1 VSOL 961/2014-A-14
KSBR 38 INS 27936/2013 1 VSOL 961/2014-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Královo Pole, Herčíkova 2565/29, PSČ 612 00, o insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.7.2014, č.j. KSBR 38 INS 27936/2013-A-9

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.7.2014, č.j. KSBR 38 INS 27936/2013-A-9 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě 3 dnů od nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenční řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník není ve smyslu ust. § 389 odst. 1, odst. 2, písm. a) IZ osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť v návrhu uvádí dva závazky z podnikání a na výzvu soudu sdělil, že nemá souhlas těchto věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením. Lze proto předpokládat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem. V případě řešení úpadku konkursem činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH, přičemž z návrhu vyplývá, že dlužník nemá pohotové prostředky k zajištění výkonu činnosti insolvenčního správce, a proto soud rozhodl o uložení zálohy.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání, ve kterém se dovolával ustanovení § 397 odst. 1 IZ a § 403 odst. 2 IZ ve znění účinném od 1.1.2014 s tím,

že souhlas věřitelů s řešením úpadku oddlužením se s konečnou platností řeší až na schůzi věřitelů a na podporu tohoto svého názoru se dovolával též judikatury Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze . Závěr soudu prvního stupně, že není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení proto považuje za předčasný a navrhuje, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o zaplacení zálohy zrušil a rozhodl o povolení oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se návrhem ze dne 1.10.2013, doručeným soudu dne 8.10.2013, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podal na předepsaném formuláři a v kolonce 18 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) uvedl svůj dluh z podnikání ve výši 41.917 Kč vůči Městské správě sociálního zabezpečení Brno a v kolonce 20 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné) uvedl dluh z podnikání ve výši 38.346 Kč vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Usnesením ze dne 25.6.2014, č.j. KSBR 38 INS 27936/2013-A-7 byl dlužník mimo jiné vyzván, aby u závazků pocházejících z podnikatelské činnosti doložil souhlas věřitelů s řešením úpadku dlužníka oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2, písm. a) IZ.

Na tuto výzvu dlužník reagoval podáním ze dne 3.7.2014, doručeným soudu dne 4.7.2014, ve kterém mimo jiné uvedl, že souhlasy věřitelů Městské správy sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR s řešením jeho úpadku oddlužením nemá. V této souvislosti vyslovil domněnku, že osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení je, neboť tyto souhlasy nejsou jmenovány mezi povinnými přílohami. Insolvenční zákon v žádném ze svých ustanovení nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl zároveň předkládán písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení. Naopak ustanovení § 403 IZ vyžaduje aktivní projev vůle věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, že s oddlužením takového dlužníka nesouhlasí. Tento závěr vyplývá jednak z § 397 IZ, který umožňuje insolvenčnímu soudu odložit přezkoumávání podmínek pro povolení oddlužení dlužníka až na schůzi věřitelů. Na podporu tohoto svého názoru odkazoval na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 108 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1, písm. b) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 397 odst. 1, ve znění účinném od 1.1.2014, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2, písm. a) IZ), a proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že má potřebné souhlasy všech věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, a že tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Pokud toto skutkové tvrzení v návrhu schází, nelze postupovat podle shora citovaného ustanovení §397 odst. 1 IZ, neboť pochybnosti o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, lze mít jen když dlužník souhlasy tvrdí, ale zatím nedokládá. V posuzované věci dlužník navíc na výzvu soudu výslovně uvedl, že tyto souhlasy nemá. Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud konstatuje, že na dlužníka nelze pohlížet jako na osoby oprávněné podat návrh na povolení oddlužení, což je skutečnost odůvodňující odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ust. § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o řešení úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ.

Tento výklad ustanovení § 389 odst. 1, písm. b), odst. 2, písm. a) IZ byl odvolacím soudem přijat s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu, které bylo prezentováno na celostátním školení pro insolvenční soudce v květnu 2014 v Kroměříži, a proto lze přisvědčit odvolateli, že rozhodovací praxe odvolacího soudu v období bezprostředně po účinnosti novely insolvenčního zákona vycházela z názoru, že tvrzení o souhlasu věřitelů ve smyslu § 389 odst. 2, písm. b) není náležitostí návrhu na povolení oddlužení podle § 391 IZ a tento souhlas není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení podle § 392 IZ, a proto se vyřešení otázky souhlasu odkládá až na schůzi věřitelů podle § 403 IZ. Je pravdou, že soudní praxe v této otázce nepostupuje jednotně, takže odvolateli nutno přisvědčit i v tom, že Vrchní soud v Praze (na rozdíl od Vrchního soudu v Olomouci) nerespektuje názor Nejvyššího soudu a toto ustanovení vykládá ve shodě s odvolatelem.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Totéž platí při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatiti zálohu.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výší 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21%).

S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 25.listopadu 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu