1 VSOL 936/2014-A-18
KSBR 45 INS 5132/2014 1 VSOL 936/2014-A-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka SIACITY MORAVIA s.r.o. v likvidaci, se sídlem Zlín, Dlouhé Díly 393, PSČ 763 02, IČ: 277 31 791, zastoupeného Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, PSČ 466 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.6.2014, č.j. KSBR 45 INS 5132/2014-A-13

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ust. § 108 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), zastavil insolvenční řízení.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 4.3.2014, č.j. KSBR 45 INS 5132/2014-A-5, uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč s poučením, že nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, bude řízení zastaveno. Usnesení nabylo právní moci dne 30.5.2014. Požadovaná záloha nebyla k datu 13.6.2014 zaplacena. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž namítal, že v posuzované věci je dán obecný zájem na tom, aby řízení bylo řádně ukončeno a aby společnost dlužníka byla vyškrtnuta z obchodního rejstříku. Zdůraznil, že podal odvolání již proti usnesení soudu prvního stupně o uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, v němž uvedl, že dlužník nemá žádný majetek, neprovozuje žádnou činnost, nemá čím ručit a nemá proto z čeho zaplatit částku na zálohu a likvidátor dlužníka nemá možnost opatřit si finanční prostředky jiným způsobem, neboť by tím zvýšil zadlužení společnosti. Likvidátor dlužníka přitom nemá na vzniklé negativní finanční situaci podíl, neboť byl ustanoven až v době, kdy společnost již byla zadlužena a bez majetku. Dlužník je obchodní společností bez statutárního orgánu, která byla usnesením Krajského soudu v Brně, č.j. 18 Cm 306/2011-9, zrušena s likvidací a likvidátorem byla ustanovena společnost SIACITY s.r.o. Likvidátor dlužníka převedl svůj obchodní podíl smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 25.3.2009 na Jiřího Mikulíka, nabyvatel však nezajistil zápis změn do obchodního rejstříku. Dne 14.10.2011 nechal převádějící likvidátor provést zápis změny do obchodního rejstříku, tento návrh však Krajský soud v Brně zamítl. S tímto rozhodnutím se likvidátor seznámil až dne 23.4.2012, tedy dva roky poté, co přerušil s dlužníkem jakékoliv kontakty. Již v minulosti se likvidátor dlužníka snažil zahájit insolvenční řízení, tento návrh však byl odmítnut. Likvidátor dlužníka odmítá právní názor, že by došlo k zneužití postupu podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka. Likvidátor postupoval podle zákona, aby mohl společnost zlikvidovat, a proto musel podat insolvenční návrh. Pokud by odvolací soud v tomto řízení rozhodl, že napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdí, dostane se společnost dlužníka do situace, kdy je nezlikvidovatelná a pouze by se zvětšovalo její zadlužení. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje, případně aby rozhodl dle ust. § 144 IZ tak, že se řízení zastavuje pro nedostatek majetku.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 26.2.2014 insolvenčním návrhem dlužníka, jímž se dlužník domáhá rozhodnutí o svém úpadku. V návrhu uvedl, že je společností bez statutárního orgánu, která byla zrušena s likvidací usnesením Krajského soudu v Brně, č.j.

18 Cm 306/2011-9 a likvidátorem byla ustanovena společnost SIACITY s.r.o. Předmětem podnikání dlužníka je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona, přičemž dlužník žádnou podnikatelkou činnost fakticky neprovozuje. Nemá žádný majetek, sídlí v pronájmu, na adrese sídla se fakticky nevyskytuje. Má 5 věřitelů, vůči nimž má závazky ve výši 548.980 Kč plus úrok z prodlení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22.5.2014, č.j. KSBR 45 INS 5132/2014-A-5, uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč a současně dlužníka poučil, že nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, může soud insolvenční řízení zastavit, případně přistoupit k jejímu vymáhání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22.5.2014, č.j. KSBR 45 INS 5132/2014, 1 VSOL 271/2014-A-10, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení nabylo právní moci dne 30.5.2014. Dne 17.6.2014 sdělila účtárna Krajského soudu v Brně, že dlužník dosud zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč nezaplatil. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Podle § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle § 108 odst. 3 IZ, nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Vzhledem k tomu, že usnesení o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je v právní moci, je z hlediska věcné správnosti napadeného rozhodnutí významné pouze to, že dlužník zálohu na náklady insolvenčního řízení uloženou mu pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu nezaplatil, a to ani v rámci odvolacího řízení (což ostatně dlužník ani netvrdí) a dále to, že dlužník byl v usnesení o povinnosti zaplatit zálohu ve smyslu ustanovení § 108 odst. 3 IZ poučen o možnosti zastavení řízení pro nezaplacení zálohy. Jsou-li splněny tyto předpoklady, insolvenční soud má právo insolvenční řízení zastavit, přičemž mu nelze důvodně vytýkat, že nepřikročil k druhé možnosti, a to k vymáhání nezaplacené zálohy v rámci výkonu rozhodnutí, když je věcí insolvenčního soudu, kterou variantu v případě nezaplacení zálohy zvolí. Nutno zdůraznit, že vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel. V případě dlužníka je totiž za trvání konkursu dlužníka podle § 267 IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty buď zcela vyloučeno, či je umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví, což ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení. V řízení ani nevyšly najevo skutečnosti, pro něž by bylo nadbytečné trvat na uhrazení zálohy ani tu nejsou takové okolnosti, pro něž by bylo řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2013, senátní značky 29 NSČR 39/2013, které je dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Odvolací námitky dlužníka nejsou důvodné. Podle ustanovení § 144 IZ, ve znění účinném od 1.1. 2014, již nelze zamítnout insolvenční návrh proto, že majetek dlužníka nepostačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé. Z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., který novelizoval ustanovení § 144 IZ, přitom vyplývá, že úpravou obsaženou doposud v ustanovení § 144 IZ byly sledovány jiné cíle, než zájem na vedení insolvenčního řízení ohledně majetku konkrétního dlužníka. Podle důvodové zprávy je třeba zálohu požadovat k zajištění náhrady nákladů insolvenčního řízení zásadně od každého insolvenčního navrhovatele (tedy i od společnosti v likvidaci). Zaplatí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, má právo požadovat, aby při splnění zákonných předpokladů bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním

způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 31.10. 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu