1 VSOL 997/2014-A-12
KSOL 10 INS 7317/2014 1 VSOL 997/2014-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužnice Šárky Šulákové, nar. 19. dubna 1976, bytem Jeseník, Masarykovo nám. 68/13, PSČ 790 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 7317/2014, o insolvenčním návrhu dlužnice, spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužnice ze dne 13.8.2014 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 5.8.2014, č.j. KSOL 10 INS 7317/2014-A-7,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 5.8.2014, č.j. KSOL 10 INS 7317/2014-A-7, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně s poukazem na ust. § 395 odst. 1 písm. a), § 396 odst. 1 a § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužnici, aby ve stanovené lhůtě zaplatila na označený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dlužnice se svým návrhem, doručeným soudu 18.3.2014, domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. Z úřední činnosti je soudu známo, že dlužnice již v minulosti podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení a věc byla vedena pod sp. zn. KSOL 10 INS 27133/2012, přičemž v uvedeném řízení soud dospěl k závěru, že návrh dlužnice na povolení oddlužení byl podán s nepoctivým záměrem. Soud proto přihlédl ke všemu, co vyšlo v původním řízení najevo, neboť podání nového insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na oddlužení je pouze reakcí na skutečnost, že s původním návrhem na povolení oddlužení nebyla dlužnice úspěšná. V předchozím řízení pod sp. zn. KSOL 10 INS 27133/2012, které bylo zahájeno 1.11.2012, soud zjistil, že v seznamu majetku dlužnice uvedla osobní automobil v hodnotě cca 5.000 Kč, věci osobní potřeby a běžné vybavení domácnosti. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo však následně soudem zjištěno, že dlužnice krátce, to je 1 měsíc před zahájením uvedeného řízení bezúplatně převedla na svého bratra Martina Hanáčka svou ideální polovinu nemovitostí, a to budovy č.p. 47-rod. dům, na st.p.č. 51, stavebního pozemku p.č. 51-zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku p.č. 266-zahrada, to vše zapsáno na LV č. 101 pro katastrální území a obec Velká Kraš a že se tak stalo darovací smlouvou ze dne 8.10.2012 s právními účinky vkladu ke dni 8.10.2012, nicméně tuto skutečnost dlužnice v původním návrhu zamlčela. Dlužnice se tak zbavila podstatné části svého majetku a tím úmyslně zkrátila uspokojení věřitelů, navíc k převodu došlo v době, kdy již byla v prodlení s placením svých závazků, neboť z jejího seznamu závazků vyplynulo, že v okamžiku převodu nemovitostí dlužnice zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků, neboť tři ze svých třinácti závazků, a to vůči věřiteli Home Credit, a.s., Cetelem ČR, a.s., a Profi Credit Czech, a.s., naposledy hradila v srpnu roku 2012, věřitel Profi Credit Czech, a.s. k 1.10.2012 učinil kroky k vymáhání své pohledávky a podal návrh na zahájení rozhodčího řízení. Z těchto důvodů soud uzavřel, že je zde důvod pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a že jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužnice je konkurs. Proto usnesením ze dne 28.11.2012 uložil dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Na toto usnesení dlužnice reagovala podáním, doručeným 5.12.2012, v němž uvedla, že v lednu 2012 jí matka Zdeňka Hanáčková půjčila 40.000 Kč na úhradu dlužného nájemného, bratr Martin Hanáček jí půjčil 20.000 Kč na úhradu dlužných splátek věřitelům a faktury za elektřinu, která jí byla odpojena, a úhradu životního pojištění. Tyto půjčky byly splatné do 31.8.2012, její finanční situace se nezlepšila, proto se domluvili, že dlužnice bezúplatně převede bratrovi svou polovinu nemovitostí na vyrovnání obou dluhů. Tvrdila, že převod nebyl účelový, jelikož za něj peníze dostala formou obou půjček, které byly použity čistě na uspokojení věřitelů. Částka byla dle odhadu dlužnice (kdy se opírala o úřední odhad z roku 2004 a stav nemovitostí) dostačující, proto převod do žádosti o oddlužení neuvedla. Dalším podáním (doručeným 6.12.2012) dlužnice předložila smlouvu o půjčce uzavřenou se svou matkou Zdeňkou Hanáčkovou 10.1.2012 na částku 40.000 Kč, dále smlouvu o půjčce s Martinem Hanáčkem z 11.2.2012, dle níž jí bratr půjčil 20.000 Kč. Jelikož usnesení, kterým byla dlužnici uložena povinnost zaplatit zálohu, nabylo právní moci, předchozí řízení bylo následně pravomocně pro nezaplacení zálohy zastaveno (ke dni 13.2.2013).

Nicméně, jak dále uvedl soud prvního stupně, dne 18.3.2014 dlužnice doručila soudu předmětný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, v němž uvedla, že její finanční situace se vyhrotila již v létě roku 2011, kdy jí byl zdražen poplatek za služby spojené s bydlením, přišla o brigádu, v zaměstnání se snižovaly platy, proto nebyla schopna hradit veškeré půjčky, nájem a potřeby dcery, po celou dobu jí finančně vypomáhali rodiče a bratr, kterému dluží 210.000 Kč, s tím, tento dluh vyrovnala již zmíněnou darovací smlouvou. Dále uvedla, že žádný jiný hodnotný majetek nemá, předložila uvedenou darovací smlouvu, kterou dlužnice podepsala 3.9.2012 a její bratr 8.10.2012, právní účinky vkladu ve prospěch bratra nastaly k 8.10.2012. Dále předložila dohodu o narovnání dluhu uzavřenou mezi ní a bratrem dne 31.8.2012, z níž se podává, že Martin Hanáček eviduje za dlužnicí pohledávku z titulu neuhrazených hotovostních půjček během let 2006-2012 v celkové výši 210.000 Kč, dlužnice se zavázala převést nemovitosti na bratra s tím, že oba považují veškeré vzájemné nároky za vyrovnané. Soud proto vyzval dlužnici k doložení všech smluv o půjčkách s bratrem. Dlužnice reagovala podáním (soudu doručeno 19.6.2014), v němž uvedla, že půjčky ve výši 190.000 Kč byly sjednány pouze smluvně , celkový dluh byl písemně uveden až v Dohodě o narovnání dluhu, splněním této dohody byly vyrovnány veškeré závazky vůči bratrovi a také vůči matce (40.000 Kč). V předchozím řízení, zahájeném v roce 2012 mylně uvedla, že převedením svého podílu na nemovitostech bratrovi jsou vyrovnány pouze písemné půjčky od bratra a matky. Předložila 2 písemné smlouvy o půjčkách s bratrem a matkou na celkovou částku 60.000 Kč, dále předložila čestné prohlášení bratra, v němž uvedl, že dlužnice si od něj během let 2006-2012 půjčila celkem 210.000 Kč, z toho písemně byla pouze půjčka na 20.000 Kč, ostatní půjčky byly čerpány průběžně v celkové výši 190.000 Kč a byly uzavřeny pouze smluvně , sepsány byly až v dohodě o narovnání dluhu, veškeré písemné i ústní závazky dlužnice vyrovnala převedením svého podílu na nemovitostech Velká Kraš 47.

Na základě všech shora uvedených zjištění soud prvního stupně opětovně uzavřel, že i nyní předložený návrh na povolení oddlužení, nelze vyhodnotit jinak, než že jím dlužnice sleduje nepoctivý záměr, když dlužnice v původním návrhu tvrdila, že jí bratr půjčil dle písemné smlouvy ze dne 11.2.2012 20.000 Kč, nyní nově tvrdí, že mu dluží celkem 210.000 Kč (půjčka do 190.000 Kč byla jen ústní) a že mimo jiné tento dluh byl vyrovnán zmiňovanou darovací smlouvou. Přitom k bezúplatnému převodu nemovitostí došlo krátce před podáním přechozího návrhu na povolení oddlužení a především v době, kdy dlužnice některým svým věřitelům nehradila jejich splatné pohledávky. Jelikož úpadek dlužnice bude možno řešit pouze konkursem, je pro další řízení nutné, aby dlužnice zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, přičemž v další části svého rozhodnutí soud prvního stupně dlužnici vyložil smysl a účel požadované zálohy, včetně její výše.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž vyslovila nesouhlas se závěrem, že svým návrhem (na povolení oddlužení) sledovala nepoctivý záměr, když svému bratru darovala svůj podíl na uvedených nemovitostech. Nemovitost mu darovala proto, že jí rodiče i bratr v době odchodu od manžela, v dalších letech 2006-2012 finančně vypomáhali a jediný možný způsob, jak tuto výpomoc z její strany vyrovnat, byl převod nemovitosti . V době převodu o žádném insolvenčním návrhu neuvažovala, ani o tomto způsobu vyrovnání s dluhy netušila. To zjistila až ke konci října 2012 a protože měla všechny písemnosti pro insolvenční řízení rychle připravené, podala již k 1.11.2012 předchozí insolvenční návrh. I když chápe, že tento sled událostí, se zdá podezřelý. Bratrovi dům převedla, protože chtěla mít situaci v rodině v pořádku, aby se jejich vztahy nevyhrotily. Navíc nemovitost nikdy nebrala jako svůj majetek, nepodílela se na jejím chodu či opravách, pobývala v ní jen krátce po přestěhování (s rodiči) z Děčína, následně studovala v Šumperku a bydlela na internátě. V prvním návrhu to nezmínila, protože nevěděla, že je to nutné, návrh nesepisovala s právníkem, který by ji na to upozornil. Věřitelům posílala peníze, i když ne v plné výši, jenže po zamítnutí jejího prvního návrhu, věřitelé požadují uhradit dluh naráz nebo po vysokých částkách, což není v jejích silách. Od ledna 2014 má již exekuci na plat a dalších finančních prostředků na uspokojení věřitelů jí nezbývá. Proto žádá o opětovné posouzení a přehodnocení její situace, protože jinou možnost nemá, navíc v insolvenci by hradila velkou částku, nejen minimálně povinných 30 %.

Podle ust. § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal odvolací soud napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání, dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Odvolací soud konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně, tak jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného usnesení (která odvolací soud toliko pro stručnost shrnul) jsou správná a úplná, mají v předmětném spise i ve spise sp. zn. KSOL 10 INS 27133/2012, plnou oporu. Proto odvolací soud z těchto zjištění vychází. Je dále skutečností, že předmětný insolvenční návrh dlužnice, který spojila s návrhem na povolení oddlužení, je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužnice je v úpadku, neboť má více věřitelů (9), vůči nim 13 nezajištěných závazků, v celkové výši 468.337 Kč, které jsou po splatnosti déle jak 30 dnů a které dlužnice není schopna hradit, neboť je nehradí déle jak 3 měsíce po lhůtě jejich splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 IZ), některé závazky vůči dlužnici (cca v počtu 5) jsou vykonatelné, převážnou část svých závazků dlužnice nehradí od roku 2012 a jak dlužnice uvedla, některé své závazky nehradí již od srpna roku 2012. Z čistého měsíčního příjmu dlužnice, který tvrdí ve výši 17.168 Kč, by dlužnice, po předběžném propočtu odvolacího soudu), byla schopna uhradit svým věřitelům za dobu 5 let splátkového kalendáře (a po odpočtu nezabavitelných částek, s přihlédnutím k jedné vyživovací povinnosti) cca 67,25 %-69,67 %, podle toho, zda by ustanovený insolvenční správce byl či nebyl plátcem daně z přidané hodnoty.

Nicméně, jak bylo v tomto řízení zjištěno, dlužnice již v době, kdy měla splatné závazky vůči svým věřitelům, bezplatně převedla (darovala) dne 8.10.2012 svůj podíl na nemovitostech svému bratrovi a teprve následně 1.11.2012 podala přechozí insolvenční návrh, spojený s návrhem na povolení oddlužení. I pokud dlužnice měla v době převodu splatné závazky vůči matce a bratrovi (do 31.8.2012), nelze přehlédnout, že svého bratra (osobu blízkou), co by jednoho ze svých věřitelů zvýhodnila (upřednostnila) a tímto postupem zbývající věřitele omezila ve volbě způsobu jejího oddlužení, tj, zda její úpadek a oddlužení bude řešeno formou splátkového kalendáře, či zpeněžením majetkové podstaty (viz závěry formulované v obdobné věci v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. KSOS 22 INS 22824/2012, 29 NSČR 88/2013, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v čísle 4 ročník 2014 na straně 639, pod pořadovým číslem R 46/2014). Za této situace je již nadbytečné spekulovat nad tím, jakou hodnotu měl dlužnicí darovaný podíl na nemovitostech a zda by i ostatní věřitelé, byli ze zpeněžení jejího majetku v dostatečném rozsahu uspokojeni. Je rovněž s podivem, že v předchozím řízení, kdy soud zjistil převod vzpomínaných nemovitostí (podílu), dlužnice (ač hodlala svůj postup vysvětlit) opomněla sdělit, že svému bratrovi dlužila nikoliv pouhých 20.000 Kč, nýbrž z období let 2006-2012 celkem 210.000 Kč, jak nyní tvrdí. Toto její nové tvrzení nelze hodnotit jinak, než jako tvrzení účelové (i přes doloženou dohodu a prohlášení bratra). Bez ohledu na další tvrzení dlužnice (v odvolání), že v době převodu nemovitostí (8.10.2012), neuvažovala ( nevěděla ) o možnosti podat insolvenční návrh a požadovat její oddlužení, nelze přehlédnout skutečnost, že si v tuto dobu byla velmi dobře vědoma svých dalších závazků vůči řadě věřitelů, kteří začali své pohledávky vymáhat a které ovšem nebyla schopna ze svých příjmů, případně z dalšího majetku, uspokojit (řádně a včas). Sama v tuto dobu považovala za nutné pouze to, aby převodem jediného hodnotnějšího (nemovitého) majetku vyrovnala své splatné závazky pouze vůči osobám blízkým, především vůči svému bratrovi. Zde se ovšem nabízí další zcela pochopitelná úvaha, že převod nemovitostí se v tuto dobu uskutečnil proto, aby majetek nemohl být předmětem, například exekučního řízení (byly zde i vykonatelné pohledávky některých věřitelů). Tento postup lze sice z lidského hlediska chápat, nicméně ostatní věřitelé uspokojeni nebyli a ve svých důsledcích byli postupem dlužnice přinejmenším přehlíženi (odsunuti).

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že i nyní předložený návrh dlužnice na povolení oddlužení, nelze hodnotit jinak, než že jím je sledován nepoctivý záměr. Protože úpadek dlužnice nelze za dané situace řešit oddlužením (bude s největší pravděpodobností dle ust. § 395 odst. 1 písm. a/ IZ zamítnut), nýbrž konkursem (setrvá-li dlužnice na svém insolvenčním návrhu), pak pro další řízení je potřebné složení zálohy v požadované výši a to především pro počáteční činnost insolvenčního správce a také jako záruka na úhradu jeho odměny.

Proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 31. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu