1 VSOL 908/2015-A-9
KSOS 31 INS 14942/2015 1 VSOL 908/2015-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany v insolvenční věci dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , IČ: 73223115, bytem Doubrava 1069, PSČ 735 33, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.7.2015, č.j. KSOS 31 INS 14942/2015-A-3

tak to :

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.7.2015, č.j. KSOS 31 INS 14942/2015-A-3 se p o t v r z u j e .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník není ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) IZ osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluhy z podnikání a věřitel Revírní bratrská pokladna, Zdravotní pojišťovna vyjádřil v podání ze dne 31.3.2015 nesouhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Lze proto předpokládat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem. V případě řešení úpadku konkursem činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH, přičemž z návrhu vyplývá, že dlužník nemá pohotové prostředky k zajištění výkonu činnosti insolvenčního správce, a proto soud rozhodl o uložení zálohy.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání, ve kterém nebrojil proti závěru soudu prvního stupně, že jeho dluhy z podnikání brání řešení jeho úpadku oddlužením, ale pouze namítal, že jeho průměrný čistý měsíční příjem činí cca 15.000 Kč a po zaplacení veškerých výdajů mu již na úhradu uložené zálohy nezbývá. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se návrhem ze dne 5.6.2015, doručeným soudu dne 8.6.2015, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podal na předepsaném formuláři a v kolonce 07 mimo jiné uvedl, že je podnikající fyzickou osobou a má závazky z podnikání v celkové výši 534.421 Kč. Tyto závazky pak specifikoval v kolonce 17 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) a v kolonce 19 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné), v níž mimo jiné uvedl též závazek vůči Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně ve výši 160.113 Kč, který je vymáhán v řízení vedeném pod sp.zn. 139 EX 16143/12. K návrhu připojil sdělení tohoto věřitele ze dne 31.3.2015, ve kterém vyjádřil nesouhlas s podrobením jeho pohledávky vůči dlužníkovi režimu oddlužení. Dále k návrhu připojil seznam majetku, z něhož vyplývá, že vlastní pouze movité věci, které tvoří běžné vybavení domácnosti, nemá pohledávky ani žádnou finanční hotovost.

Podle ustanovení § 108 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1, písm. b) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 397 odst. 1, ve znění účinném od 1.1.2014, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 403 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 3 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání (odstavec 2).

Odvolací soud především konstatuje, že insolvenční navrhovatel je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečností, tedy i to, že dlužník má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, tedy v rámci vylíčení rozhodujících skutečností tvrdit, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (§ 389 odst. 2 písm. a/,b/,c/). Jinak řečeno, má-li dlužník závazky z podnikání je současně povinen tvrdit, že zde nejsou skutečnosti odůvodňující odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Ze shora citovaného ustanovení § 389 odst.1 písm. b), odst. 2 písm. a) IZ vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání (přičemž se nejedná se o pohledávky dle ustanovení § 389 odst.2 písm. b) nebo písm. c) IZ), je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde. Pokud by dlužník v návrhu tvrdil, že má souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, a tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, byl by to důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání této otázky až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ) s tím, že insolvenční správce by před rozhodnutím schůze upozornil na to, že má za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, čímž vyjadřuje pochybnost předpokládanou v ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ, která vedla k povolení oddlužení. Též věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, tedy že vůči nim má dlužník dluhy z podnikání a oni s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí.

Ze shora citovaného ustanovení § 403 IZ plyne, že schůze věřitelů se svolává k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí až ve fázi po povolení oddlužení, přičemž z ustanovení § 397 odst. 1 IZ plyne, že soud povolí oddlužení pouze za situace, že nedojde ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí. Není-li dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to sice důvodem pro odmítnutí návrhu podle ustanovení § 390 odst.3 IZ, ovšem jsou-li zde pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to důvodem pro povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Naopak nejsou-li pochybnosti, oddlužení se nepovolí a na schůzi věřitelů se již způsob oddlužení neprojednává a nehlasuje se o jeho přijetí.

Jinak řečeno, postup předjímaný v ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ se uplatní za situace, není-li zatím postaveno najisto, zda například dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, ovšem za předpokladu pokud dlužník v návrhu tvrdí, že potřebné souhlasy má. Ovšem pokud dlužník uvede, že souhlas podle ustanovení § 389 odst.2 písm.a) IZ nemá, nebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

V posuzované věci dlužník v návrhu souhlas věřitelů, vůči nimž mají dluhy z podnikáním, s řešením jeho úpadku oddlužením netvrdil, takže nesplnili povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí o povolení oddlužení významné skutečností (§101 odst.1 písm. a/ o.s.ř.). Naopak k návrhu připojil sdělení věřitele Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, vůči němuž má dluh z podnikání, že s řešením dlužníkova úpadku oddlužením nesouhlasí. Za této situace je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle níže citovaného ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem podle níže citovaného ustanovení § 396 IZ.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku (byť tvrdí, že má jen běžné vybavení domácnosti) se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatiti zálohu.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21%).

K námitce dlužníka, že jeho příjmové poměry neumožňují zaplatit požadovanou zálohy na náklady insolvenčního řízení, odvolací soud zdůrazňuje, že záloha na náklady insolvenčního řízení nemá povahu soudního poplatku, a proto nelze na zálohu použít ustanovení § 138 o.s.ř. o osvobození od placení soudních poplatků, tedy přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům dlužníka. Naopak skutečnost, že v majetkové podstatě nejsou disponibilní peněžní prostředky, odůvodňuje uložení zálohy.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 7.září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu