1 VSOL 976/2015-A-21
KSBR 52 INS 13907/2015 1 VSOL 976/2015-A-21

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Antonína anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 634 24 941, bytem Zlatá Hora 1372, PSČ 684 01 Slavkov u Brna, korespondenční adresa Vimperk II, Pod pekárnou 591, PSČ 385 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 52 INS 13907/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka ze dne 26.8.2015 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.8.2015, č.j. KSBR 52 INS 13907/2015-A-16,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.8.2015, č.j. KSBR 52 INS 13907/2015-A-16, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 108 odst. 1, odst. 2, § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení, zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Podle odůvodnění byl dne 27.5.2015 soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení, kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud především zkoumal, zda dlužník je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení a zjistil, že tomu tak není, neboť dlužník ve svém návrhu mj. uvedl, že má tři závazky pocházející z podnikání. Soud proto vyzval dlužníka ke sdělení, zda mu byl udělen souhlas těchto věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ. Podáním doručeným 20.7.2015 se vyjádřil věřitel Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, která sdělila, že s oddlužením dlužníka souhlasí. Dlužník v podání doručeném 23.7.2015 uvedl, že mu byl udělen souhlas věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, avšak věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení Vyškov, mu sdělil, že souhlas vysloví pouze při plnění ze strany dlužníka v plné výši, tj. 100 %. Soud ovšem nemůže předjímat, jaká bude celková výše pohledávek přihlášených věřitelů do insolvenčního řízení dlužníka, a proto vyjádření věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Vyškov za souhlas považovat nelze. Jelikož má dlužník prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání a současně vyjádření věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Vyškov za souhlas s oddlužením dlužníka považovat nelze, pak dlužník není ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 IZ osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Proto bude nutno tento návrh odmítnout a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Protože minimální odměna insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45.000 Kč (§ 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.) a insolvenční správce má dále právo na náhradu hotových výdajů dle § 7 uvedené vyhlášky, bylo by v rozporu s celospolečenským zájmem, aby tyto náklady nesl stát, přičemž smyslem úpravy zálohy na náklady insolvenčního řízení je právě zabránění této situaci. Proto soud považoval za nezbytné vybrat zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální výši 50.000 Kč, která je potřebná k úhradě minimálních předpokládaných nákladů konkursu.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že insolvenční návrh, který spojil s návrhem na povolení oddlužení, podal v souladu s ust. § 98 odst. IZ, kdy jako fyzická osoba-podnikatel zjistil, že je v úpadku. V úpadku (§ 3 IZ) se nachází, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší jak 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Současně naplňuje i podmínky dle odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení. S ohledem na ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ a na základě výzvy soudu ze dne 14.7.2015 (č.d. A-13) kontaktoval věřitele a žádal je o udělení souhlasu s jeho oddlužením. Věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky sdělila, že souhlas vydávají až se zjištěním úpadku, věřitel Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (dříve Metal-Aliance) souhlas vyslovila a byl doložen soudu, naproti tomu věřitelem Okresní správou sociálního zabezpečení Vyškov mu však bylo sděleno, že vydá souhlas, pokud mu dlužník v rámci oddlužení uhradí 100% jeho pohledávky. I když dlužník rozumí tomu, že insolvenční zákon vyžaduje souhlas s oddlužením od těch věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky z podnikání, nicméně současně je tento zákon založen na principu co možná nevyššího uspokojení věřitelů a je jedním z hlavních záměrů insolvenčního práva. Zavedení možnosti podnikatelského oddlužení tento požadavek odráží a ve vztahu k dlužníkovi rozšiřuje o obecné pravidlo, že každý má právo na chybu, ale neměl by ji opakovat . Zdůraznil dále, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdo nemají souhlas věřitelů s pohledávkami z podnikání, může vést v krajních případech k tvrdému dopadu do poměrů dlužníka. Vzhledem ke skutečnosti, že insolvenční návrh již jednou v minulosti podal (před 1.1.2014), kdy vzhledem k požadavkům zákona v tehdejším znění neuspěl, snažil se následně řešit své závazky alespoň částečnými úhradami. Avšak s ohledem na nadměrný nárůst úroků, penále a pokuty, nebyl schopen tyto závazky uhradit v plné míře a zůstal pod stálým tlakem věřitelů, který má dopady nejen na něj, ale i na osoby jemu blízké. Proto opětovně podal předmětný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení a zejména v takovýchto případech by měl soud uvážit a zhodnotit, zda automatickou aplikací zásady, podle které oprávněnou osobou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který ač již nepodniká, avšak má stále dluhy z podnikání, nebyl popřen duch zákona a zda tím není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení typově počítá. V opačném případě by novela insolvenčního zákona platná od 1.1.2014 neměla žádný smysl, neboť věřitelé, ať již z principu, či z jiných důvodů, přímý souhlas s povolením oddlužení nevydávají. Tím pádem je dlužník, mající závazky z podnikání, v postavení, kdy nemá možnost řešit svůj úpadek oddlužením, ale pouze konkursem a následně novým podáním návrhu na povolení oddlužení. Navíc situace je v praxi taková, že dlužník v úpadku zpravidla nemá k dispozici onu zálohu, která je po něm požadována. Proto dlužník mj. i s poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 VSOL 297/2014-A-9 a č.j. 1 VSOL 1197/2013-A-13 navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby dlužníku umožnil stanovenou zálohu na náklady insolvenčního řízení hradit v přijatelných splátkách.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu insolvenčního návrhu dlužníka a z doloženého seznamu závazků vyplývá, že dlužník je v úpadku (§ 3 odst. 1 IZ), neboť v něm tvrdí, že není schopen hradit své od roku 2000-2013 postupně splatné nezajištěné a převážně vykonatelné závazky vůči 20 věřitelům v celkové výši 1.287.987 Kč, z toho závazky ve výši celkem 102.812 Kč pochází z podnikatelské činnosti dlužníka a to vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně (před fúzí v roce 2012 se jednalo o věřitele Zdravotní pojišťovnu Metal-Aliance, identifikační číslo osoby 487 03 893) ve výši 30.870 Kč (splatné v roce 2013), vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Vyškov ve výši 10.040 Kč (splatné v roce 2013) a vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 61.902 Kč (splatné v roce 2010). Dále dlužník ve svém návrhu uvedl, že je rozvedený, má jednu vyživovací povinnost ve výši 3.000 Kč (aniž uvedl, zda tato povinnost byla stanovena rozhodnutím soudu, případně zda vyživovaná osoba s ním žije ve společné domácnosti), dlužník podniká (zednické a stavební práce) a tvrdí svůj průměrný čistý měsíční příjem ve výši 21.500 Kč, jinak uvádí, že kromě tohoto příjmu nemá žádný majetek. Jelikož dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení (podaném spolu s insolvenčním návrhem dne 27.5.2015) neuvedl, zda věřitelé s pohledávkami z jeho podnikání vyslovili s jeho oddlužením souhlas, byl k tomuto sdělení vyzván usnesením soudu prvního stupně ze dne 14.7.2015 (A-13). Dne 20.7.2015 bylo soudu doručeno sdělení České průmyslové zdravotní pojišťovny, dle kterého tento věřitel s oddlužením dlužníka vyslovil souhlas; podáním z téhož data dlužník sdělil, že oslovil dále věřitele Okresní správu sociálního zabezpečení Vyškov, který mu sdělil, že mu souhlas vydá jen v případě úhrady dlužné částky vůči němu v rámci oddlužení ve výši 100% a v případě, že plnění vůči němu bude nižší jak 100%, pak souhlas nevydá a věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR mu oznámil, že souhlas vydá až po zjištění úpadku dlužníka a následné sumarizaci závazků. Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Pro úplnost dlužno doplnit, že odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že v insolvenčním řízení dlužníka, vedeném v minulosti u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 21243/2011 (které bylo pravomocně skončeno v roce 2012), dlužník v podání doručeném soudu dne 2.12.2011 mj. uvedl, že má vyživovací povinnost k synovi z prvního manželství Robinu anonymizovano , anonymizovano , která mu byla stanovena rozhodnutím soudu ve výši 1.500 Kč, se jmenovaným nežije ve společné domácnosti; dále uvedl, že má další vyživovací povinnost k synovi Vojtěchu anonymizovano , nar. 29.8.2008, s nímž žije ve společné domácnosti.

Jak již uvedl soud prvního stupně, ustanovení § 389 odst. 1 IZ stanoví, že dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (pozn. ať již jde o podnikatele či osobu, která podnikání fakticky ukončila).

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 390 odst. 3 IZ stanoví, že návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud rozhodnutím odmítne.

Ustanovení § 396 IZ dále stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud, s ohledem na shora uvedená zjištění a citovaná ustanovení insolvenčního zákona, souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě dlužník podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje. I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak (s účinností od 1.1.2014) s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu shora uvedenou výjimku však dlužník dle obsahu spisu nesplňuje.

Jak již bylo uvedeno shora, v daném případě má dlužník dle návrhu nejméně 3 závazky, které pocházejí z jeho podnikatelské činnosti a s oddlužením dlužníka vyslovil výslovný souhlas pouze jeden z nich, a to věřitel Česká průmyslová zdravotní pojišťovna. Zbývající dva věřitelé souhlas s oddlužením dlužníka nevyslovili, neboť jak sám dlužník tvrdí, věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR uvedl, že tento souhlas (případně) vydá až po zjištění úpadku a sumarizaci závazků, což nelze vyhodnotit jako bezvýjimečný souhlas tohoto věřitele, a věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení ve Vyškově svůj souhlas podmínil tím, že jeho pohledávka bude v rámci oddlužení uspokojena v rozsahu 100%.

Zejména k obsahu vyjádření věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení ve Vyškově odvolací soud obecně konstatuje, že podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100% jeho pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, neboť to neodpovídá podstatě (smyslu) institutu oddlužení v českém úpadkovém právu. Pro povolení oddlužení je totiž zákonem stanovena minimální hranice 30% pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) a ve zbytku se předpokládá, že dlužník bude od placení pohledávek osvobozen (§ 414, 415 IZ).

V daném případě je jednak správný závěr soudu prvního stupně, že v této fázi řízení nelze předjímat, jaká bude celková výše všech přihlášených pohledávek vůči dlužníku a nadto i pokud by celková výše všech věřiteli přihlášených nezajištěných pohledávek odpovídala údajům, které dlužník uvedl ve svém návrhu (včetně seznamu závazků) a činila by 1.287.987 Kč, pak ze svého tvrzeného měsíčního příjmu ve výši 21.500 Kč, by dlužník za dobu 5 let uhradil svým nezajištěným věřitelům toliko cca 52,33-53,21%, podle tohoto, zda by ustanovený insolvenční správce byl či nebyl plátcem daně z přidané hodnoty. Je přitom nutno zdůraznit, že při tomto propočtu nebyla brána odvolacím soudem v úvahu (z důvodu nedostatku potřebných informací) vyživovací povinnost dlužníka, neboť z návrhu není zřejmé, zda dlužník má i nadále vyživovací povinnost ke zletilému synovi Robinu anonymizovano , anonymizovano , případně zda jím udávaná vyživovací povinnost 3.000 Kč byla stanovena soudem vůči nezletilému synovi Vojtěchu anonymizovano , nar. 29.8.2008, s nímž již nežije ve společné domácnosti apod. Pokud by bylo kalkulováno s vyživovací povinností dlužníka, a to ať již pouze k jednomu synovi či k oběma jeho synům, pak by celkové procento uspokojení jeho věřitelů v rámci splátkového kalendáře bylo daleko nižší než 52-53 %.

Jinými slovy, i pokud by měl dlužník měsíční příjmy 21.500 Kč čistého a jeho závazky by činily 1.287.987 Kč, pak i bez přihlédnutí k jeho vyživovací povinnosti, nebude schopen svým věřitelům za dobu 5 let uhradit 100% jejich pohledávek a to včetně věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení ve Vyškově. Proto vyjádření tohoto posledně uvedeného věřitele nelze rovněž vyhodnotit jako souhlas k tomu, že i jeho pohledávka bude podrobena režimu oddlužení se vším všudy, tedy i za předpokladu, že může být uspokojena pouze v rozsahu nejméně 30%.

Ze všech shora uvedených důvodů je proto správný závěr soudu prvního stupně, že dlužník za dané situace není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, že tento návrh bude nutno odmítnout a úpadek dlužníka, pokud na svém insolvenčním návrhu setrvá, bude třeba řešit konkursem a že za této situace je nezbytné, aby dlužník, který tvrdí, že kromě měsíčních příjmů nemá jiný majetek, složil pro další řízení zálohu na jeho náklady, a to v maximální požadované výši 50.000 Kč.

Jak již uvedl soud prvního stupně, záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Proto ji nelze hradit ve splátkách, jak požaduje ve svém odvolání dlužník (navíc nejde o soudní poplatek). Náklady insolvenčního řízení nelze totiž přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho nejnižší odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je nepochybné že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek a tedy nic nezpeněží, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

K námitkám dlužníka a jeho poukazu na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, je dále třeba uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, tj. na schůzi věřitelů (§ 403 IZ) tak, že s řešením jeho pohledávky v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem, pak by již nemohl dlužníku uložit zaplacení zálohy, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má právě zabránit záloha na náklady insolvenčního řízení, jak opět správně uvedl soud prvního stupně.

Proto se soudní praxe insolvenčních soudů prvního stupně a Vrchního soudu v Olomouci, která se po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 postupně vyvíjela, ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá podstoupit řešení svého úpadku oddlužením a má závazky z podnikání [které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a ani nejde o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ], pak by měl s těmito svými věřiteli jednat, souhlas s oddlužením si od nich vyžádat. Jen v případě, že je tu souhlas těchto věřitelů nebo jde-li o situaci předvídanou v ust. § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ, pak není ani důvod dlužníka k placení zálohy vyzývat, neboť tyto předpoklady pro povolení oddlužení splňuje. Což ovšem není dlužníkův případ.

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 23. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu