1 VSOL 897/2013-A-12
KSBR 40 INS 20933/2013 1 VSOL 897/2013-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Ing. Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Skržice 26, PSČ 768 02, IČ 64468429, zastoupeného JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem Kroměříž, Třída 1. máje 283/15, PSČ 767 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.8.2013, č.j. KSBR 40 INS 20933/2013-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), uložil dlužníku, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník v návrhu uvedl 4 závazky vůči 4 věřitelům v celkové výši 278.960 Kč, přičemž závazky vůči 3 věřitelům v celkové výši 267.721 Kč vyplývají z jeho podnikatelské činnosti, která byla přerušena dne 26.7.2013 (tj. 3 dny před podáním insolvenčního návrhu). Závazky dlužníka jsou v rozsahu částky 242.311 Kč zajištěny a 1 závazek ve výši 36.649 Kč je nezajištěný. Dlužník má jednu vyživovací povinnost, vlastní 1/3 nemovitostí v hodnotě 105.800 Kč, osobní automobil oceněný dlužníkem na částku

40.000 Kč a běžné vybavení domácnosti, které je bezcenné a opotřebované. Je poživatelem starobního důchodu ve výši 10.380 Kč měsíčně a má příjem z daru ve výši 3.000 Kč měsíčně. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp.zn. 29 NSČR 3/2009 a na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 VSPH 3/2008 a uvedl, že dlužníka nelze dle ust. § 389 odst. 1 IZ považovat za podnikatele, pokud nepodniká podle norem hmotného práva a zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání s tím, že insolvenční soud musí vždy přihlédnout kromě doby vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, doby ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání, výše dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, také k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Na tomto základě uzavřel, že dlužník je v úpadku, avšak 96 % jeho závazků představují závazky z podnikatelské činnosti, kterou přerušil teprve 3 dny před podáním insolvenčního návrhu, přičemž nedoložil vyjádření věřitelů podnikatelských závazků s tím, že jejich pohledávka bude podrobena režimu oddlužení a uvedl, že úpadek dlužníka nelze ve smyslu ust. § 389 IZ řešit oddlužením, neboť k podání takového návrhu dlužník není oprávněn. Jelikož lze předpokládat, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude dle ust. § 390 odst. 3 IZ odmítnut a bude rozhodnuto o řešení jeho úpadku konkursem (ust. § 396 IZ) a dlužník nevlastní kromě příjmu ze starobního důchodu pohotové finanční prostředky, uložil mu zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť v konkursu, na rozdíl od oddlužení, dochází ke vzniku nákladů nutných k zajištění činnosti insolvenčního správce bezprostředně po jeho prohlášení, tedy v době, kdy výdaje na činnost správce nelze krýt z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (cestovné, poštovné, poplatky za telekomunikační služby, inzerci, správní poplatky, náklady soupisu majetkové podstaty apod.). Při určení výše zálohy zohlednil majetek dlužníka uvedený v seznamu majetku a výši minimální odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem dle vyhl. č. 313/2007 Sb., která činí 45.000 Kč s tím, je dále nutno připočítat hotové výdaje.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž namítal, že s ohledem na absenci jeho hotových finančních prostředků by potřebná výše zálohy na náklady insolvenčního řízení měla vycházet pouze z nutnosti překlenout počáteční fázi řízení, kdy insolvenční správce nemá z čeho hradit prvotní náklady do doby zpeněžení alespoň části nemovitých věcí. Namítal, že výše zálohy by se měla odvíjet od náročnosti samotného insolvenčního řízení a uvedl, že soud stanovil zálohu v neúměrné výši bez ohledu na skutečnost, že předmětem majetkové podstaty jsou movité věci a nemovitosti v minimální částce 140.000 Kč. Prodejem nemovitostí přitom dojde mimo jiné i k uspokojení odměny insolvenčního správce, a to v plné výši. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že mu uloží zálohu v přiměřené výši.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojených s návrhem na povolení oddlužení, který byl doručen soudu prvního stupně dne 29.7.2013, a jímž se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužník uvedl, že od roku 2004 je ve starobním důchodu, do té doby pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná a z této činnosti mu vznikly závazky vůči Finančnímu úřadu v Kroměříži, Okresní správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně. Tyto dluhy se snažil splácet tím, že si přivydělával k důchodu, nicméně s ohledem na přibývající věk již není schopen své závazky platit. Uvedl, že podnikatelskou činnost vykonával dosud proto, aby byl schopen platit podnikatelské závazky z minulosti, nicméně z důvodu, aby splňoval podmínky oddlužení, podnikatelskou činnost přerušil, čímž se jeho příjmy snížily, a proto mu syn jeho manželky bude poskytovat měsíčně částku 3.000 Kč v období od 1.9.2013 do 31.8.2018. V návrhu označil 2 nezajištěné nevykonatelné závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně a 2 zajištěné vykonatelné závazky vůči Finančnímu úřadu Kroměříž a Jihomoravské plynárenské a.s. V bodu 16 návrhu (majetek, který není předmětem zajišťovacích práv) uvedl obvyklé vybavení domácnosti a osobní vozidlo Dacia reg. zn. 3Z87327 a v bodu 17 návrhu (majetek, který je předmětem zajišťovacích práv) uvedl vlastnictví nemovitostí-pozemků v kat. území Vyškov, s tím, že k těmto pozemkům je zřízeno exekuční zástavní právo na základě rozhodnutí Finančního úřadu. K návrhu dále připojil seznam majetku opatřený podpisem, s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedl vlastnictví pozemků v kat. území Vyškov s tím, že dle znaleckého posudku mají pozemky hodnotu 105.800 Kč a dále prohlásil, že nemá jiný nemovitý majetek, nemá žádné pohledávky a z movitého majetku vlastní toliko běžné vybavení domácnosti, které je opotřebované a bezcenné a osobní vozidlo Dacia Sandero 1,4 v hodnotě 40.000 Kč. K návrhu připojil seznam závazků opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedl 4 závazky vůči 4 věřitelům, a to závazky vůči věřitelům Česká správa sociálního zabezpečení Praha, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Finanční úřad pro Zlínský kraj, pracoviště Kroměříž, v celkové výši 267.721 Kč, jejichž splatnost nastala v letech 2008 až 2012 a závazek vůči věřiteli Jihomoravská plynárenská a.s. ve výši 11.236 Kč. Splatnost všech závazků nastala do září 2012.

Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku ohledně dlužníka se podává, že dlužník je od 17.1.1997 podnikatelem podle živnostenského zákona, v době od 26.7.2013-31.12.2018 má přerušeno provozování živnosti na základě oznámení podnikatele.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Z údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku, protože má závazky vůči svým věřitelům déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které vzhledem ke svým příjmům a hodnotě svého majetku není schopen splácet.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení-přitom nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení třeba přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužníkovi nebude povoleno oddlužení.

Je třeba uvést, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považováni za podnikatele. Institut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele. Za podnikatele je nutno považovat osoby, jež splňují některé z kritérií vymezených v § 2 odst. 2 obchodního zákoníku. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008, a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR

3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009. V tomto usnesení Nejvyšší soud vymezil kritéria, která je nutno zkoumat při posuzování otázky, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání. Jedná se o dobu vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, dobu ukončení dlužníkova podnikání, četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a skutečnost, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Odvolací soud vychází shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že dlužník přerušil podnikání dne 26.7.2013, tedy bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu a že jeho závazky vůči věřitelům Česká správa sociálního zabezpečení Praha, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR a Finanční úřad pro Zlínský kraj, pracoviště Kroměříž, pocházejí z podnikatelské činnosti, přičemž 2 z těchto závazků se staly splatnými v roce 2008 a 1 závazek se stal splatným v roce 2012. Celkem se jedná se o 3 závazky ve výši 267.721 Kč z celkového počtu 4 závazků ve výši 278.960 Kč, které představují 96 % všech závazků dlužníka.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že závazky z dřívějšího podnikání u dlužníka vytváří dle ust. § 389 odst. 1 IZ překážku bránící dlužníkovi v povolení oddlužení, neboť se jedná o 3 závazky z celkového počtu 4 závazků, výše jeho podnikatelských závazků v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků činí 96 %, dlužník přerušil podnikání bezprostředně před zahájením insolvenčního řízení a 1 ze závazků z podnikatelské činnosti vznikl necelý rok před podáním insolvenčního návrhu. Lze tedy uzavřít, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení a jsou tedy splněny podmínky pro odmítnutí takového návrhu dle ust. § 390 odst. 3 IZ.

Za této situace soud prvního stupně správně uzavřel, že u dlužníka přichází v úvahu řešení jeho úpadku konkursem dle ust. § 396 IZ, neboť reorganizace je u drobných podnikatelů téměř vyloučena (§ 316 IZ). Požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto důvodný. Smyslem zálohy je totiž umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce s tím, že složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by také mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Kromě již uvedeného účelu slouží záloha i jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000,-Kč dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Je sice skutečností, že dlužník vlastní osobní automobil a nemovitosti-pozemky v katastrálním území Vyškov v ceně cca 100.000 Kč-nutno však uvést, že pozemky jsou zatíženy zástavním právem a navíc v této fázi řízení nelze předjímat, zda a za jakou částku se podaří tyto věci zpeněžit, zda výtěžek ze zpeněžení bude postačovat také k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

V případě, že by výtěžek ze zpeněžení nebylo možno použít také pro úhradu nákladů insolvenčního řízení, podle ustanovení § 38 odst. 2 IZ by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Z důvodů shora uvedených odvolací soud považuje zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000 Kč za přiměřenou a proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 28.listopadu 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu