1 VSOL 879/2014-A-10
KSBR 24 INS 17682/2014 1 VSOL 879/2014-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno-Líšeň, Josefy Faimonové 2235/15, PSČ 628 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 24 INS 17682/2014,o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem návrhu na povolení oddlužení, rozhodl o dovolání dlužníka ze dne 23.7.2014 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2014, č.j. KSBR 24 INS 17682/2014-A-5,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2014, č.j. KSBR 24 INS 17682/2014-A-5, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í: Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 108 odst. 1, odst. 2 a odst. 4, § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dlužník se svým návrhem domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. V návrhu uvedl, že má tři závazky z podnikatelské činnosti u věřitelů Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Heineken Česká republika, a.s. a Plzeňský Prazdroj, a. s. Dlužník současně soudu předložil vyjádření těchto věřitelů, přičemž souhlas s oddlužením dlužníka vyjádřil pouze věřitel Heineken Česká republika, a.s., ostatní věřitelé s pohledávkami za dlužníkem z podnikatelské činnosti dlužníka, s jeho oddlužením výslovně nesouhlasili. S ohledem na tato zjištění nutno uzavřít, že dluhy dlužníka z podnikání (jež jsou v rozsahu celkem 544.974 Kč) oddlužení dlužníka brání a za dané situace bude nutno návrh na povolení oddlužení dlužníka odmítnut a na jeho majetek bude prohlášen konkurs, přičemž pro další řízení je nutné, aby dlužník složil zálohu na náklady insolvenčního řízení v požadované výši, neboť z předloženého seznamu majetku vyplývá, že dlužník má ve svém vlastnictví pouze movité věci, pořízené v letech 2008-2010 s odhadovanou cenou 16.000 Kč, žádnými finančními prostředky dlužník nedisponuje. Není rovněž zřejmé, zda se podaří majetek dlužníka zpeněžit a jaký by byl případný výtěžek z jeho zpeněžení. Dále soud prvního stupně podrobně vyložil účel a potřebnost této zálohy, včetně její výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž žádal, aby mu byla záloha snížena na 25.000 Kč, případně aby mu bylo umožněno zbývající výši požadované zálohy hradit v měsíčních splátkách. Jelikož nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, který by mohl prodat a uspokojit své věřitele, proto žádal o povolení oddlužení, neboť své závazky může plnit jen ze svých příjmů ve splátkovém kalendáři. Z těchto důvodů žádá o přehodnocení výše zálohy s tím, že insolvenční řízení je jeho jedinou možnou záchrannou, aby mohl důstojně žít.

Podle ust. § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání, dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že dlužník se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení (doručeným soudu 27.6.2014) domáhá zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením formou splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že v současné době pracuje v hlavním pracovním poměru u Police ČR v Brně, jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 17.963 Kč, nemá žádný nemovitý ani movitý majetek vyšší hodnoty. Má celkem 9 věřitelů, vůči nim 9 nezajištěných závazků (ve výši celkem 707.244 Kč), z toho 2 závazky jsou nevykonatelné, 7 vykonatelných. Jeho potíže nastaly v roce 2008, kdy si založil živnostenské oprávnění, chtěl podnikat v pohostinství se strýcem kamaráda. Netušil, že naletěl podvodníkovi, který jej pouze finančně využil, učinil na něj podraz, který má za následek dlužníkovi dluhy. V důsledku neshod se společníkem ukončil v roce 2009 podnikání a nastoupil do pracovního poměru u Policie ČR. Z podnikání mu zůstaly jen dluhy v podobě vrácení dotací pivovarům, nedoplatky na VZP, na nájmu, za energii apod. Všechny tyto závazky jsou řešeny exekučně, snaží se dluhy splácet, nicméně narostly o náklady exekuce. Nevidí proto jinou možnost, než žádat o oddlužení, aby mohl svou situaci vyřešit. Požádal proto věřitele s pohledávkami z podnikání o souhlas s oddlužením, souhlas však vyslovil jen jeden. Dále dlužník v návrhu a jeho přílohách označil svůj movitý majetek (běžné vybavení domácnosti), specifikoval své věřitele, včetně výše a právního důvodu jejich pohledávek. Ze seznamu závazků vyplývá, že jde převážně o závazky vykonatelné, u většiny z nich probíhá (dle spisových značek) exekuční řízení postupně od roku 2009-2014, z toho 3 závazky jsou z podnikání dlužníka. Z doložených vyjádření dále vyplývá, že pouze jeden z věřitelů (s pohledávkami z podnikání), vyslovil souhlas s tím, aby jeho pohledávka byla podrobena režimu dlužníkova oddlužení v rámci insolvenčního řízení.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ platí, že dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (pozn. ať již jde o podnikatele či osobu, která podnikání fakticky ukončila).

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Konečně ustanovení § 396 IZ stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud především konstatuje, že insolvenční návrh dlužníka, včetně návrhu na povolení oddlužení, je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku (§ 3 odst. 1, odst. 2 IZ), neboť má více věřitelů, vůči nimž má závazky po splatnosti déle jak 30 dnů, které není schopen hradit, neboť řadu z nich nehradí déle jak 3 měsíce. Odvolací soud však souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě dlužník podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje. I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ; tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku (z podnikání dlužníka) jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení

(§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu shora uvedenou výjimku však dlužník dle obsahu spisu nesplňuje.

Proto, není-li zde souhlas všech věřitelů, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, již to je důvodem k tomu, aby návrh dlužníka na povolení oddlužení byl odmítnut, jako návrh podaný k tomu osobou neoprávněnou (§ 390 odst. 3 IZ), aniž bylo třeba se za této situace blíže zabývat tím, zda příjem dlužníka jeho oddlužení umožňuje, to je zda je jinak schopen ze svých příjmů podmínkám oddlužení (splátkovým kalendářem) dostát. Jelikož v případě dlužníka nejde rovněž o případ popsaný v ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, proto pokud dlužník na svém insolvenčním návrhu setrvá, s největší pravděpodobností soud prvního stupně sice rozhodne o jeho úpadku, však způsobem jeho řešení nebude oddlužení v žádné z jeho forem, nýbrž bude prohlášen konkurs na jeho majetek.

Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že pro další řízení je složení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a to v požadované maximální výši, potřebné (s ohledem na rozsah a skladbu majetku dlužníka). Účel, smysl, včetně výše požadované zálohy dlužníku podrobně vyložil již soud prvního stupně, proto odvolací soud v zájmu stručnosti rozhodnutí na tuto část odůvodnění napadeného usnesení zcela odkazuje. Povolit úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení ve splátkách nelze. Jednak to insolvenční zákon výslovně neumožňuje, záloha není soudním poplatkem, a navíc záloha je zde potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by ji nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje (o čemž nelze v této fázi řízení spekulovat), pak jen jeho nejnižší odměna (dle soudu prvního stupně citované vyhlášky) činí 45.000 Kč.

Jelikož usnesení soudu prvního stupně je věcně správné, proto je odvolací dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 28. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu