1 VSOL 890/2015-B-14
KSBR 45 INS 2019/2015 1 VSOL 890/2015-B-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Stanislava anonymizovano , anonymizovano , IČ: 67005616, se sídlem Moravský Písek, Zahradní 685, PSČ 696 85, zastoupený JUDr. Miroslavem Chovancem, advokátem se sídlem Strážnice, Skácelova 696, PSČ 696 62, o způsobu řešení úpadku, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2015, č.j. KSBR 45 INS 2019/2015-B-9

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2015, č.j. KSBR 45 INS 2019/2015-B-9 se ve výrocích I. a II. p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (výrok I.) a podle ustanovení § 396 IZ současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) IZ, neboť má nezajištěné závazky pocházející z podnikatelské činnosti, a to vůči věřiteli č. 1 České spořitelně, a.s., IČ: 45244782, věřiteli č. 3 UNILEASING a.s., IČ: 25205552, věřiteli č. 4 Janu Ruszó, IČ: 75229946, věřiteli č. 8 Československé obchodní bance, a.s., IČ: 000013350 a vůči věřiteli č. 13 Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, IČ: 72080043, jejichž existenci v insolvenčním návrhu a v předloženém seznamu závazků zatajil. Na schůzi věřitelů a ani v průběhu insolvenčního řízení nebyly doloženy (ani tvrzeny) souhlasy těchto věřitelů, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Současně soud prvního stupně uvedl, že neuvedením těchto závazků v návrhu a v seznamu lze usuzovat i na lehkomyslný či nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Proti tomuto rozhodnutí, výslovně proti výrokům I. a II. podal dlužník včas odvolání, ve kterém uváděl důvody vzniku jeho závazků z podnikání a namítal, že tyto závazky nebyly rozhodně zaviněny dlužníkem, a že při řešení jeho úpadku konkursem dojde daleko k menšímu uspokojení závazků dlužníka, než oddlužením. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodne o povolení oddlužení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobu k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, 212 a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c) IZ) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že dlužník se návrhem ze dne 27.1.2015, doručeným soudu dne 28.1.2015, domáhal rozhodnutí o úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podal na předepsaném formuláři a v kolonce 06 výslovně uvedl 2 závazky pocházející z podnikání, a to vůči věřiteli Ladislavu Gabčo, IČ: 4962106, ve výši 50.520 Kč a vůči Finančnímu úřadu Veselí nad Moravou ve výši 387.663 Kč. Závazek vůči věřiteli Ladislavu Gabčo pak dále uvedl též v kolonce 18 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění) ovšem z přihlášky pohledávky P6 ze dne 16.4.2015, kterou věřitel Ladislav Gabčo doručil soudu dne 17.4.2015, vyplývá, že tento věřitel přihlásil pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka, který náleží do majetkové podstaty dlužníka a uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění, když tato pohledávka je zajištěna exekutorským zástavním právem. Závazek vůči Finančnímu úřadu Veselí nad Moravou pak uvedl v kolonce 21 (závazky, ze kterých vyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné).

Za této situace odvolací soud v rozhodnutí ze dne 13.5.2015, č.j. KSBR 45 INS 2019/2015, 1 VSOL 452/2015-A-30 uzavřel, že tyto 2 zajištěné závazky z podnikání nebrání ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. c) IZ řešení dlužníkova úpadku oddlužením a rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 19.3.2015, č.j. KSBR 45 INS 2019/2015-A-20 ve výroku, kterým byl odmítnut návrh na povolení oddlužení a prohlášen konkurs zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z přihlášky pohledávky č. P4 doručené soudu dne 13.4.2015, která byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 14.4.2015 v 10:20 hodin, soud prvního stupně zjistil, že věřitel č. 4 Jan Ruszó přihlásil pohledávku z podnikání a v přihlášce dlužníka označil mimo jiné též identifikačním číslem. Tento závazek vůči věřiteli č. 4 Jan Ruszó ve svém insolvenčním návrhu ani v seznamu závazků dlužník neuvedl. Jedná se o pohledávku přiznanou platebním rozkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24.2.2014, č.j. 14C 413/2013-13. Věřitel č. 13 Finanční úřad pro Jihomoravský kraj přihlásil přihláškou č. P13, doručenou soudu dne 18.5.2015, pohledávky ve výši celkem 408.062 Kč a z toho nezajištěné pohledávky ve výši 201.221,14 Kč (pohledávku věřitele č. 13 dlužník v insolvenčním návrhu uvedl ve výši 387.663 Kč a označil ji jako zajištěnou). Obě tyto pohledávky byly též součástí seznamu přihlášených pohledávek, které byly zveřejněny v insolvenčním rejstříku dne 2.6.2015 ve 13:51 hodin. Přezkoumány pak byly u přezkumného jednání konaného dne 12.6.2015, kterého se dlužník a jeho advokát osobně účastnili. Podle obsahu protokolu byly přezkoumány přihlášky pohledávek č. 1-16, které byly uznány insolvenčním správcem i dlužníkem, který netvrdil souhlasy věřitelů, vůči nimž má nezajištěné dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužení, a to ani souhlas věřitele č. 4 Jana Ruszó, a věřitele č. 13 Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, vůči kterým má zcela nepochybně dluh z podnikání.

Pohledávky věřitele č. 1 Česká spořitelna, a.s., věřitele č. 3 UNILEASING a.s., věřitele č. 8 Československá obchodní banka, a.s., dlužník v návrhu uvedl mezi závazky, které nepochází z podnikání. Pokud soud prvního stupně považuje za dluhy z podnikání též závazky vůči těmto věřitelům (České spořitelně, a.s., UNILEASING a.s., Československé obchodní bance, a.s.), nelze s ním beze zbytku souhlasit, neboť tito věřitelé dlužníka v přihlášce neoznačují identifikačním číslem a zejména pohledávky vzniklé z titulu avala na směnce nejsou svojí povahou dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 1, písm. b) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 397 odst. 1, ve znění účinném od 1.1.2014, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem

Podle ustanovení § 403 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 3 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání (odstavec 2).

Odvolací soud především konstatuje, že dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečností, tedy i to, že dlužník má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, tedy v rámci vylíčení rozhodujících skutečností tvrdit, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (§ 389 odst. 2 písm. a/,b/,c/). Jinak řečeno, má-li dlužník závazky z podnikání je současně povinen tvrdit, že zde nejsou skutečnosti odůvodňující odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Ze shora citovaného ustanovení § 389 odst.1 písm. b), odst. 2 písm. a) IZ vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání (přičemž se nejedná se o pohledávky dle ustanovení § 389 odst.2 písm. b) nebo písm. c) IZ), je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde. Pokud by dlužník v návrhu tvrdil, že má souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, a tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, byl by to důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání této otázky až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ) s tím, že insolvenční správce by před rozhodnutím schůze upozornil na to, že má za to , že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, čímž vyjadřuje pochybnost předpokládanou v ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ, která vedla k povolení oddlužení. Též věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, tedy že vůči nim má dlužník dluhy z podnikání a oni s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí.

Jinak řečeno, postup předjímaný v ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ se uplatní za situace, není-li zatím postaveno najisto, zda například dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, ovšem za předpokladu pokud dlužník v návrhu tvrdí, že potřebné souhlasy má. Ovšem pokud dlužník souhlas podle ustanovení § 389 odst.2 písm.a) IZ ani netvrdí je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavírá, že poté, co v insolvenčním řízení vyšly najevo dluhy z podnikání vůči minimálně dvěma nezajištěným věřitelům, a dlužník netvrdil, že tyto dluhy nebrání řešení jeho úpadku oddlužením (netvrdil že má souhlasy těchto věřitelů ve smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ), nesplnil povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti.

Za této situace dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle výše citovaného ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ.

Soudu prvního stupně nelze vytýkat, že dlužníka nevyzýval ke sdělení, zda věřitelé, vůči nimž má závazky z podnikání, souhlasí s jeho řešením úpadku oddlužením, neboť tyto závazky měly být uvedeny již v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení a v seznamu závazků, přičemž v návrhu mělo být tvrzeno, že se jedná o dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, tedy v rámci vylíčení rozhodujících skutečností tvrdit, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (§ 389 odst. 2 písm. a/,b/,c/ IZ).

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že lehkomyslný či nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení je důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 2 IZ a nikoli pro odmítnutí insolvenčního návrhu. Dlužno ovšem dodat, že v návrhu na zahájení řízení a v seznamu závazků dlužníkovi scházel pouze dluh vůči věřiteli č. 4 Janu Ruszó, zatímco ostatní věřitele v návrhu uvedeni byli (byť dluh vůči Finančnímu úřadu považoval v celém rozsahu za zajištěný a závazky věřitelů č. 1, 3 a 8 nepovažoval za dluhy z podnikání).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 15.září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu