1 VSOL 924/2016-B-48
KSOS 34 INS 23408/2011 1 VSOL 924/2016-B-48

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a JUDr. Karly Trávníčkové v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem v Budišově nad Budišovkou, Na Sídlišti 693, PSČ 747 87, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 23408/2011, o osvobození dlužníka od placení pohledávek, k odvolání věřitele EOS KSI Česká republika, s.r.o., identifikační číslo osoby: 251 17 483, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, PSČ 142 00, zastoupeného Mgr. Veronikou Nedbalovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, PSČ 142 00, ze dne 1.4.2015 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.4.2016, č.j. KSOS 34 INS 23408/2011-B-34,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, isir.justi ce.cz v němž dosud nebyly uspokojeny dle ust. § 415 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále IZ), s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měli vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení navrhoval způsob oddlužení plněním splátkového kalendáře a v daném okamžiku měl příjmy odpovídající předpokladu uspokojení alespoň zákonem vyžadovaných 30 % přihlášených pohledávek. Poté, co se do řízení přihlásilo více věřitelů, než dlužník očekával, a jeho příjem se stal nedostačující, si dlužník obstaral darovací smlouvu na částku ve výši 1.800 Kč měsíčně tak, aby byla zachována očekávaná míra uspokojení věřitelů alespoň 30% jejich přihlášených pohledávek. Dlužník tak činil vše, co bylo v jeho silách, aby věřitelům nabídl uspokojení alespoň v minimální zákonné míře. Soud proti vůli dlužníka rozhodl o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, jelikož dlužník byl vlastníkem bytu, jehož hodnota byla znalcem pro účely exekučního řízení oceněna na částku 600.000 Kč, neboť měl za to, že tato cesta přinese věřitelům rychlejší a vyšší uspokojení, než by tomu bylo při plnění splátkového kalendáře. Vliv na výběr způsobu oddlužení mohli mít věřitelé, kdyby se dostavili na schůzi věřitelů. Tito tak neučinili a svou nečinností nechali rozhodnutí pouze na úvaze soudu. Proto ke snížení míry uspokojení došlo z důvodů objektivních skutečností, které dlužník nebyl schopen předvídat při obvyklé míře obezřetnosti, ani nikterak ovlivnit. Současně při řešení úpadku dlužníka konkursem by nebylo dosaženo u nezajištěných věřitelů vyšší míry uspokojení, protože oddlužení bylo provedeno zpeněžením majetkové podstaty, tak jako by tomu bylo u konkursu a není důvod se domnívat, že v případě konkursu by byla majetková podstata zpeněžena za vyšší částku, než tomu bylo v oddlužení. Bytová jednotka byla obtížně zpeněžitelná pro neatraktivní lokalitu a velké nabídky obdobných nemovitostí v dané oblasti, proto byla insolvenčním správcem ve výsledku prodána za výrazně nižší cenu, tj. 170.000 Kč, než jaká byla odhadnuta znalcem (600.000 Kč) ve znaleckém posudku.

Proti tomuto usnesení podal včasné odvolání přihlášený věřitel EOS KSI Česká republika, s.r.o., jehož pohledávky nebyly uspokojeny v plném rozsahu, v němž odkázal na ust. § 5 odst. 1, písm. a) IZ, dle něhož insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Dle názoru věřitele však v daném případě k poškození věřitelů došlo, když byli v rámci oddlužení uspokojeni pouze v 14,72 % rozsahu a dlužník byl od plnění zbytku dluhu osvobozen s odůvodněním, že cenu, za níž byla dlužníkova bytová jednotka zpeněžena, byla nižší, než jaká byla odhadnuta znalcem, a dlužník nemohl tuto skutečnost ovlivnit. Stejně tak cenu, za níž byla bytová jednotka prodána, nemohl ovlivnit ani věřitel. Na uvedeném by nic nezměnila ani účast věřitele na schůzi věřitelů, kde byl řešen způsob oddlužení. Předmětná bytová jednotka byla ve společném jmění dlužníka a paní Mileny Kováčové, s níž bylo vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. KSOS 34 INS 23407/2011. Způsob oddlužení paní Mileny Kováčové byl řešen taktéž zpeněžením majetkové podstaty, kterou byla tatáž bytová jednotka. Bylo tedy od počátku zřejmé, že finanční obnos získaný ze zpeněžení bytu, bude dělen mezi dva insolvenční dlužníky a je zde s ohledem na výši účtované odměny insolvenčním správcem (celkem 108.000 Kč za obě insolvenční řízení) poměrně vysoké riziko neuspokojení pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení v minimálním rozsahu 30 %. Poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSUL 43 INS 5837/2009, 1 VSPH 165/2015-B-90 ze dne 10.8.2015, v němž tento odvolací soud uzavřel, že pokud uspokojení věřitelů nebylo v minimální výši 30 % jejich pohledávek a sám dlužník nevyvinul přiměřenou snahu, aby sám poskytl věřitelům i jiné plnění na uspokojení jejich pohledávek, nelze v takovém případě přiznat dlužníku osvobození od pohledávek zahrnutých do oddlužení. Domnívá se, že v daném případě přiznání osvobození dlužníku od plnění zbytku dluhů je v rozporu s účelem insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 1 IZ. Navrhl proto, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že dlužníku osvobození od placení pohledávek přiznáno nebude.

Insolvenční správce se k podanému odvolání věřitele vyjádřil tak, že napadené rozhodnutí je v souladu s ust. § 415 IZ. Na schůzi věřitelů, které se žádný z přihlášených věřitelů nezúčastnil, soud zastupující věřitele k návrhu insolvenčního správce rozhodl o řešení úpadku dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, neboť vycházel ze znaleckého posudku č. 470-01/11, vyhotoveného Ing. Pavlou Brady, která pro potřeby exekuce ocenila byt na částku 600.000 Kč. Argumenty, které věřitel ve svém odvolání uvádí, měl uplatnit na schůzi věřitelů, kde byl prostor jeho názory vyslechnout a případně na ně reagovat. Věřitel svou neúčastí na schůzi věřitelů deklaroval skutečnost, že přijme výsledek a rozhodnutí, které za něho učiní insolvenční soud k návrhu insolvenčního správce. Rozhodl-li se takto, musí přijmout výsledek insolvenčního řízení i skutečnost, že se dlužníku osvobození dostane.

Dlužník se k podanému odvolání vyjádřil pouze tak, že souhlasí se závěrem Krajského soudu v Ostravě a nesouhlasí s odvoláním věřitele.

Podle ust. § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Předně odvolací soud konstatuje, že s účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Řízení v předmětné věci bylo zahájeno 14.12.2011, proto je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 3 IZ), a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

Dosavadním průběhem insolvenčního řízení dlužníka Pavla anonymizovano se odvolací soud dostatečně zabýval již ve svém předcházejícím rozhodnutí v tomto insolvenčním řízení ze dne 25.11.2015 č.j. 1 VSOL 640/2015-B-26, na které v plném rozsahu pro stručnost odkazuje. Odvolací soud zrušil předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž osvobodil dlužníka od placení pohledávek se závěrem, že soud prvního stupně rozhodoval o návrhu dlužníka na osvobození, avšak se jednalo o návrh podaný dlužníkem výslovně (i dle obsahu) podle ust. § 414 IZ. Soud tomuto návrhu vyhověl přesto, že dlužník nesplnil jednu ze zákonných podmínek, tj. nejméně 30% uspokojení nezajištěných věřitelů. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně nerespektoval požadavky § 415 IZ a osvobodil dlužníka ve smyslu tohoto ustanovení, aniž dlužník takový návrh se všemi požadovanými náležitostmi podal. Proto soudu prvního stupně uložil poskytnout dlužníku poučení ve smyslu ust. § 415 IZ a v závislosti na reakci dlužníka přizpůsobit svůj další postup v řízení. Pokud dlužník podá řádný návrh dle § 415 IZ, uložil soudu prvního stupně, aby zvážil, jaký majetek by patřil do majetkové podstaty dlužníka v případě, pokud by jeho úpadek byl řešen konkursem a jaké by za této situace bylo procento uspokojení věřitelů (jejichž pohledávky byly zahrnuty do oddlužení dlužníka).

Na výzvu soudu prvního stupně ze dne 20.1.2016, č.d. B-29 dlužník dne 2.2.2016 podal návrh na osvobození od placení zbytku dluhů ve smyslu ust. § 415 IZ, který odůvodnil tím, že se podaným insolvenčním návrhem domáhal řešení svého úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře, přičemž vycházel z toho, že jeho příjem je dostačující k uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v minimální zákonné výši 30%. Oproti jeho předpokladu se do řízení namísto závazků ve výši

215.761 Kč přihlásili věřitelé se závazky ve výši 355.100 Kč. Za takového stavu věci proto nebylo oddlužení splátkovým kalendářem možné, jelikož míra uspokojení věřitelů klesla na pouhých 14,68%. Proto dlužník uzavřel darovací smlouvu na částku ve výši 1.800 Kč. Na schůzi věřitelů, které se žádný z přihlášených věřitelů neúčastnil, insolvenční soud na návrh insolvenčního správce rozhodl o způsobu řešení úpadku oddlužením zpeněžením majetkové podstaty. Insolvenční správce i insolvenční soud přitom vycházeli ze znaleckého posudku č. 470-01/11 vyhotoveného Ing. Pavlou Brady, která pro potřeby exekuce určila obvyklou cenu bytu na 600.000 Kč. Jak insolvenční soud, tak insolvenční správce, za takového stavu důvodně předpokládali, že zpeněžením majetkové podstaty-bytu-budou věřitelé uspokojení v minimálně 30% výši, důvodné bylo i očekávání vyššího uspokojení než ve splátkovém kalendáři i kdyby byl řádně plněn slíbený dar. Přes snahu insolvenčního správce, rozsáhlou inzerci a délku prodeje však z objektivních příčin (neatraktivní lokalita, vysoká nezaměstnanost, nabídka převyšující poptávku) nebylo nakonec dosaženo očekávané kupní ceny, když cena více než znaleckému posudku odpovídala aktuální ceně v místě a čase. Dlužník má za to, že řádně plnil své povinnosti v insolvenčním řízení a objektivně nezavinil stav nižšího plnění věřitelům z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

Dne 29.3.2016 proběhlo jednání k projednání návrhu dlužníka na osvobození od placení pohledávek dle ust. § 415 IZ, jehož se účastnil pouze dlužník. Následně vydal soud prvního stupně odvoláním napadené rozhodnutí.

Podle ust. § 414 IZ, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili; ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3).

Podle ust. § 415 IZ, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Podle ustanovení § 417 odst. 1 IZ osvobození podle § 414 a 415 insolvenční soud dlužníku odejme, jestliže na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů do 3 let od jeho pravomocného přiznání vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům; to neplatí, jestliže věřitel, který návrh podal, mohl takovou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku.

Odvolací soud s ohledem na shora citovaná ustanovení § 414 a § 415 IZ konstatuje, že podmínkou pro přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu ustanovení § 414 IZ je především samotný návrh dlužníka, aby mu osvobození bylo přiznáno, nicméně postup dle tohoto ustanovení je též předurčen i mírou uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Jestliže dlužník splní všechny podmínky podle schváleného oddlužení, přitom je nutno zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ mezi ně patří i to, že nezajištěným věřitelům se dostane minimálně 30 % uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení, pak soudu nic nebrání, aby vydal rozhodnutí o osvobození dlužníka v rozsahu tímto ustanovením vymezeným.

Je-li však, jako v nyní projednávané věci, hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30% jejich pohledávek, pak musí insolvenční soud dodržet postup daný ustanovením § 415 IZ. K předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů dle ustanovení § 415 IZ a které musí být splněny kumulativně, patří: 1) návrh dlužníka, 2) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil a 3) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší, než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.

Na výzvu soudu prvního stupně dlužník podal řádný, shora uvedený, návrh na přiznání osvobození od placení pohledávek podle ustanovení § 415 IZ.

Odvolací soud nesouhlasí s odvolací námitkou věřitele, že požadované hodnoty plnění nezajištěným věřitelům nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nemohl věřitel ovlivnit a v této souvislosti odkazuje na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2014. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn, je plně v rukou věřitelů. Rozhodne-li o způsobu oddlužení schůze věřitelů, insolvenční soud již nepřezkoumává, zda je zvolený způsob oddlužení pro věřitele či dlužníka výhodný, není právně významné, zda dlužník prosazoval jiný než přijatý způsob oddlužení, a insolvenční soud není oprávněn rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu oddlužení měnit. Neshledá-li důvod k neschválení oddlužení, rozhodne dle § 406 IZ o schválení oddlužení způsobem, o němž rozhodla schůze věřitelů. Nejvyšší soud dále uvedl, že nepředpokládá, že se budou věřitelé chovat neekonomicky a v situaci, kdy bude dlužníkova ekonomická nabídka dostatečná pro jeden ze způsobů oddlužení, se schůze věřitelů usnese na druhém způsobu. Přesto, kdyby taková situace nastala, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu řešitelná postupem dle § 415 IZ. Prosadí-li věřitelé způsob oddlužení, při němž bude hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, ačkoliv při dlužníkem prosazovaném jiném (druhém) způsobu oddlužení by bylo možné předpokládat, že tato podmínka bude splněna, bude zpravidla možné uzavřít, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. Insolvenční soud v takovém případě může dlužníku přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, přestože hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek.

Za důvodnou však považuje odvolací námitku, že soud se dostatečně nezabýval poslední podmínkou pro přiznání osvobození dlužníku od placení pohledávek, a to, že v případě prohlášení konkurzu by nezajištění věřitelé byli uspokojeni stejně jako v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

Podle ust. § 205 odst. 1 IZ, jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.

Podle ust. § 206 odst. 1, písm. i) IZ, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci.

Podle ust. § 207 odst. 2 IZ, příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.

Podle ust. § 398 odst. 2 IZ, při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Soud prvního stupně považoval za osvědčené, že pokud by byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, výtěžek zpeněžení bytové jednotky dlužníka by nebyl vyšší, než kterého bylo dosaženo zpeněžením majetkové podstaty v rámci oddlužení. Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně byl veden špatnou úvahou o tom, že je třeba porovnávat jen výtěžek dosažený zpeněžením majetku v oddlužení s výtěžkem dosaženým zpeněžováním téhož majetku v konkursu. Zcela pominul, že při řešení úpadku oddlužením náleží do majetkové podstaty jen majetek podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o schválení oddlužení, včetně majetku, který se stane součástí majetkové podstaty podle § 412 odst. 1 písm. b) IZ (srov. § 406 odst. 2 písm. b) IZ), takže do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (srov. § 398 odst. 2 IZ). Oproti tomu při řešení úpadku konkursem náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (srov. § 205 odst.1 IZ). Tedy i příjmy dlužníka (srov. § 206 odst.1 písm. i) IZ), a to ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (srov. §207 odst.2 IZ). Za této situace se proto soud prvního stupně již nezabýval otázkou, jak vysoká částka z příjmu dlužníka by v případě řešení jeho úpadku konkursem náležela do majetkové podstaty a zda by tyto příjmy-po odpočtu odměny a výdajů insolvenčního správce-navýšily majetkovou podstatu a zda by tudíž měly i vliv na vyšší míru uspokojení věřitelů. V kladném případě by tato skutečnost byla důvodem pro nepřiznání požadovaného osvobození, a to z důvodu nesplnění třetí podmínky.

Z důvodů shora uvedených odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 219a odst. 1, písm. b) o.s.ř. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť bylo vydáno předčasně.

V dalším řízení se bude muset soud prvního stupně znovu zabývat otázkou, zda částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužníka byl řešen konkursem, s tím, že je nutno zohlednit též příjem dlužníka, který by při řešení úpadku konkursem náležel do majetkové podstaty, a to nejen do doby, než nastaly účinky schválení oddlužení, ale i poté.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustné dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřitelům, kteří podali odvolání, se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 21. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu