) zd raznil, že insolvenní návrh (podaný u vČcnČ p íslušného soudu, opat ený ú ednČ ovČ eným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zarueným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává úinky spojené se zahájením insolvenního ízení bez z etele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatk jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo t etím osobám zahájením insolvenního ízení a opat eními p ijatými v jeho pr bČhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování ízení o vadném insolvenním návrhu tím, že na jedné stranČ zbavuje insolvenní soud povinnosti odstra ovat vady insolvenního návrhu, pro které nelze v insolvenním ízení pokraovat, postupy podle § 43 o.s. ., na druhé stranČ zavazuje soud k tomu, aby d sledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenního návrhu vyvodil (aby insolvenní návrh odmítl) neprodlenČ, nejpozdČji však do 7 dn poté, co byl insolvenní návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opČt závČry cit. R 91/2009) d slednČ trvá na tom, aby insolvenní navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník i vČ itel- ádnČ splnil zákonem p edepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenního návrhu, tj. aby vylíil rozhodující skutenosti, které osvČdují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný vČ itelem, musí tento navrhovatel navíc ádnČ vylíit skutenosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnČní podat návrh, tj. skutenosti svČdící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího vČ itele je primárním p edpokladem projednání dlužníkova úpadku (je pr kazem navrhovatelova oprávnČní požadovat, aby soud na podkladČ jeho insolvenního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjiš oval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splnČnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenní navrhovatel ohlednČ p íslušných rozhodných skuteností odkáže na listinný d kaz, který p ipojí k insolvennímu návrhu jako p ílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenní zákon výslovnČ zavádí odlišný režim pro odstra ování vad insolvenního návrhu na stranČ jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstra ování vad týkajících se p íloh insolvenního návrhu na stranČ druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zd raznČno, že v situaci, kdy insolvenní zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož vČ itel s insolvenním návrhem uspČl, pro odvolací ízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvČdení pohledávky insolvenním navrhovatelem-z hlediska jeho b emene tvrzení a b emene d kazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo p i p edchozí zákonné úpravČ (viz závČry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSýR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod . 14/2011).

Z usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSýR 14/2011-A ze dne 21.12.2011 mimo jiné plyne, že vČ itelský insolvenní návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako souást vylíení okolností, které osvČdují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších vČ itelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových vČ itel , vetnČ konkrétních údaj o splatnosti tČchto pohledávek, a to v mí e, která v p ípadČ, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvennímu soudu uzav ít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nespl uje insolvenní návrh, v nČmž jsou sice konkrétnČ oznaeni další vČ itelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových vČ itel a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má penČžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dn po lh tČ splatnosti, respektive neplní své penČžité závazky po dobu delší 3 mČsíc po lh tČ splatnosti.

Insolvenní navrhovatel v dané vČci ve smyslu výše uvedeného oznail svoji splatnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 60.000,-K vzniklou na základČ smlouvy o p jce, jako dalšího vČ itele dlužníka uvedl Karla Pecku, avšak u tohoto vČ itele neuvedl výši tvrzené pohledávky ani údaj o její splatnosti. Urení výše a splatnosti pohledávky je d ležité z d vodu, že v souladu s § 3 IZ lze v insolvenním ízení uplatnit toliko pohledávky po splatnosti déle než 30 dn (§ 3 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále s institutem splatnosti pohledávek po dobu delší 3 mČsíc nakládá ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) IZ jako s jedním z p ípad úpadku ve formČ platební neschopnosti.

Na základČ tČchto zjištČní dospČl též odvolací soud ve shodČ se soudem I. stupnČ k závČru, že insolvenní navrhovatel-vČ itel v insolvenním návrhu ádnČ nevylíil rozhodující skutenosti, které osvČdují úpadek dlužníka, když k tomuto závČru dospČl p edevším na základČ absence údaje o existenci pohledávky dalšího vČ itele. Pro úplnost je t eba poznamenat, že jakkoli § 86 IZ ukládá insolvennímu soudu provést i jiné d kazy pot ebné k osvČdení dlužníkova úpadku, než byly úastníky navrhovány, jde o projev vyšet ovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutenostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobČ nenahrazuje na prvním místČ stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenního navrhovatele. Jestliže vČ itel nemá dostatené a vČrohodné informace o dalších dlužníkových vČ itelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkovČ platební neschopnosti i dalších okolnostech, jež o dlužníkovČ úpadku ve formČ insolvence nebo ve formČ p edlužení svČdí, pak není nikterak opodstatnČno, aby se zjištČní jeho úpadku insolvenním návrhem domáhal. Za takové situace je namístČ, aby vČ itel k ochranČ svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro p ípad, kdy si vČ itel svojí splatnou pohledávkou za dlužníkem, z níž by mČla jako vyplývat jeho legitimace k podání insolvenního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybnČ listinami osvČdit, nebo dokonce ani není s to ji ádnČ skutkovČ vymezit. Insolvenní ízení není a nem že být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi vČ itelem a dlužníkem) cestu nalézání práva p ed orgány k tomu povolanými. Jeho úelem není vy ešení individuálního sporu o pohledávku mezi vČ itelem (insolvenním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž ešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním ízením nČkterým ze stanovených zp sob tak, aby došlo k uspo ádání majetkových vztah k osobám doteným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadnČ pomČrnému uspokojení dlužníkových vČ itel (§ 1 písm. a/ IZ).

Z uvedeného je z ejmé, že d vody pro odmítnutí insolvenního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenní návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v ízení pokraovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenního návrhu mohl insolvenní navrhovatel odstranit, jen dokud soud I. stupnČ nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatel uinil k odstranČní tČchto nedostatk v rámci odvolacího ízení doplnČní návrhu (což se nestalo), nemČlo by to z hlediska posouzení vČcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Na základČ tČchto zjištČní a veden právními závČry vyjád enými shora dospČl též odvolací soud ve shodČ se soudem I. stupnČ k témuž závČru, totiž že v insolvenním návrhu nejsou obsažena a osvČdena tvrzení zp sobilá naplnit znak úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 IZ.

Insolvenní návrh tedy neobsahuje pot ebná tvrzení, jež by byla zp sobilá (doložena listinami) osvČdit dlužník v úpadek; pro tyto nedostatky nelze v ízení pokraovat, a proto soud I. stupnČ správnČ insolvenní návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ, aniž na izoval jednání (k na ízení jednání k projednání insolvenního návrhu je soud oprávnČn p istoupit jedinČ za p edpokladu, že ízení je zahájeno ádným insolvenním návrhem) nebo dlužníka vyzýval k p edložení seznam majetku a závazk . VČcnČ správné rozhodnutí odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s. .

Jelikož insolvenní návrh byl odmítnut, má dlužník dle § 146 odst. 3 o.s. . v i navrhovateli právo na náhradu náklad ízení; dlužníkovi však žádné náklady nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s. ., jak uvedeno v bodČ II. výroku tohoto usnesení.

Pouení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání p ípustné, jestliže na základČ dovolání podaného do dvou mČsíc od doruení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ýR prost ednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospČje k závČru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vy ešení otázky hmotného nebo procesního práva, p i jejímž ešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vy ešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílnČ anebo má-li být dovolacím soudem vy ešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s. .).

V Praze dne 24. ervence 2013

JUDr. František K u e r a, v. r. p edseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva