1 VSOL 883/2012-A-9
KSBR 44 INS 25589/2012 1 VSOL 883/2012-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Práče 69, PSČ 671 61, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.10.2012 č.j. KSBR 44 INS 25589/2012-A-4

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.10.2012, č.j. KSBR 44 INS 25589/2012-A-4 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby do tří dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, neboť z živnostenského rejstříku vyplývá, že od 1.3.1999 podniká pod IČ: 67 57 57 06 v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Institut oddlužení je totiž určen pouze pro subjekty, které podnikatelskou činnost neprovozují a současně nemají žádné závazky z podnikání, respektive výše těchto závazků je vzhledem k celkovému objemu závazků zanedbatelná. Jediným možným řešením úpadku dlužníka je proto konkurs na jeho majetek (srov. ustanovení § 389 odst. 1, § 396 odst. 1 IZ), a proto je nezbytné ke krytí nákladů konkursu složit zálohu.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání, ve kterém popisoval okolnosti, za kterých se dostal do úpadku, a navrhoval stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000 K a zbytek rozdělit na 60 splátek.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 11.10.2012, doručeným soudu dne 18.10.2012, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením placením splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že má závazky u osmi nezajištěných věřitelů ve výši celkem 412.282 Kč, příjem z pracovního poměru ve výši 18.086 Kč měsíčně od firmy Petr Krátký, Borotice 125, IČ: 14 64 54 08, je ženatý a má vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem. V návrhu uvedl, že jeho závazky nepocházejí z podnikání, což zopakoval v seznamu závazků, který spolu s ostatními povinnými přílohami k návrhu připojil a opatřil prohlášením o jeho správnosti a úplnosti. Současně připojil pracovní smlouvu se zaměstnavatelem Petrem Krátkým, IČ: 14 64 54 08 a doklady o příjmech od tohoto zaměstnavatele za období od 1.1.2011 do 31.8.2012. Soud prvního stupně z veřejné části živnostenského rejstříku zjistil, že dlužník má od 1.3.1999 zapsáno živnostenské oprávnění pod identifikačním číslem 67 57 57 06. Na tomto základě, aniž dlužníka vyzval ke sdělení, zda na základě tohoto živnostenského oprávnění podniká, rozhodl odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, 2, věta první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Lze přisvědčit soudu prvního stupně, že dlužník je zapsán v živnostenském rejstříku jako osoba podnikající pod IČ: 675 75 706. Současně však odvolací soud zdůrazňuje, že rozhodovací praxe soudů se při výkladu ustanovení § 389 odst. 1 IZ sjednotila na závěru, že u fyzických osob, které podnikaly na základě živnostenského oprávnění, není pro závěr, že jde o podnikatele , určující jejich zápis v živnostenském rejstříku. Z ustanovení § 2 odst. 2, písm. b) ObchZ totiž plyne, že za podnikatele se nepokládá (nejde-li o osobu uvedenou v § 2 odst. 2, písm. a/, písm. c/ a písm. d/ ObchZ) fyzická osoba, která má živnostenské oprávnění, na jehož základě nepodniká. Za dlužníka, který není podnikatelem ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ, se považuje taková fyzická osoba nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat pro rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, zvažují insolvenční soudy s přihlédnutím 1) k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, 2) k době ukončení dlužníkova podnikání, 3) k četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a se zřetelem také k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 NSČR 3/2009, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek nejvyššího soudu pod R 79/2009).

Promítnuto na poměry projednávané věci nutno konstatovat, je závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužník nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení dle ustanovení § 389 odst. 1 IZ je předčasný, neboť dlužník je sice zapsán v živnostenském rejstříku, ale není zřejmé, zda na jeho základě podniká, když v návrhu tvrdí a dokládá pouze příjmy ze zaměstnaneckého poměru a prohlašuje, že žádný z jeho závazků nepochází z podnikání.

Bude třeba, aby se soud prvního stupně opětovně zabýval insolvenčním návrhem dlužníka, a to z pohledu závěrů formulovaných ve shora citovaném R 79/2009 a dospěje-li k zjištění, že není podnikatelem ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ, bude se muset zabývat otázkou, zda je schopen v následujících pěti letech uhradit 30% závazků vůči nezajištěným věřitelům, a to včetně odměny a nákladů insolvenčního správce. Těmito otázkami se soud prvního stupně s ohledem na zaujatý právní názor dosud nezabýval.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 22. listopadu 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu