1 VSOL 928/2012-A-10
KSBR 44 INS 26919/2012 1 VSOL 928/2012-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Jiránkova 402/34, Brno, PSČ 618 00, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 44 INS 26919/2012-A-5 ze dne 5.11.2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 44 INS 26919/2012-A-5 ze dne 5.11.2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně vyzval dlužníka, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku nebo v hotovosti na pokladně soudu.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník se svým návrhem domáhal zjištění úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek. Soud při rozhodování o záloze na náklady insolvenčního řízení přihlédl ke skutečnostem, že navrhovaným a jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs na jeho majetek, dále k předloženému seznamu majetku, z něhož vyplývá, že dlužník nedisponuje hotovými finančními prostředky k úhradě alespoň nákladů konkursu, a k tomu, že dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů v platném znění, je stanovena minimální odměna insolvenčního správce ve výši 45.000 Kč v případě způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, přičemž je nutno počítat s navýšením o hotové výdaje insolvenčního správce, případně DPH. Dlužník sice v seznamu majetku uvádí, že vlastní nemovitý majetek, akcie a pohledávky, v tomto okamžiku však nelze předjímat, kdy, za jako cenu a zda vůbec se insolvenčnímu správci podaří tento majetek zpeněžit. Nelze připustit, aby do doby než bude majetek dlužníka zpeněžen, nesl veškeré náklady insolvenčního řízení insolvenčního správce. Uložení zálohy není potřebné pouze za situace, kdy dlužník disponuje hotovými finančními prostředky, kterými lze krýt již počáteční náklady insolvenčního řízení, což v daném případě splněno není. Soud proto podle ustanovení § 108 insolvenčního zákona stanovil dlužníkovi zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky k tomu nelez zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítl, že z jeho majetkové situace je patrné, že není v jeho možnostech zaplatit zálohu v soudem požadované výši. Poukázal na to, že je plně invalidní a má příjem ve výši 8.000 Kč měsíčně. Namítl, že soud prvního stupně nevzal v potaz okolnosti, které zapříčinily jeho současnou majetkovou situaci, když jeho podnikatelské oprávnění zaniklo ke dni 31.7.2007 a jeho situace se bez jeho viny změnila v roce 1996, kdy onemocněl a jeho zaměstnanci mu postupně rozkradli firmu. Podle jeho názoru, pokud soud prvního stupně neměl povědomí o hodnotě nemovitého majetku, nemohl učinit závěr o tom, zda hodnota tohoto majetku postačí k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Z tohoto důvodu nejsou podmínky pro rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení zatím dány. Z tohoto důvodu ani není napadené usnesení přezkoumatelné. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst.1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle § 108 odst. 1, odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal dne 31.10.2012 u soudu prvního stupně insolvenční návrh, kterým se domáhá zjištění úpadku a prohlášení konkursu. V návrhu uvedl, že jeho podnikatelská oprávnění zanikla ke dni 31.7.2007, do roku 1996 se mu v podnikání poměrně dařilo, poté však onemocněl a jeho zaměstnanci mu postupně rozkradli firmu a nebyli schopni sjednat žádný obchod. V roce 2000 provedl pouze jednu zakázku, která mu nebyla uhrazena, pohledávka je nedobytná. Splňuje tak podmínky úpadku dle insolvenčního zákona, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků a neplní je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Současně je v úpadku i pro předlužení, neboť má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku, když jeho závazky jsou ve výši 11.199.743 Kč a má majetek v hodnotě 4.180.000 Kč. Ve vztahu k majetku uvedl, že jeho majetek je tvořen toliko nemovitým majetkem, akciemi na jméno (společnosti v likvidaci), hotovostí ve výši 500 Kč a bezcennými oděvy. Dále uvedl, že má pohledávku ve výši 1.600.000 Kč, která je patrně promlčena a je nedobytná. K návrhu dlužník doložil seznam závazků, ve kterém označil věřitele, výši závazku, uvedl, zda jde o závazek vykonatelný či nevykonatelný, u všech závazků dále uvedl, že je nepopírá, že věřitel není vůči němu osobou blízkou a že jde o nezajištěné závazky. V seznamu majetku dlužník uvedl akcie společnosti Lesní průmysl, a.s. v likvidaci, nemovitosti v odhadované hodnotě 700.000 Kč a 1.150.000 Kč, hotovost ve výši 500 Kč a pohledávku z roku 1993 ve výši 1.600.000 Kč, u které uvedl, že je nedobytná, dále pohledávku ve výši 1.000.000 Kč, u které uvedl, že je promlčena a nedobytná.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dlužník je v úpadku nejméně ve formě předlužení (§ 3 odst. 3 IZ), neboť souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku a podnikatelskou činnost ukončil v roce 2007 (tedy nelze přihlédnout k dalšímu provozu jeho podniku a správě jeho majetku). Dále je zřejmé, že dlužník disponuje pohotovými finančními prostředky (v hotovosti nebo na účtu) pouze ve výši 500 Kč, vlastní nemovitosti v dlužníkem odhadované hodnotě celkem ve výši 1.850.000 Kč a pohledávky, u kterých však uvádí, že jsou nedobytné, případně promlčené. Za této situace odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že je odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 108 insolvenčního zákona. V případě nemovitostí a akcií patřícím dlužníku totiž není zřejmé, zda vůbec a za jakou hodnotu bude tento majetek zpeněžitelný. Jak správně uzavřel soud prvního stupně, záloha umožní hradit hotové výdaje insolvenčního správce v řízení v období bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a o způsobu řešení úpadku, neboť k tomu není dostatek hotových finančních prostředků v majetkové podstatě dlužníka. V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty, musel by tyto náklady dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ hradit stát, čemuž má právě předejít institut zálohy. V tom je možné odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé,

že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Namítá-li dlužník, že s ohledem na svoji sociální situaci není schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit, je nutné shodně se soudem stupně prvního poukázat na ustanovení § 98 odst. 1 IZ, dle kterého je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Dlužník v návrhu uvedl, že se mu dařilo do roku 1996 a v roce 2000 měl jen jednu zakázku. Dlužník tedy měl podat insolvenční návrh v době, kdy měl dostatečný majetek alespoň na úhradu nákladů insolvenčního řízení.

Soud prvního stupně též stanovil správně výši požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení částkou 50.000 Kč, neboť dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem částku 45.000 Kč (bez DPH) a lze očekávat, že správci vzniknou hotové výdaje. Záloha ve výši 50.000 Kč je proto zcela odpovídající.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 6. prosince 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu