1 VSOL 901/2012-A-10
KSOS 22 INS 22393/2012 1 VSOL 901/2012-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Yvony anonymizovano , anonymizovano , bytem Tichá 1, PSČ 742 74, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 22 INS 22393/2012-A-5 ze dne 8.10.2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 22 INS 22393/2012-A-5 ze dne 8.10.2010 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě uložil dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu uvedený ve výroku usnesení.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužnice podala dne 13.9.2012 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dluhy dlužnice a jejího manžela jsou ve výši 2.843.529,52 Kč, z toho 548.365,50 Kč představují závazky z podnikatelské činnosti manžela, které vznikly v průběhu roku 2011, a jsou ve výši 19,2 % všech závazků. Manžel dlužnice ukončil podnikatelskou činnost ke dni 9.5.2012 (4 měsíce před podáním insolvenčního návrhu). Dlužnice uvádí 4 závazky z podnikání z celkového počtu 13 závazků. Z tohoto důvodu není společné oddlužení manželů možné a nepřichází v úvahu ani řešení úpadku dlužnice oddlužením, neboť v případě, že by byla oddlužována pouze dlužnice, tak při průměrném čistém příjmu ve výši 17.000 Kč měsíčně spolu s darem ve výši 600 Kč měsíčně by předpokládané uspokojení činilo pouze 13,29 %. Konkurs se jeví jako jediný možný způsob řešení úpadku dlužnice, a proto je nezbytné, aby byla uhrazena záloha k zajištění pravidelnosti konkursu a úhrady alespoň minimálních předpokládaných nákladů konkursu. Záloha je nezbytná pro řádný výkon funkce správce do doby, než se mu podaří zpeněžit alespoň část majetku. Dlužnice nemá žádný pohotový majetek, který by mohl sloužit k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Výši zálohy insolvenční soud stanovil s přihlédnutím k ustanovení § 38 insolvenčního zákona a ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., když minimální odměna insolvenčního správce by v případě řešení úpadku konkursem činila 45.000 Kč a lze důvodně očekávat i vznik dalších nákladů s konkursem spojených.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Namítla, že insolvenční soud neposoudil návrhy manželů tak, že je projedná společně a spojí je ke společnému řízení, k tomu poukázala na usnesení Vrchního soudu v Olomouci čj. KSOS 39 INS 10817/2011, 3 VSOL 453/2011-A-10 a čj. KSBR 44 INS 6360/2010, 3 VSOL 371/2010-A-14. Podle jejího názoru insolvenční soud vycházel z nesprávného procentuálního výpočtu manželových závazků z jeho podnikání, když ve výši závazků z manželova podnikání jsou taktéž zohledněny náklady řízení přesahující nemalé částky. Namítla, že insolvenční soud při posuzování doby ukončení podnikání vycházel pouze z výpisu z živnostenského rejstříku, ve kterém je vyznačeno ukončení podnikání ke dni 9.5.2012, nikoliv z přerušení podnikání, které nastalo ke dni 1.2.2011. Poukázala na to, že nebylo přihlédnuto k částečnému invalidnímu důchodu manžela, který pobírá od 15.2.2012. Domnívá se, že konkurs se nejeví jako jediný možný způsob řešení úpadku, naopak při tomto způsobu řešení úpadku budou věřitelé uspokojeni méně, než při řešení úpadku oddlužením formou splátkového kalendáře. Zdůraznila, že nikdy nebyla podnikatelkou a řešení jejího úpadku posoudil insolvenční soud proto nesprávně, rovněž nesprávně vypočítal procentuální uspokojení věřitelů ve výši 13,9 % při založení dvou řízení, když věřitelé by obdrželi 329.700 Kč. Navrhuje proto, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se jí povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c) IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 108 odst. 1, odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice podala dne 13.9.2012 u Krajského soudu v Ostravě insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém navrhla, aby její řízení bylo spojeno s řízením jejího manžela. V návrhu uvedla, že mají 13 závazků u 7 nezajištěných věřitelů, z nichž označila 4 jako vykonatelné a ostatní jako déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti s tím, že nejsou schopni tyto závazky uhradit najednou. K návrhu přiložila seznam majetku, ze kterého vyplývá, že s manželem vlastní toliko movitý majetek menší hodnoty. V přiloženém seznamu závazků uvedla 15 závazků v celkové výši 2.843.529,52 Kč (označením věřitele, právního důvodu, výše a splatnosti závazku, s uvedením, zda jde o závazek vykonatelný, zajištěný či nikoli, zda věřitel je osobou blízkou a vyjádřila k závazkům své stanovisko), přičemž u dvou závazků (vůči věřitelům JAF HOLZ spol. s r. o a Dřevocentrum CZ, a.s.) v celkové výši 548.365,50 Kč výslovně uvedla, že pochází z podnikání. Z listin přiložených k návrhu však vyplývá, že další dva závazky jsou závazky z podnikání (vůči věřiteli GE Money Bank, a.s.) ve výši 253.025,01 Kč a 128.385 Kč. Z přiložených dokladů o příjmech dlužnice vyplývá, že dlužnice měla za posledních doložených 12 měsíců před podáním návrhu (květen 2011 až duben 2021) průměrný čistý měsíční příjem 18.764 Kč. Dlužnice dále doložila darovací smlouvu, ve které se dárkyně Kristýna anonymizovano zavázala, že počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém bude schváleno oddlužení manželů Yvony a Petra anonymizovano , poskytovat jim peněžité plnění ve výši 600 Kč měsíčně nebo do minimální výše 30 % k uspokojení pohledávek věřitelů spolu s odměnou insolvenčního správce, a to po dobu 60 měsíců, nejdéle po dobu trvání účinků schváleného oddlužení, nebo do doby, kdy budou své závazky schopni plnit z mezd nebo z příjmů ČSSZ.

Z obsahu spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 22395/2012 vyplývá, že současně s dlužnicí podal insolvenční návrh též manžel dlužnice Petr Štefek, který v návrhu označil shodné závazky jako dlužnice.

Ze skutečností uvedených v insolvenčním návrhu vyplývá, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopna plnit (§ 3 odst. 1 IZ). Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení nutno přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení.

V přezkoumávané věci dlužnice navrhuje, aby řízení o jejím insolvenčním návrhu bylo spojeno s řízením manžela, který podal návrh společně s ní, a aby bylo oběma povoleno společné oddlužení, a proto se možným spojením insolvenčních řízení zabýval i odvolací soud. Dlužnice nebyla a není podnikatelkou, a proto její oddlužení není vyloučeno podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ. Současně je však zřejmé, že pokud by oddlužení dlužnice mělo probíhat samostatně (bez spojení řízení obou manželů), dlužnice by v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře nedosáhla na uspokojení nezajištěných věřitelů ve výši 30 %, a proto by návrh na povolení oddlužení musel být zamítnut (§ 395 odst. 1 písm. b) IZ). Z údajů uvedených v návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužnice nemá hodnotnější majetek, oddlužení zpeněžením majetkové podstaty je tedy taktéž vyloučeno. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře by podle předpisů upravujících srážky ze mzdy (zejména občanský soudní řád, nařízení č. 595/2006 Sb., o nezabavitelných částkách) dlužnice ze své mzdy, která dle údajů poskytnutých dlužnicí činí v průměru 18.764 Kč měsíčně, mohla splácet 8.542 Kč měsíčně (nepostižitelná částka činí 7.302 Kč a ze zbývající části mzdy lze postihnout výkonem rozhodnutí částku 8.760 Kč ze 2/3 a částku 2.702 Kč zcela). K darovací smlouvě (při samostatném oddlužení dlužnice) nelze přihlédnout, neboť poskytování daru je sjednáno pouze pro případ, že bude schváleno oddlužení obou manželů. Dlužnice by tak za 5 let plnění splátkového kalendáře byla schopna zaplatit 512.520 Kč, po odečtení nezbytných nákladů insolvenčního řízení, které jsou tvořeny odměnou a paušalizovanými hotovými výdaji insolvenčního správce ve výši 900 Kč měsíčně (není-li správce plátcem DPH), případně ve výši 1.080 Kč měsíčně (pokud správce je plátcem DPH), tj. za 5 let ve výši 54.000 Kč, případně ve výši 64.800 Kč, by nezajištěným věřitelům mohla zaplatit 458.520 Kč, případně 447.720 Kč, což představuje toliko 16,13 %, případně 15,75 % závazků uvedených v návrhu.

Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009 a na které správně poukázal rovněž soud prvního stupně, zdůraznil, že dlužníkem, který není podnikatelem, se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Rovněž uvedl základní kritéria, na základě kterých lze uvážit, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání. Mezi tato kritéria patří doba vzniku závazku z podnikání, doba ukončení podnikání, četnost neuhrazených závazků z podnikání, výše závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší závazků a to, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Odvolací námitka dlužnice, že její manžel své podnikání ukončil dříve, než uvedl soud prvního stupně, je sice důvodná. Není totiž rozhodný formální zánik živnostenského oprávnění, ale doba, kdy osoba fakticky přestane podnikat, tj. soustavně provádět samostatnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obchodního zákoníku). Z návrhu a jeho příloh, jakož i údajů zřejmých z živnostenského rejstříku vyplývá, že manžel dlužnice ukončil podnikání již ke dni 1.2.2011, kdy byla přerušena jeho živnost, kterou před jejím zánikem dne 9.5.2012 již neobnovil. Za zcela významné a rozhodující hledisko v přezkoumávané věci však odvolací soud považuje celkovou výši závazků z podnikání, a to nejen v poměru ke všem závazkům, ale i s přihlédnutím k jejich absolutní výši, kdy celkové podnikatelské závazky manžela dlužnice činí dle výslovného tvrzení dlužnice 548.365,50 Kč, což představuje přibližně 19 % všech závazků, navíc z návrhu vyplývají další dva závazky z podnikaní v celkové výši 381.410,01 Kč, což již představuje přibližně třetinu závazků (929.775,51 Kč). Za této situace je jen z tohoto důvodu na manžela dlužnice nutné nahlížet jako na podnikatele ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ, tedy dlužníka, který nemůže podat návrh na povolení oddlužení, a proto je vyloučeno spojení řízení insolvenčních řízení dlužníků-manželů podle ustanovení § 112 o.s.ř. za účelem řešení jejich úpadku společným oddlužením.

Vzhledem k očekávanému způsobu řešení úpadku konkursem je proto zcela namístě požadovat po dlužnici složení zálohy na náhradu nákladů insolvenčního řízení. Záloha umožní hradit hotové výdaje insolvenčního správce v řízení v období bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a o způsobu řešení úpadku; insolvenční správce by jinak musel při nedostatku pohotových peněžních prostředků v majetkové podstatě nést tyto náklady ze svého, což po něm nelze spravedlivě žádat. V případě, že nebude získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, záloha bude sloužit též k úhradě odměny insolvenčního správce a jeho hotových výdajů. Náklady řízení by jinak musel hradit stát (§ 38 odst. 2 IZ), čemuž má předejít právě institut zálohy. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Soud prvního stupně proto postupoval správně, když podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ dlužnici uložil povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Insolvenční soud též správně stanovil výši požadované zálohy. Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem 45.000 Kč (bez DPH) a lze očekávat, že insolvenčnímu správci vzniknou i hotové výdaje.

S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, a proto je podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 19. prosince 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu