1 VSOL 940/2014-A-10
KSBR 29 INS 18469/2014 1 VSOL 940/2014-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Radima anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Šámalova 728/86, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby: 642 88 421, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS 18469/2014, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 4. srpna 2014 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2014, č.j. KSBR 29 INS 18469/2014-A-5,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2014, č.j. KSBR 29 INS 18469/2014-A-5, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dlužník podal dne 7.7.2014 insolvenční návrh, kterým se domáhal vydání rozhodnutí o jeho úpadku. Dlužník je podnikající fyzickou osobou a skutečnosti uvedené dlužníkem v návrhu, ukazují na to, že se nachází v úpadku z důvodů platební neschopnosti. Jeho úpadek tedy bude řešen s největší pravděpodobností konkursem, přičemž dlužník toto řešení úpadku sám navrhl. Soud proto dospěl k závěru, že pro další řízení je nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení. Přestože dlužník v návrhu uvádí, že má majetek v podobě pohledávky za dlužníkem Janem Veselým ve výši 50.756 Kč a práv z leasingové smlouvy, které lze úplatně postoupit či vypořádat za částku ve výši 50.000 Kč, tato skutečnost nemůže ovlivnit požadavek soudu na zaplacení zálohy, neboť se jednak jedná o pohledávku a práva, u kterých není zřejmé, zda se je podaří zpeněžit či vymoci do majetkové podstaty, jednak je třeba konstatovat, že hotové výdaje insolvenčního správce je třeba v případě jeho ustanovení realizovat ihned a nelze čekat na případné zpeněžení majetku. V další části svého rozhodnutí soud podrobně vyložil smysl a účel požadované zálohy, včetně její výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Namítal, že insolvenční zákon ponechává stanovení zálohy na náklady insolvenčního řízení na úvaze soudu, kterou je možno požadovat až do 50.000 Kč. V jeho případě je požadováno 50.000 Kč, to je maximální výše, přičemž soud toto své rozhodnutí odůvodnil obecnými, paušalizujícími důvody, které lze prakticky uplatnit v každém insolvenčním řízení. Odůvodnění soudu by však mělo být přesvědčivé, přiléhavé a konkrétní. Pokud soud uvádí důvody pro stanovení maximální zálohy (náklady správce na poštovné, telekomunikační služby, cestovné, zpeněžení majetku, poplatky atd.), pak z toho je dlužníku zřejmé, že se nejedná o výdaje v řádech desetitisíců, ale jde spíše o drobné až bagatelní položky. Z návrhu je navíc zřejmé, že jeho úpadek bude řešen nepatrným konkursem, který nevyžaduje v prvotní fázi vyšší výdaje. Výše stanové zálohy se mu proto jeví jako nepřiměřená, přitom odvolatel nepomíjí odměnu správce, která může být hrazena z výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty, např. u osobního automobilu Škoda Octavia by mělo být zpeněžení rutinní záležitostí. Pokud soud uvedl, že dlužník měl podat insolvenční návrh včas a na toto řízení si měl opatřit finanční prostředky, pak si zřejmě nedovede představit, s jakými prostředky dlužník při podnikání nakládal. Jeho podnikání bylo drobného rázu, výdělek pokrýval pouze úhradu jeho potřeb a jeho rodiny. Částku 50.000 Kč by nebyl schopen naspořit ani do jednoho roku; pak by ovšem nesplnil svou povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že sníží výši požadované zálohy na 10.000 Kč.

Podle ust. § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání, dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že dlužník se insolvenčním návrhem, podaným u soudu dne 7.7.2014, domáhal zjištění jeho úpadku a jeho řešení konkursem. Uvedl, že od roku 1996 podnikal v oboru vodoinstalace-topení, od roku 2000 provozoval příležitostně taxislužbu. V roce 2008 se dostal do platební neschopnosti. Situaci bezúspěšně řešil půjčkou, musel čelit exekucím. Počátkem roku 2014 došlo k situaci, která vedla k jeho úpadku, jeden z odběratelů podal na něj žalobu o zaplacení smluvní pokuty 1.617.642 Kč, přestože věděl, že dílo dlužník nemohl dokončit z objektivních důvodů. Smluvní pokuta však neměla podklad v uzavřené smlouvě. Byl vydán proti němu platební rozkaz, nestihl však podat odpor a věřitel následně podal návrh na exekuci. Měl by dle exekutora zaplatit 1.974.544,85 Kč, takovou částku, spolu s ostatními vykonatelnými závazky, není však schopen ze svého drobného podnikání splatit. Dlužník je proto v úpadku, celková výše jeho závazků činí 2.469.202,90 Kč. Z předloženého seznamu závazků pak vyplývá, že dlužník má nezajištěné závazky ve shora uvedené celkové výši vůči 20 věřitelům, jeho závazky se staly postupně splatné od roku 2006-2014. V seznamu majetku dlužník uvádí, že má pohledávku vůči Janu Veselému ve výši 50.756 Kč, z titulu ceny díla, dále práva z leasingové smlouvy v rozsahu 50.000 Kč, vlastní vybavení domácnosti (televizor, hifi věž, obývací stenu, pračku), v hodnotě cca 10.000 Kč.

Na základě těchto zjištění odvolací soud především konstatuje, že insolvenční návrh dlužníka je projednatelný a lze z něj dovodit, že dlužník je v úpadku a to jak z důvodů insolvence, tak zřejmě i z důvodů předlužení (§ 3 IZ) a dále, že v majetku dlužníka nejsou žádné pohotové finanční prostředky. Na základě těchto zjištění lze proto oprávněně očekávat, že úpadek dlužníka bude nutno řešit konkursem, případně nepatrným konkursem.

Ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 IZ stanoví, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2).

Ze shora citovaného ustanovení se tedy podává, že lze po insolvenčním navrhovateli, včetně dlužníka, zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat, pokud tyto prostředky, zejména pro počáteční činnost insolvenčního správce, nelze zajistit jinak, což je i případ dlužníka v projednávané věci.

Za dané situace dospěl odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně k závěru, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v přezkoumávaném případě nutné a to včetně požadované výše, neboť v případě, že po zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek, bude insolvenční správce zpeněžovat (např. zpeněží movité věci a vymůže pohledávky dlužníka), pak jen jeho odměna bude činit nejméně 45.000 Kč a zcela nepochybně správci vzniknou i hotové výdaje či další náklady konkursu. Smyslem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a dále rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu.

Lze pro úplnost dále poukázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu (včetně poslední novely), v jejíž části, týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce (opět) výslovně zdůraznil, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné), postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele , záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

Z výše uvedeného je zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně v dané věci je postupem, který zákonodárce předpokládal. Proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván.

Dále je třeba uvést, že jestliže by se v dalším řízení, po rozhodnutí o úpadku ukázalo, že nebude možno dohledat a zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu (alespoň na úhradu nákladů insolvenčního řízení), pak by při nezaplacení zálohy (kterou je možno požadovat pouze do rozhodnutí o úpadku) veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl.

K námitce dlužníka, že požadovaná záloha se mu jeví vysoká, nutno uvést, že v této fázi řízení nelze spekulovat nad tím, zda se případně podaří správci do majetkové podstaty vymoci dlužníkem uváděné pohledávky (či jiné nároky), z údajů dlužníka k těmto pohledávkám nelze rovněž vyloučit, že se jedná o nároky přinejmenším sporné. Nicméně je nutno opětovně zdůraznit, že pokud bude ustanovený insolvenční správce v tomto řízení úspěšný a bude zpeněžovat (vymůže pohledávky, zpeněží movité věci), pak za situace kdy úpadek dlužníka bude řešen konkursem, případně nepatrným konkursem, jen odměna správce bude činit 45.000 Kč. Proto rovněž odvolací soud je toho názoru, že požadavek na zaplacení zálohy v maximální možné výši, je v přezkoumávaném případě opodstatněný.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 28. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu