1 VSPH 1031/2012-A-38
KSPL 27 INS 5341/2011 1 VSPH 1031/2012-A-38

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci navrhovatele: Libor Hráský, bytem Čelákovice, Jungmannova 1013/28, identifikační číslo 15352153, zast. JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Dobřichovice, Jiráskova 378, proti dlužníkovi: DREVSKOM, s.r.o., sídlem Všeruby 77, identifikační číslo 40527000, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 5341/2011-A-33 ze dne 29. června 2012,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 5341/2011-A-33 ze dne 29. června 2012 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh navrhovatele Libora Hráského na zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka a v bodě II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že v souladu se závěry usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 1291/2011-A-24 ze dne 7.2.2012, kterým bylo zrušeno usnesení soudu I. stupně ze dne 15.9.2011, se soud opětovně zabýval otázkou aktivní legitimace navrhovatele. Vrchní soud v Praze měl ve shora uvedeném usnesení za dostatečné ujednání o odměně ve výši 7 % dle čl. III. odst. 3 smlouvy ze dne 11.12.2007 a inventarizaci závazků ke dni 31.12.2009 považoval za uznání závazku podle § 323 odst. 1 ObchZ.

Navrhovatel nabyl pohledávku za dlužníkem na základě postupní smlouvy, avšak neprokázal oznámení postoupení dlužníkovi. Dlužník ve svém stanovisku ze dne 3.3.2012 (A-30) tvrdil, že odměna ve výši 7% schválené dotace byla určena též na provádění dozorové činnosti, která nebyla prováděna ani převedena postupní smlouvou, přičemž splněním dozorové činnosti se podle čl. VII. odst. 2 smlouvy rozumí řádné ukončení investičního projektu popsaného v příloze smlouvy.

Soud dovozoval, že postupní smlouvou ze dne 28.2.2011 nedošlo k postoupení všech práv a povinností na navrhovatele, postupitel si vymínil i nadále provádět dozorovou činnost podle čl. VII. odst. 2 smlouvy. Výkonem dozorové činnosti je podmíněna i odměna ve výši 7 %. V čl. II. smlouvy bylo ujednáno, že částka, která bude dlužníkem uhrazena, náleží z 1/3 postupiteli a z 2/3 postupníkovi. Soud měl za to, že tato dohoda nepojednává o úhradě za postoupenou pohledávku, ale že teprve prováděním dozorové činnosti mělo dojít ke stanovení úhrady za tuto činnost. Nebyla prokázána ani výše postoupené pohledávky. Proto soud insolvenční návrh podle § 142 písm. b) IZ zamítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal. Namítal, že odůvodnění rozhodnutí je rozporné, když soud na jednom místě správně uvedl, že výše úplaty není náležitostí smlouvy podle § 524 OZ, ale níže uvedl, že navrhovatel neprokázal, v jaké výši na něj pohledávka přešla. Dlužník závazek uznal a pohledávka byla na navrhovatele postoupena postupní smlouvou ze dne 28.2.2011, což bylo dlužníkovi oznámeno. Dozorová činnost zůstává i nadále povinností právního předchůdce navrhovatele. Proto navrhovatel žádal, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a návrhu na zjištění úpadku a prohlášení konkursu vyhověl, případně, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

V souzené věci se z obsahu spisu podává, že smlouvou ze dne 11.12.2007 se postupitel-právní předchůdce navrhovatele zavázal, že posoudí záměr dlužníka jako objednatele na určení operačního programu vhodného pro čerpání dotací ze zdrojů Evropské unie, vyplní registrační žádost, provede činnosti směřující k jejímu schválení, vypracuje projektové dokumentace a další činnosti. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28.2.2011 došlo mezi postupitelem SN Consultancies, sprl a postupníkem-navrhovatelem k převodu pohledávky ve výši 4.179.000,-Kč, na jejíž úhradu byla vystavena faktura č. 2008053 ze dne 1.10.2008, přičemž tato částka byla dobropisem ze dne 6.1.2010 č. 2010-01 snížena na 3.134.250,-Kč. V čl. I. odst. 2 smlouvy bylo uvedeno, že postupitel postupuje postupníkovi shora uvedenou pohledávku se všemi právy a povinnostmi ze smlouvy (uzavřené mezi dlužníkem a postupitelem dne 11.12.2007), mimo povinnost uvedenou v čl. VII. bod 2 Dozorová činnost, která zůstává postupiteli.

Podle čl. VII. bod 2 smlouvy ze dne 11.12.2007 splněním závazku dozorové činnosti se rozumí řádné ukončení investičního projektu, popsané v příloze této smlouvy, objednatelem včetně splnění všech administrativních povinností uložených smlouvou o čerpání dotace. Podle čl. III. bod 3 smlouvy ze dne 11.12.2007 v případě vydání rozhodnutí řídícího orgánu (pozn. Czechinvest) o přiznání dotace náleží zhotoviteli-postupiteli další odměna ve výši 7 % z celkové výše schválené dotace, která se vztahuje také na následné provádění dozorové činnosti.

Z obsahu faktury ze dne 1.10.2008 č. 2008053 plyne, že se týkala odměny ve výši 7 % z celkové výše schválené dotace, přičemž však tato část pohledávky byla z postupní smlouvy čl. I. bod 2 výslovně vyloučena, přičemž nebyla ani vyvrácena dlužníkova obrana, že nedošlo k čerpání dotace ani k zahájení investičního projektu, a proto nemohlo ani dojít ke plnění závazku dozorové činnosti a vzniku nároku na sedmiprocentní odměnu. V čl. III. smlouvy ze dne 11.12.2007 je přitom výslovně uvedeno, že sedmiprocentní odměna je závislá na rozhodnutí o přiznání dotace a dále na výkonu dozorové činnosti.

Z insolvenčního návrhu je zřetelné, že za dlužníkem je uplatněna právě pohledávka ve výši 4.179.000,-Kč, která však nebyla součástí smlouvy o postoupení pohledávky a nebyla prokázána ani její splatnost, respektive dlužník splatnost této pohledávky vyvrací tvrzením, že nedošlo k čerpání dotace a tím ani k výkonu dozorové činnosti. Navrhovatel přitom v odvolání připustil, že dozorová činnost zůstala i nadále povinností právního předchůdce navrhovatele.

Za popsaného stavu lze proto odmítnout jako nedůvodnou odvolací argumentaci navrhovatele, že by se snad soud I. stupně důsledně neřídil závaznými právními závěry vyjádřenými v jeho posledním kasačním rozhodnutí. Ostatně jsou to právě dlužníkova tvrzení a jím označené důkazy, z nichž v kontextu s odvolací argumentací vyplývá rozsah sporných skutečností, jež by bylo třeba postavit najisto nezbytností provést dokazování v rozsahu, k němuž insolvenční řízení určeno není. Jinými slovy řečeno, navrhovatel se mýlí v úsudku, že by napadené usnesení bylo opřeno jen o tvrzení dlužníka nebo že by mu nesprávným procesním postupem soudu I. stupně byla odňata možnost dlužníkovu obranu vyvrátit.

Soud I. stupně tedy správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovateli existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Proto mu § 103 odst. 2 a 3 IZ-co do povinných náležitostí insolvenčního návrhu, jejichž absence vede v režimu § 128 odst. 1 a 2 IZ k odmítnutí insolvenčního návrhu -zvlášť ukládá uvést v návrhu i skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky jakožto speciální přílohy předepsané v § 105 IZ, k návrhu připojit. Uvedenému odpovídají i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení.

Teprve pokud navrhovatel svoji splatnou pohledávku za dlužníkem doloží, prokáže své oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. Při zkoumání dlužníkova úpadku však již soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ).

Shodně se vyslovil Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 29.4.2010, č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 (uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zde ve vztahu k požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 24.3.2010, č.j. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A-50) formuloval závěr, podle nějž zjistí-li insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), že tyto důkazy existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně neosvědčují, anebo že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení, není důvodu, aby insolvenční soud o insolvenčním návrhu nařizoval jednání. V takovém případě insolvenční soud insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 IZ pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace bez dalšího zamítne. Ve svém usnesení ze dne 14.6.2011, sp.zn. MSPH 76 INS 2762/2011, 3 VSPH 436/2011-A pak Vrchní soud v Praze vysvětlil, proč i nadále-i ve světle dalších judikatorních výstupů, jež k procesním podmínkám zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu formuloval Nejvyšší soud v již zmíněném R 14/2011-pokládá za správný svůj závěr, že zamítnout insolvenční návrh věřitele pro nedoložení jeho aktivní legitimace lze ve výše uvedených specifických případech (jedině tehdy) i bez nařízení jednání (a že pak věc i v odvolacím přezkumu podléhá režimu § 94 odst. 2 písm. c/ IZ).

Ze shora uvedeného lze přitom dovodit, že soud prvního stupně v napadeném usnesení popsané judikatorní postuláty v potřebném rozsahu respektoval, přičemž navrhovatel ani rámcově nevysvětlil, proč za situace, kdy dlužník kvalifikovaně jeho pohledávku rozporuje, pominul standardní postup a při jím tvrzené jednoznačnosti uplatňovaného nároku si neopatřil v nalézacím řízení exekuční titul, jenž by bezpochyby jeho pozici v insolvenčním řízení výrazně podpořil. Neučinil-li tak, zůstala pro věc zásadní problematika převodu tvrzené pohledávky spornou a odvolací soud za takového stavu věci sdílí náhled soudu prvního stupně o nedostatku navrhovatelovy aktivní legitimace, a proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Jelikož insolvenční návrh byl zamítnut, má dlužník dle § 142 odst. 1 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; dlužníkovi však žádné náklady nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 27. září 2012

JUDr. František K u č e r a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová