1 VSOL 971/2012-A-10
KSOS 22 INS 23796/2012 1 VSOL 971/2012-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Stiborova 886/7, 779 00 Olomouc, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 22 INS 23796/2012-A-5 ze dne 18.10.2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 22 INS 23796/2012-A-5 ze dne 18.10.2012 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením insolvenční soud uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil na záloze na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč na označený účet Krajského soudu v Ostravě.

Na odůvodnění tohoto rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že dlužník se návrhem doručeným Krajskému soudu v Ostravě 1.10.2012 domáhal insolvenčním návrhem rozhodnutí o úpadku a současně povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Z jeho seznamu závazků vyplývá, že celkový objem nezajištěných závazků činí 370.045 Kč, z toho 231.280 Kč představují závazky z podnikatelské činnosti dlužníka, celkem tedy 62,5 % nezajištěných závazků uvedených v seznamu závazků. Z výpisu z živnostenského rejstříku pak vyplývá,

že výkon činnosti byl přerušen ke dni 9.7.2012. Insolvenční soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 3/2009-A-59 z 21.4.2009 a na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci 2 VSOL 378/2010-A-11 ze dne 18.11.2010 poukázal na to, že když závazky dlužníka z podnikatelské činnosti představují 62,5 % závazků, jde tedy o polovinu veškerých nezajištěných závazků dlužníka, pak nepřichází v úvahu řešení úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 1 IZ. Uzavřel, že konkurs je jediným možným řešením úpadku dlužníka a v takovém případě je nezbytné uhrazení zálohy v takové výši, která by zajistila proveditelnost konkursu a úhradu alespoň minimálních předpokládaných nákladů konkursu. Záloha je nezbytná pro řádný výkon funkce správce do doby, než se mu podaří alespoň část dlužníkova majetku zpeněžit. S poukazem na ustanovení § 108 odst. 1 uložil proto povinnost zaplatit zálohu, a to v maximální možné výši, s tím, že dlužník nemá žádný majetek, který by mohl sloužit k náhradě nákladů insolvenčního řízení, když v seznamu majetku uvedl, že vlastní pouze vybavení domácnosti a automobil. Je však třeba pohotových finančních prostředků. Výši zálohy stanovil insolvenční soud s přihlédnutím k ustanovení § 38 insolvenčního zákona a § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/1997 Sb., s přihlédnutím k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem je 45.000 Kč a lze očekávat i vznik dalších nákladů s konkursem spojených jako hotových výdajů správce apod.

Toto rozhodnutí napadl dlužník odvoláním. Uvedl, že dle jeho názoru insolvenční soud chybně vyhodnotil skutečnosti uvedené v insolvenčním návrhu, neboť celková výše jeho závazků činí 1.570.454,87 Kč, takže závazky pocházející z podnikání tvoří 14,72 % celkových závazků, nikoliv jak uvedl insolvenční soud 62,5% závazků. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a zprostil ho povinnosti uhradit zálohu 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení splátkovým kalendářem. Tvrdil, že má osm peněžitých závazků, z toho sedm nezajištěných a jeden zajištěný bytovou jednotkou, celkem ve výši 1.570.454,87 Kč, nezajištěné závazky tvoří 247.058 Kč. Uvedl, že zastavil platby svých závazků, neboť není schopen závazky platit ze svých příjmů ani za pomoci prodeje majetku. Uvedl, že jeho průměrný měsíční příjem činí 15.271 Kč a má vyživovací povinnost vůči dvěma dětem a manželce. Má uzavřenu darovací smlouvu s Miroslavem Švarcem na dar ve výši 4.000 Kč měsíčně. V seznamu majetku uvedl věci osobní potřeby a osobní automobil Škoda Fabia, rok výroby 2008, seznam majetku a závazků ve smyslu § 104 IZ neopatřil dlužník podpisem a prohlášením o správnosti a úplnosti ve smyslu § 104 odst. 4, poslední věty IZ, pouze samostatně předložil čestné prohlášení o vyživovací povinnosti, podnikatelské činnosti a o pohledávkách a pravdivosti údajů.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové finanční prostředky (hotové peníze nebo peníze na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce. Přitom v konkursu na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší části krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto nutno přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužníkovi nebude povoleno oddlužení.

Se zřetelem na závěry insolvenčního soudu ohledně aplikace ustanovení § 389 odst. 1 IZ na poměry dlužníka je nutno uvést, že rozhodovací praxe soudů se při výkladu tohoto zákonného ustanovení sjednotila na závěru, že za podnikatele ve smyslu tohoto zákonného ustanovení se nepovažuje taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a která současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat pro rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazené dluhy z dlužníkova dřívějšího podnikání, zvažují insolvenční soudy s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání a 4) výši konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a také s přihlédnutím k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Tyto závěry jednoznačně vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 79, ročníku 2009.

Se zřetelem na shora uvedené a obsah insolvenčního spisu dlužníka je nutno především uzavřít, že insolvenční soud může uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení teprve tehdy, pokud má insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. R 10/2009). V přezkoumávané věci je pak nutno tuto podmínku vztáhnout i na řádné přílohy insolvenčního návrhu, neboť insolvenční soud při hodnocení toho, zda v případě dlužníka není vyloučeno řešení úpadku oddlužením ve smyslu shora uvedeného ustanovení § 389 odst. 1 IZ, musí hodnotit také všechny závazky dlužníka. Je proto nezbytné, aby seznamy, které tvoří přílohu insolvenčního návrhu ve smyslu § 104 IZ, také obsahovaly všechny zákonem předepsané náležitosti včetně podpisu dlužníka a prohlášení o jejich správnosti a úplnosti. V přezkoumávané věci však, jak vyplývá ze shora uvedených zjištění z insolvenčního spisu, dlužník přílohu insolvenčního návrhu se seznamem svých závazků nepodepsal a výslovně neprohlásil, že tento seznam je správný a úplný, když zřejmě měl nesprávně za to, že tuto zákonnou povinnost nahradil jednotným prohlášením na samostatném listě. Insolvenční soud měl tedy nejprve vyzvat dlužníka k odstranění této vady příloh ve smyslu § 128 odst. 2 IZ a teprve po jejím odstranění se zabývat hodnocením toho, zda je přípustné řešit úpadek dlužníka oddlužením.

Navíc, jak vyplývá ze shora uvedeného skutečnosti, které jsou rozhodné pro to, aby neuhrazené dluhy z dřívějšího podnikání dlužníka (ne)byly překážkou bránící uplatnění institutu oddlužení, je třeba hodnotit ze všech shora uvedených hledisek. Insolvenční soud však tato hlediska uvedená v rozhodnutí Nejvyššího soudu R 79/2009 nerespektoval a výlučně hodnotil dluhy dlužníka z podnikání pouze srovnáním dlužníkových závazků z podnikání s výší nezajištěných závazků dlužníka. Hledisky uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy vůbec nezabýval. Nelze přitom pominout, že důvodnou je odvolací námitka dlužníka, že výši závazků dlužníka z podnikání je třeba porovnávat s výší všech dlužníkových závazků, tedy nikoliv pouze závazků nezajištěných. Při tomto hodnocení nelze totiž předjímat, že věřitelé se zajištěnými závazky tyto také jako zajištěné do insolvenčního řízení dlužníka přihlásí.

Odvolací soud proto uzavírá, že závěr insolvenčního soudu o tom, že je nutno požadovat po dlužníkovi zaplacení zálohy, neboť bude nutno řešit jeho úpadek konkursem, když pro jeho dluhy z dřívějšího podnikání je forma řešení jeho úpadku oddlužením vyloučena, je proto předčasný.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř. a pro jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava, napadené rozhodnutí zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení, kdy je insolvenční soud vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.), vyzve nejprve insolvenční soud dlužníka postupem dle § 128 odst. 2 IZ k odstranění vad příloh insolvenčního návrhu a poté se znovu bude zabývat podle shora naznačených hledisek hodnocením toho, zda dluhy z dřívějšího podnikání dlužníka jsou překážkou bránící jeho oddlužení. Teprve na základě výsledků tohoto hodnocení se bude zabývat tím, zda je nutné zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení a v kladném případě v jaké výši.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud dovolací soud shledá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku, dlužníkovi se však doručuje i zvlášť, lhůta k podání dovolání běží dlužníkovi od zvláštního doručení.

V Olomouci dne 10. ledna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Olga Chlebková předsedkyně senátu