1 VSOL 993/2015-A-12
KSOS 31 INS 14845/2015 1 VSOL 993/2015-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Larine Europe s.r.o., se sídlem Šumbark, Havířov, Generála Svobody 280/24, PSČ 736 01, IČ: 02335981, o insolvenčním návrhu navrhovatelů: a) Andreje anonymizovano , anonymizovano , bytem Slovenská republika, Bytča, Brezová 2, PSČ 014 01, b) Daniela anonymizovano , anonymizovano , bytem Bělotín-Kunčice, Kunčice 63, PSČ 753 64, IČ: 76071545, o odvolání navrhovatele b) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.8.2015, č.j. KSOS 31 INS 14845/2015-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), uložil navrhovateli b), aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník má závazky po splatnosti ve výši 7.019.617,66 Kč, nemá žádné zaměstnance, má pohledávky ve výši 1.884.696,45 Kč, hotovost na bankovním účtu ve výši 793.687,61 Kč a hotovost v pokladně ve výši 2.113 Kč a dále vyšel ze závěru, že pohledávka navrhovatele a) představuje neuhrazenou mzdu a pohledávka navrhovatele b) představuje neuhrazené faktury za realizované práce. Na tomto základě uzavřel, že je třeba navrhovateli b) uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, která umožní výkon činnosti insolvenčního správce v období po rozhodnutí o úpadku a umožní překlenout nedostatek finančních prostředků do doby, než bude možné zpeněžit alespoň část majetkové podstaty, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje hradil insolvenční správce z vlastních prostředků a následně z rozpočtových prostředků Krajský soud v Ostravě. Výši odměny odůvodnil minimální výší odměny insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem, jež činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel b) odvolání, v němž namítal, že jednání navrhovatele a) je podvodné, neboť navrhovatel a) byl jednatelem dlužníka, znal jeho ekonomický stav, a aby dosáhl rozhodnutí o úpadku dlužníka bez dalších nákladů, postoupil jednatelství třetí osobě a sám vstoupil do zaměstnaneckého poměru. Navrhovatel a) si situaci pečlivě připravil a na úkor ostatních věřitelů si zajišťovacími smlouvami zajistil plnění pro své další společnosti, v nichž je jednatelem. Jednání navrhovatele a) jde k tíži navrhovatele b), kterému jako jedinému soud uložil zálohu na náklady insolvenčního řízení. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud insolvenční návrh navrhovatele a) odmítl, popř. navrhovatele a) vyzval k zaplacení ideální poloviny zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 8.6.2015 insolvenčním návrhem navrhovatele a), který se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka Larine Europe s.r.o. a prohlášení konkursu na jeho majetek. Navrhovatel a) uvedl, že byl u dlužníka zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 31.7.2014 do 31.12.2014 se mzdou 20.000 Kč měsíčně plus prémie a dlužník mu dluží mzdu za měsíc listopad 2014 ve výši 15.850 Kč splatnou dne 30.12.2014 a za měsíc prosinec 2014 ve výši 15.850 Kč splatnou dne 30.1.2015. Existenci pracovního poměru doložil pracovní smlouvou ze dne 31.7.2014, výplatními páskami za měsíce listopad 2014 a prosinec 2014 a mzdovým listem za rok 2014. Navrhovatel a) označil další dva věřitele dlužníka s tím, že pohledávky těchto věřitelů jsou více jak tři měsíce po splatnosti. Dne 8.6.2015 byl soudu doručen insolvenční návrh navrhovatele b), který se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka. Navrhovatel b) uvedl, že má vůči dlužníkovi pohledávku z titulu nezaplacených faktur, jimiž dlužníkovi vyúčtoval přepravní práce a činnosti spojené se stavebními pracemi v roce 2014 na stavbě v Kroměříži a v Bohumíně. Dlužník vyúčtování zaplatil pouze částečně, přestože byl k plnění opakovaně vyzván, naposledy výzvou ze dne 10.4.2015 a dosud navrhovateli b) dluží částku 276.068 Kč. Soud prvního stupně vyzval dlužníka usnesením ze dne 1.7.2015, č.j. KSOS 31 INS 14845/2015-A-4, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a aby předložil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců a dlužníka poučil o náležitostech těchto seznamů. Usnesení bylo dlužníkovi doručeno dne 2.7.2015. Dne 15.7.2015 bylo soudu doručeno podání navrhovatele b), jímž se domáhal zamítnutí návrhu navrhovatele a) s odůvodněním, že insolvenční návrh je účelový, neboť navrhovatel a) byl původně společníkem dlužníka a společně se svým rodinným příslušníkem dovedl společnost dlužníka do insolvence. Podáním doručeným soudu dne 20.7.2015 se ve věci vyjádřil dlužník tak, že insolvenční návrh je důvodný s tím, že nevlastní žádný nemovitý majetek, má pohledávky vůči třetím subjektům, které specifikoval, v pokladně eviduje částku 2.113 Kč a na bankovním účtu má částku 0 Kč (účet je blokový na základě exekucí v částce 793.687,61 Kč) a nemá žádné zaměstnance. Seznam majetku, závazků a zaměstnanců dlužník k vyjádření nepřipojil. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 104 odst. 1 IZ, podá-li insolvenční návrh dlužník, je povinen k němu připojit a) seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (dále jen "seznam majetku"), b) seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (dále jen "seznam závazků"), c) seznam svých zaměstnanců, d) listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek.

Podle ustanovení § 128 odst. 3 IZ, insolvenční soud může rozhodnout, aby mu seznamy uvedené v § 104 odst. 1 předložil i dlužník, který není insolvenčním navrhovatelem; má-li insolvenční navrhovatel vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku, uloží insolvenční soud tuto povinnost dlužníku vždy. Seznam majetku zveřejní v takovém případě v insolvenčním rejstříku až po rozhodnutí o úpadku.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení navrhovateli je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

V posuzované věci lze předpokládat řešení úpadku dlužníka konkurzem. Dlužník je podnikatelem, má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, a proto nelze očekávat řešení jeho úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1, odst. 2 IZ). Z vyjádření dlužníka k insolvenčnímu návrhu předběžně vyplývá, že dlužník nesplňuje ani podmínky pro řešení jeho úpadku reorganizací (§ 316 IZ).

Soud prvního stupně před rozhodnutím o uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, za účelem prošetření majetkových poměrů dlužníka, správně, v souladu s ustanovením § 128 odst. 3 IZ, vyzval dlužníka usnesením ze dne 1.7.2015, č.j. KSOS 31 INS 14845/2015-A-4, k předložení seznamu majetku, aby získal podklad pro závěr, zda je nutné uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení či nikoliv. Dlužník na tuto výzvu soudu prvního stupně řádně nereagoval, neboť požadovaný seznam majetku s náležitostmi dle ustanovení § 104 odst. 2 IZ nepředložil. Dlužník se pouze vyjádřil ke svým majetkovým poměrům v podání ze dne 20.7.2015 tak, že nedisponuje hotovými peněžními prostředky na bankovním účtu ani v pokladně a vlastní pouze pohledávky vůči třetím osobám (závěr soud prvního stupně o tom, že dlužník má na bankovním účtu částku 793.687,61 Kč, je tudíž nesprávný).

Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. V případě, že by totiž případný výtěžek získaný zpeněžením majetku dlužníka nebylo možné použít pro úhradu nákladů insolvenčního řízení, dle ust. § 38 odst. 2 IZ by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ust. § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení by nebylo třeba pouze za předpokladu, že by dlužník disponoval hotovými finančními prostředky dostatečnými k úhradě již počátečních nákladů insolvenčního řízení, což však není případ v posuzované věci.

Dlužník sice tvrdil, že disponuje majetkem v podobě pohledávek, u tohoto majetku však nelze v této fázi insolvenčního řízení předjímat, zda je dobytný, v jakém časovém horizontu a v jaké výši, a proto nelze uvažovat, že by právě z tohoto majetku dlužníka bylo možné uhradit již prvotní náklady insolvenčního řízení.

Za této situace se jeví uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenčnímu důvodným. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil pouze navrhovateli b), který v insolvenčním návrhu uplatnil pohledávku vzniklou v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Navrhovateli a) tuto povinnost uložit nelze, a to ani za situace, že se jedná o bývalého společníka dlužníka, neboť v insolvenčním návrhu uplatnil toliko pohledávku spočívající v pracovněprávních nárocích (§ 108 odst. 1 IZ). Uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, insolvenční zákon soudu výslovně zapovídá. Otázkou, zda je pohledávka uplatňovaná navrhovatelem a) důvodná a zda bude v insolvenčním řízení uspokojována, se insolvenční soud bude zabývat v dalších fázích insolvenčního řízení.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Kromě již uvedeného účelu slouží záloha i jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000,-Kč dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z důvodů shora uvedených odvolací soud považuje zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč za přiměřenou a proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 9.února 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu