1 VSOL 954/2015-B-10
KSOS 39 INS 2451/2015 1 VSOL 954/2015-B-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníků a) Petra anonymizovano , anonymizovano , IČ: 14611244, b) Anny anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Třinec, Konská 213, PSČ 739 61, o insolvenčním návrhu spojeném se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, k odvolání obou dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.8.2015, č.j. KSOS 39 INS 2451/2015-B-5

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.8.2015, č.j. KSOS 39 INS 2451/2015-B-5 se ve výrocích I. a II. p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), o neschválení oddlužení dlužníků a) Petra anonymizovano a b) Anny anonymizovano (výrok I.), podle ustanovení § 405 odst. 2 IZ prohlásil na majetek dlužníků konkurs, který bude řešen jako nepatrný (výrok II.) a deklaroval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ, neboť se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení sledovali dlužníci nepoctivý záměr, když v návrhu neuvedli pouze cca 70 % svých nezajištěných závazků.

Proti tomuto rozhodnutí podali oba dlužníci včas odvolání, ve kterém především namítali, že insolvenční správce popřel pohledávky 6 věřitelů ve výši celkem 2.379.772 Kč, a v této souvislosti se dovolávali rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2012, sp.zn. 29 NSČR 22/2012, ve kterém je formulován a odůvodněn závěr, že splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí. V odvolání dále brojili proti závěru soudu prvního stupně o tom, že sledovali nepoctivý záměr a vyslovili přesvědčení, že popěrné úkony insolvenčního správce budou úspěšné a bude tak prokázáno, že rozdíl mezi celkovou výší pohledávek uvedenou v návrhu na povolení oddlužení a výší skutečně zjištěných pohledávek sice existuje, nikoliv ovšem ve výši 70 %. Navrhovali, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužníci se insolvenčním návrhem ze dne 30.1.2015, doručeným soudu dne 2.2.2015, domáhali rozhodnutí o svém úpadku a navrhovali, aby byl řešen společným oddlužením manželů ve formě plnění splátkového kalendáře. Návrh podali na předepsaném formuláři a v kolonce 07 mimo jiné uvedli, že mají 19 závazků vůči 13 nezajištěným věřitelům v celkové výši

1.320.295, 43 Kč. Tyto závazky s uvedením jejich výše pak uvedli v kolonkách 17, 18 a 19 návrhu, jakož i v seznamu závazků, který podepsali, a to včetně prohlášení o jeho správnosti a úplnosti. Usnesením ze dne 19.2.2015, č.j. KSOS 39 INS 2451/2015-A-5 soud prvního stupně mimo jiné zjistil úpadek dlužníků, ustanovil JUDr. Pavla Mikeše insolvenčním správcem, povolil řešení úpadku oddlužením, vyzval věřitele k přihlášení pohledávek a na den 14.5.2015 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, jejímž předmětem bude mimo jiné projednání způsobu oddlužení a hlasování o přijetí způsobu oddlužení. V kolonce 17 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) uvedli 1 závazek z podnikání vůči České správě sociálního zabezpečení ve výši 85.988 Kč a k návrhu připojili sdělení tohoto věřitele ze dne 11.12.2014, ve kterém na žádost dlužníků o udělení souhlasu se způsobem řešení úpadku oddlužením věřitel uvedl, že mu nejsou známy komplexní informace pro posouzení tohoto případu, a proto nelze ze strany ČR-ČSSZ sdělit závazné stanovisko. Dále pak konstatoval, že není standardem vyslovovat souhlas s oddlužením podnikatele, když každý případ bude posuzován individuálně dle komplexních podkladů. U přezkumného jednání byly přezkoumány přihlášky pohledávek P1 až P25 ve výši celkem 4.477.617,49 Kč, z nichž insolvenční správce popřel 7 přihlášek pohledávek ve výši celkem 2.402.979,80 Kč, takže zjištěny byly pohledávky ve výši 2.074.637,69 Kč. Dlužníci popřeli pouze přihlášku pohledávky P4 věřitele JUDr. Miroslava Kyprého, insolvenčního správce dlužníka KLIMA TRADE CZ, s.r.o., IČ: 28645073 ve výši 2.209.958,20 Kč a přihlášku pohledávky P25 věřitele PARTNER KLIMA spol. s r.o. ve výši 124.924 Kč, takže dlužníci sami popřeli pohledávky ve výši 2.334.882 Kč. Zbývající přihlášené pohledávky ve výši celkem 2.142.735 Kč uznali. Na schůzi věřitelů se žádný z věřitelů nedostavil, takže o způsobu přijetí oddlužení nebylo hlasováno. Po schůzi věřitelů rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Odvolací soud konstatuje, že dlužníci v návrhu neuvedli celkem 9 věřitelů (KLIMA TRADE CZ, s.r.o., T-Mobile Czech Republic a.s., ANO spořitelní družstvo, Kooperativa pojišťovna, a.s., AB 4 B.V., soukromá společnost s ručením omezeným, Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, PARTNER KLIMA spol. s r.o., Allianz pojišťovna, a.s., Jaroslav Raszka), kteří přihlásili pohledávky ve výši celkem 2.519.835 Kč. Závazky vůči ostatním věřitelům, které dlužníci v návrhu uvedli, byly podhodnoceny o celkem 637.487 Kč.

Podle ustanovení § 405 IZ Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odstavec 3).

Podle ustanovení § 395 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Odvolatelé se dovolávají závěrů formulovaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2012, sp.zn. 29 NSČR 22/2012, které též odkazuje na předchozí rozhodnutí ze dne 29.9.2010, sp.zn. 29 NSČR 6/2008-B-60, které je publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2011, s tím, že je v nich je formulován závěr, že při výpočtu předpokládané míry uspokojení věřitelů je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření.

Promítnuto na poměry projednávané odvolací soud konstatuje, že i kdyby se přihlédlo k tomu, že dlužníci popřeli pohledávky ve výši celkem 2.334.882 Kč a insolvenční správce pohledávky v celkové výši 2.402.979 Kč a předpokládalo se, že věřitelé popřených pohledávek nebudou v incidenčních sporech úspěšní, stále zde zůstávají zjištěné pohledávky ve výši 2.074.637, 69 Kč, přičemž lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, neboť dlužníci mají příjem pouze z důchodu ve výši celkem 24.417 Kč měsíčně a z daru ve výši 5.300Kč měsíčně. Rozhodnutí soudu prvního stupně však není založeno na existenci důvodu pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst.1písm.b) IZ, nýbrž na existenci důvodu podle § 395 odst.1 písm. a) IZ. Z uvedeného vyplývá, že závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2012 sp.zn. 29 NSČR 22/2012 nejsou na danou věc použitelné, neboť i po odpočtu popřených pohledávek, zůstávají zjištěny pohledávky ve výši 2.074.637, 69 Kč, které dlužníci nejsou schopni ze svých příjmů v rámci oddlužení uspokojit minimálně ve výši 30%, takže za dané situace ani výsledek incidenčních sporů není pro posouzení otázky, zda dlužníci sledovali podhodnocením výše svých závazků nepoctivý záměr, rozhodující.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29.9.2010, sp. zn. 29 NSČR 6/2008, které je publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 61/2011, formuloval a odůvodnil závěr, že pokud dlužník nenabízí svým nezajištěným věřitelům, kteří nesouhlasili s nižším plněním (alespoň 30 % jejich pohledávek), pak je to ve smyslu § 395 odst. 1, písm. b) IZ důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V dalším rozhodnutí ze dne 28.2.2013, sp. zn. 29 NSČR 12/2013, které je publikováno Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 77/2013 formuloval a odůvodnil závěr, že lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou, přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení.

Odvolací soud přezkoumal závěr soud prvního stupně o nepoctivosti záměru dlužníků při podání návrhu na povolení oddlužení, vycházející ze zjištění, že dlužníci, aby dosáhli zákonné hranice 30 % pro povolení oddlužení, neuvedli v insolvenčním návrhu cca 70% svých závazků.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, že pro řešení otázky, zda důvody obsažené v § 395 insolvenčního zákona mají být uplatněny při posouzení přípustnosti oddlužení (pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nebo (až) při posouzení jeho věcné opodstatněnosti (pro neschválení oddlužení), není určující časové hledisko, tedy to, že (jak se podává z dikce § 405 odst. 1 insolvenčního zákona) skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, vyšly najevo (až) v průběhu insolvenčního řízení (po povolení oddlužení). Podstatná je naopak kvalita posouzení zákonných kritérií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále k otázce, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, uvedl následující: Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případ vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17.6.2013, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále uvedl, že v tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku, spatřuje Nejvyšší soud vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr.

Promítnuto na poměry projednávané věci je nutno přisvědčit soudu prvního stupně, že neuvedením všech věřitelů a neuvedením skutečné výše dluhů sledovali dlužníci nepoctivý záměr, když právě díky záměrnému zkreslení výše dluhů dosáhli povolení oddlužení. Pro úplnost odvolací soud dodává, že podle ustanovení § 104 odst.2 IZ v seznamu závazků jsou dlužníci povinni jako své věřitele označit všechny osoby, o kterých je jim známo, že vůči nim mají pohledávky nebo jiná majetková práva, nebo která vůči nim pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují. Současně jsou povinni uvést údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků a stručně uvést, které z pohledávek svých věřitelů popírají co do důvodu nebo výše a proč, což dlužníci neučinili, když v seznamu uvedli závazky pouze ve výši 1.320.295, 43Kč a po povolení oddlužení přihlásili věřitelé pohledávky ve výši celkem 4.477.617,49 Kč, z nichž insolvenční správce popřel 7 přihlášek pohledávek ve výši celkem 2.402.979,80 Kč, takže zjištěny byly pohledávky ve výši 2.074.637,69 Kč.

V průběhu insolvenčního řízení tedy vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst.1, písm. a), b) IZ, a proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 30.září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu