1 VSOL 85/2015-A-43
KSBR 47 INS 1792/2014 1 VSOL 85/2015-A-43

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Bytové družstvo AZ Domov, družstvo, IČ: 26944171, se sídlem Brno, Hády 2c/1005, PSČ 614 00, zastoupeného Mgr. Marcelou Trnkovou, advokátkou se sídlem Brno, Mendlovo náměstí 419/2, PSČ 603 00, o insolvenčním návrhu věřitele EKOTAX s.r.o., IČ: 27734986, se sídlem Brno, V aleji 269/44, PSČ 620 00, zastoupeného JUDr. Hanou Novotnou, advokátkou se sídlem Brno, Poštovská 455/8, PSČ 602 00, o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.12.2014, č.j. KSBR 47 INS 1792/2014-A-27

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.12.2014, č.j. KSBR 47 INS 1792/2014-A-27 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl podle ustanovení § 143 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) insolvenční návrh věřitele EKOTAX s.r.o., IČ: 27734986 (výrok I.), tomuto insolvenčnímu navrhovateli uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu ve výši 2.000 Kč (výrok II.) a dále mu uložil povinnost zaplatit dlužníkovi náklady řízení ve výši 16.456 Kč (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že insolvenční navrhovatel předloženými listinami neosvědčil beze zbytku svoji aktivní legitimaci, a to s ohledem na námitky, které dlužník v řízení uplatnil. Dokazování, které by bylo nutno vést k otázce uzavření smlouvy o půjčce, k plnění z této smlouvy, uzavření obou smluv o poskytování služeb, rozsahu plnění z těchto smluv oběma účastníky, k platnosti a době výpovědi smlouvy o poskytování služeb a oprávněnosti vyúčtování sankcí ze všech uplatněných smluv, překračuje rámec insolvenčního řízení, když k prokázání tvrzení účastníků by bylo nezbytné důkazní řízení i s výslechy svědků, kteří již byli navrženi. Dále uvedl, že soudu se jeví jako propojené zájmy předchozího statutárního zástupce dlužníka Pavla Pulce a současného jednatele navrhovatele Ing. Radka Chmelaře. Soud prvního stupně se zabýval i platební schopností dlužníka, a to ve světle judikatury Nejvyššího soudu a uzavřel, že dlužník má movitý a nemovitý majetek, peněžní prostředky a pohledávky ve výši 67.143.060,70 Kč a veškeré jeho závazky, včetně nesplatných a neosvědčených činí 38.481.242,33 Kč a z toho splatné a osvědčené pak činí 4.584.724,33 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhující věřitel EKOTAX s.r.o., IČ: 27734986 (dále jen insolvenční navrhovatel ) včas odvolání z důvodu, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V odůvodnění uvedl, že má vůči dlužníkovi 6 dílčích pohledávek, jejichž existenci doložil listinami, a to včetně uznání, dohod o splátkách, a zdůraznil, že k zajištění těchto pohledávek bylo navíc zřízeno zástavní právo k nemovitostem, přičemž snaha dlužníka dosáhnout určení neexistence tohoto zástavního práva byla neúspěšná, neboť jeho žaloba je pravomocně zamítnuta. Soudu prvního stupně vytýkal, že nevzal v úvahu existenci minimálně dvou dokumentů, ve kterých dlužník pohledávky vůči insolvenčnímu navrhovateli uznává, a v této souvislosti zdůraznil, že pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006 (dílčí pohledávka č. 1 ve výši 479.126 Kč sestávající z jistiny 210.000 Kč, smluvního úroku z prodlení 138.502 Kč a zákonného úroku z prodlení 130.624 Kč, jakož i dílčí pohledávka č. 2 ve výši 683.500 Kč představující doplatek smluvní pokuty za porušení povinnosti vrátit poskytnutou půjčku) byla písemně uznána v uznání dluhu ze dne 27.1.2007, 25.9.2009, 27.1.2010, jakož i v navazující dohodě o splátkách ze dne 27.1.2010, přičemž dlužník ve vztahu k těmto pohledávkám pouze namítal, že pohledávka z titulu jistiny, smluvního úroku a úroku z prodlení (dílčí pohledávka č.1) zanikla zaplacením částky 440.000 Kč, kterou si insolvenční navrhovatel (resp. jeho právní předchůdce Ing. Radek Chmelař) neoprávněně započetl na smluvní pokutu, ovšem pravost ani správnost těchto dohod o uznání dluhu dlužník nepopřel. Do protokolu o jednání před odvolacím soudem pak odvolatel doplnil, že platbu dlužníka ve výši celkem 440.000 Kč skutečně započetl na smluvní pokutu, a to na základě ústní dohody s dlužníkem, přičemž pokud by taková dohoda neexistovala, dlužník by přece nepodepsal uznání dluhu ze dne 25.9.2009, následně uznání dluhu ze dne 27.1.2010, jakož i dohodu o splátkách ze dne 27.1.2010. Podle mínění odvolatele z uvedeného vyplývá, že pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006, jakož i pohledávky z titulu smlouvy o poskytování služeb ze dne 27.12.2004 a ze dne 18.12.2007, které byly rovněž písemně uznány dne 27.1.2010 a jsou součástí dohody o splátkách ze dne 27.1.2010 a sjednaného splátkového kalendáře, insolvenční navrhovatel předloženými listinami osvědčil, a proto navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dlužník ve vyjádření k odvolání insolvenčního navrhovatele zopakoval, že insolvenční navrhovatel zneužil institutu insolvenčního návrhu a snaží se tímto nahradit či obejít klasické nalézací řízení a vyhnout se tak mimo jiné i zaplacení vysokého soudního poplatku ve výši minimálně 400.000 Kč. Pohledávky insolvenčního navrhovatele považuje dlužník za neosvědčené, neboť se jedná o pohledávky neplatné či neexistující. K uznání dluhu namítal, že tyto listiny za dlužníka podepisovali Pavel Pulec a Ing. Jaroslav Sedlák, přičemž se jedná o osoby mající shodné podnikatelské zájmy s jednatelem navrhovatele Ing. Radkem Chmelařem a současně upozorňoval na další propojenost těchto osob. K zajištění pohledávek zástavním právem upozornil, že proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, o kterém není dosud rozhodnuto. Do protokolu před odvolacím soudem dlužník dále uvedl, že nemá k dispozici účetnictví, neboť se údajně ztratilo. Musí tudíž vycházet z dokladů založených ve spise, tedy i z toho, že půjčka ve výši 210.000 Kč byla poskytnuta. Dále ovšem vychází též z vyčíslení pohledávek ze smlouvy o půjčce, což tvoří přílohu přihlášky č. 9, které zpracoval sám insolvenční navrhovatel, a z něhož vyplývá, že na půjčku bylo zaplaceno 190.000 Kč dne 17.1.2009, 210.000 Kč dne 15.8.2009, 30.000 Kč dne 13.10.2009 a 10.000 Kč dne 27.10.2009, tedy celkem 440.000 Kč. Tato částka měla být započtena na pohledávku z nevrácené půjčky a nikoliv na pohledávku z titulu smluvní pokuty, neboť nelze vycházet z dohody ze dne 27.1.2010, která byla uzavřena až následně po těchto platbách, a započítávat platby přednostně na smluvní pokutu, jak to učinil navrhovatel, ale nutno vycházet z ustanovení občanského zákoníku. Insolvenční navrhovatel tedy špatně vyčíslil dílčí pohledávku č.1 (ke dni podání insolvenčního návrhu, tj. 24.1.2014) ve výši 479.126 Kč, když nezohlednil platbu 440.000 Kč, která měla být započtena na jistinu ze smlouvy o půjčce, smluvní úrok a úrok z prodlení, a proto při výpočtu chybně vycházel z toho, že stále dochází i k úročení dlužné částky. Ve vztahu k uznání ze dne 27.1.2010 tvrdil, že pohledávka, která byla uznána, již neexistovala, neboť byla shora popsaným způsobem v plné výši zaplacena. Ve vztahu k uznání ze dne 25.9.2009 dlužník navíc zpochybnil podpis člena představenstva Ing. Jaroslava Sedláka, s odůvodněním, že vizuálně vypadá jinak, než na jiných listinách.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, která v odvolání použila způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2, písm. e), g) o.s.ř., přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a o.s.ř.), a po jednání ve věci dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenční řízení na dlužníka Bytové družstvo AZ Domov, družstvo, IČ: 26944171 bylo zahájeno na návrh věřitele EKOTAX s.r.o., IČ: 27734986, který se návrhem ze dne 24.1.2014, doručeným soudu téhož dne, domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. V návrhu uvedl, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2010 uzavřené s postupitelem Ing. Radkem Chmelařem má vůči dlužníkovi šest dílčích pohledávek, a to: A) pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006 ve výši 479.126 Kč sestávající z jistiny 210.000 Kč, smluvního úroku z prodlení 138.502 Kč a zákonného úroku z prodlení 130.624 Kč, B) pohledávku ve výši 683.500 Kč představující doplatek smluvní pokuty za porušení povinnosti vrátit poskytnutou půjčku ze smlouvy o půjčce ad A), přičemž obě tyto pohledávky (A+B) dlužník písemně uznal dne 27.1.2007, 25.9.2009, 27.1.2010 a uzavřel dohodu o splátkách ze dne 27.1.2010, jejíž součástí je splátkový kalendář, C) pohledávku ve výši 486.906 Kč z titulu smlouvy o poskytování služeb ze dne 27.12.2004 sestávající z jistiny 303.363 Kč, smluvního úroku z prodlení 183.543 Kč, D) pohledávku ve výši 2.177.093 Kč představující smluvní pokutu za porušení povinnosti platit odměnu za poskytnuté služby dle smlouvy o poskytování služeb ad C), přičemž obě tyto pohledávky (C+D) dlužník písemně uznal 27.1.2010, E) pohledávku ve výši 2.921.136 Kč z titulu smlouvy o poskytování služeb 2 ze dne 18.12.2007 sestávající z jistiny 1.234.204 Kč, smluvního úroku z prodlení 1.686.932 Kč, F) pohledávku ve výši 3.373.866 Kč představující smluvní pokutu za porušení povinnosti platit odměnu za poskytnuté služby dle smlouvy o poskytování služeb ad E), přičemž obě tyto pohledávky (E+F) dlužník písemně uznal dne 27.1.2010. Všechny pohledávky (A,B,C,D,E,F) jsou navíc pohledávkami zajištěnými na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 18.3.2010. Současně s návrhem podal přihlášku, k níž připojil listinné důkazy, kterých se v návrhu k osvědčení své pohledávky dovolává. Dále v návrhu uvedl, že dalšímu známými věřiteli dlužníka jsou DEPOZIT s.r.o., IČ: 26281520, vůči kterému má dlužník závazek ve výši 978.000 Kč splatný 31.12.2010, věřitel MORAVOSTAV Brno, a.s. stavební společnost, IČ: 46347542, vůči němuž má dlužník závazek ve výši 5.564.805 Kč splatný 6.1.2011, k jehož uspokojení byla nařízena exekuce usnesením Městského soudu v Brně z 6.1.2011, č.j. 26 EXE-3177/2010-17 a věřitel Česká spořitelna, a.s., IČ: 45244782, vůči němuž má dlužník závazek ve výši 32.000.000 Kč z titulu smluv o úvěru. Tito věřitelé na výzvu soudu existenci splatných pohledávek vůči dlužníkovi potvrdili. Dlužník ve vyjádření k návrhu uvedl, že podání insolvenčního návrhu představuje pouze šikanózní snahu přimět dlužníka k plnění závazků, o nichž dlužník s věřitelem již několik let intenzivně jedná. V této souvislosti uvedl, že v rámci jednání o vzájemném narovnání bylo sjednáno, že dlužník obdrží úvěr od České spořitelny, a.s., kterým by byla z části pokryta pohledávka navrhovatele s tím, že zbývající část pohledávky by byla uhrazena z prodeje volných bytů ve vlastnictví a dispozici dlužníka. Na schůzce v České spořitelně, a.s. však insolvenční navrhovatel trval na podmínkách, které nebyly pro banku přípustné (odkládací podmínka dohody o narovnání, další úročení narovnané částky, termín vyplacení částky z úvěru ve prospěch navrhovatele a jiné), a proto sdělila, že přislíbený úvěr dlužníkovi neposkytne, a to ani v nižší částce. Z tohoto důvodu nedošlo k uzavření dohody o narovnání. Dlužník nesouhlasí s výší navrhovatelem přihlášených pohledávek, neboť jsou vyčíslovány ke špatnému dni, když k zániku smluv, na základě kterých jsou tyto pohledávky uplatňovány, došlo dříve, než navrhovatel tvrdí. Rovněž výše smluvních pokut je nepřiměřená, v rozporu s dobrými mravy a tím pádem jsou daná ujednání neplatná. Insolvenční návrh byl podán pouze z důvodu, aby nedošlo k promlčení a též z důvodu nižšího soudního poplatku. Ve vztahu k pohledávce A, B uvedl, že ve 4 dílčích splátkách zaplatil 440.000 Kč a tím byla uhrazena celá dlužná částka ze smlouvy o půjčce včetně úroků a relativně nízké smluvní pokuty v roce 2009. Žádná dohoda o tom, že by tyto platby měly být přednostně započítávány na sjednanou pokutu neexistovala. Ve vztahu k pohledávce C, D z titulu smlouvy o poskytování služeb ze dne 27.12.2004 a vyúčtované smluvní pokutě uvedl, že smlouva byla uzavřena ex post a závazek nebyl platně sjednán, navíc smluvní pokuta je nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy. Tytéž námitky uplatnil též k pohledávce E, F z titulu smlouvy o poskytování služeb 2 ze dne 18.12.2007. K prokázání nevěrohodnosti předložených dokumentů, zejména obou smluv o poskytování služeb navrhl dlužník výslech svědků. K smlouvě o půjčce uvedl, že je třeba doložit skutečné předání uvedené hotovosti, takže insolvenční navrhovatel k okolnostem uzavření smlouvy o půjčce dal na zvážení výslech Pavla Pulce a Ing. Jaroslava Sedláka. Ohledně dalších věřitelů uvedl, že nebylo oznámeno postoupení pohledávky původního věřitele Pavla Pulce na DEPOZIT s.r.o., a ohledně závazku vůči společnosti MORAVOSTAV Brno, a.s. stavební společnost a České spořitelně, a.s. uvedl, že měl jejich předběžný souhlas s mimosoudním vyřešením, což ovšem předpokládalo úvěr od České spořitelny, a.s., který byl zmařen přemrštěnými požadavky insolvenčního navrhovatele. Nyní je hledán nový způsob mimosoudního řešení. Soud prvního stupně k projednání insolvenčního návrhu nařídil jednání na den 11.9.2014, které bylo na žádost insolvenčního navrhovatele, jakož i dlužníka odročeno z důvodu, že v současné době usilují o vyřešení situace mimosoudní cestou. Ze stejného důvodu pak bylo odročeno rovněž jednání nařízené na den 16.10.2014. Do protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 2.12.2014 dlužník uvedl, že mimosoudní jednání proběhla, avšak k mimosoudnímu vyřešení sporu nedošlo, a to s ohledem na skutečnost, že po věřiteli MORAVOSTAV Brno, a.s. stavební společnost bylo požadováno zastavení exekuce, což tento věřitel odmítl a dále z důvodu, že insolvenční navrhovatel nesouhlasil s dohodou o narovnání ohledně 60 % přihlášených pohledávek, takže zpětvzetí insolvenčního návrhu podmiňoval uznáním dluhu ve výši 100 %. Soud prvního stupně provedl důkaz listinami založenými ve svazku přihlášky č. 1 věřitele č. 1 EKOTAX s.r.o., a na tomto základě rozhodl odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Odvolací soud přezkoumal závěr soudu prvního stupně o tom, že insolvenční navrhovatel není aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu, neboť předloženými listinami neosvědčil existenci své splatné pohledávky vůči dlužníkovi a potřebné dokazování přesahuje rámec insolvenčního řízení, takže jsou důvody pro zamítnutí návrhu podle shora citovaného ust. § 143 odst.2 IZ. Odvolací soud konstatuje, že při řešení této otázky bude vycházet z níže uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soud ČR.

Nejvyšší soud ČR sjednotil rozhodovací praxi soudů v insolvenčních věcech co do posuzování důvodů zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedoložení pohledávky insolvenčním navrhovatelem v usnesení ze dne 29.4.2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2011 ). Závěry obsažené v R 14/2011 pak shrnul v usnesení ze dne 12.7.2012 sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod č. 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 10/2013 ), tak, že : 1/ I tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny (srov. § 131 insolvenčního zákona). Osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu věřitele též jedním z předpokladů, jejichž nesplnění v řízení před soudem prvního stupně vede k zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 143 odst. 2, věta první, insolvenčního zákona). 2/ Jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání), neplatí to pro zásadu, že insolvenční řízení nemá být používáno jako náhrada sporného řízení. 3/ Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Proto i pro ně platí závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval (v R 52/1998, pod bodem VIII.) již při charakteristice konkursního řízení a který lze převzít v tom znění, že ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytýčenému výše označenými ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. 4/ V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě.

5/ Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení. 6/ Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. 7/ Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. 8/ K tomu, aby soud mohl navrhujícímu věřiteli, jehož splatná pohledávka byla řádně doložena, upřít aktivní legitimaci k podání návrhu, je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany spočívající na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele sice vznikla, ale následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil započtení vlastní pohledávky vůči insolvenčnímu navrhovateli. Pokud dlužník se svoji obranou neuspěje, nelze insolvenční návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele zamítnout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2012, sen. zn. 29NSČR 42/2011).

Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování čtením listin založených ve svazku přihlášky č. 1 věřitele č. 1 EKOTAX s.r.o., z nichž dospěl k následujícímu zjištění: -z přihlášky pohledávky věřitele EKOTAX s.r.o. doručené soudu dne 24.1.2014 zjistil, že insolvenčního řízení dlužníka Bytové družstvo AZ Domov, družstvo, IČ: 26944171 přihlásil dílčí pohledávku č. 1 ve výši 479.126 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006, sestávající z jistiny ve výši 210.000 Kč, smluvního úroku ve výši 138.502 Kč a úroku z prodlení ve výši 130.624 Kč s tím, že tato pohledávka je písemně uznána dne 27.1.2007, dále 25.9.2009 a 27.1.2010, kdy dlužník uzavřel dohodu o splátkách a sjednal splátkový kalendáře, dílčí pohledávku č. 2 ve výši 683.500 Kč představující doplatek smluvní pokuty za porušení povinnosti ze shora citované smlouvy o půjčce, která byla dlužníkem uznána jak uvedeno u pohledávky č. 1, dále dílčí pohledávku č. 3 ve výši 486.906 Kč z titulu smlouvy o poskytování služeb ze dne 27.12.2004, sestávající z dlužné odměny ve výši 303.363 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 183.543 Kč, která byla dlužníkem uznána stejně jako pohledávka č. 1 a 2, dále dílčí pohledávku č. 4 ve výši 2.177.093

Kč z titulu smluvní pokuty dle shora citované smlouvy o poskytování služeb, kterou dlužník uznal stejně jako pohledávku č. 1, 2 a 3, dále dílčí pohledávku č. 5 ve výši 2.921.136 Kč z titulu smlouvy o poskytování služeb ze dne 18.12.2007 sestávající z dlužné odměny ve výši 1.234.204 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 1.686.932 Kč, kterou dlužník písemně uznal a dílčí pohledávku č. 6 ve výši 3.373.866 Kč z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o poskytování služeb dne 18.12.2007, která byla dlužníkem rovněž písemně uznána. Současně uvedl, že všechny pohledávky jsou zajištěny zřízením zástavního práva k nemovitostem na základě smlouvy ze dne 18.3.2010; -ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 29.3.2006 mezi Ing. Radkem Chmelařem jako věřitelem a dlužníkem zjistil, že věřitel půjčuje a přenechává dlužníkovi částku 210.000 Kč a dlužník tuto půjčku přijímá a zavazuje se vrátit věřiteli celou půjčenou částku nejpozději do 28.9.2006. Smluvní strany se dohodly, že půjčka dle této smlouvy je úročena ročním úrokem ve výši 9% p.a. Částku uvedenou v odstavci 1 tohoto článku věřitel předal dlužníkovi v hotovosti při podpisu této smlouvy, a to oproti písemnému potvrzení dlužníka o předání peněz /článek I. odstavec 1), 2), 3)/. Dále se smluvní strany dohodly pro případ, že by dlužník nezaplatil věřiteli půjčenou částku spolu s dohodnutým úrokem ve stanoveném termínu dle této smlouvy, je dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení /článek II., odstavec 1)/. Vztahy výslovně neupravené touto smlouvou se řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku /článek III., odstavec 5)/; -z potvrzení o převzetí peněz ze dne 29.3.2006 zjistil, že Pavel Pulec jako předseda družstva dlužníka potvrzuje, že dne 29.3.2006 převzal v hotovosti od Ing. Radka Chmelaře na základě smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006 částku 210.000 Kč; -z uznání dluhu ze dne 27.1.2007 zjistil, že se jedná o dohodu o uznání uzavřenou mezi věřitelem Ing. Radkem Chmelařem a dlužníkem, který tímto uznává co do důvodu i výše svůj dluh vůči věřiteli ve výši 210.000 Kč vzniklý ze smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006 a jejich dodatků včetně příslušenství a všech nároků věřitele plynoucích z výše uvedené smlouvy a jejich dodatků. Tento závazek dlužníka vůči věřiteli k datu podepsání uznání dluhu trvá a dlužník se jej zavazuje uhradit; -z uznání dluhu ze dne 25.9.2009 zjistil, že se jedná o dohodu o uznání uzavřenou mezi věřitelem Ing. Radkem Chmelařem a dlužníkem, který tímto tímto uznává co do důvodu i výše svůj dluh vůči věřiteli ve výši 210.000 Kč vzniklý ze smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006 a jejich dodatků včetně příslušenství a všech práv a nároků věřitele plynoucích z výše uvedené smlouvy a jejich dodatků. Tento dluh dlužníka vůči věřiteli k datu podepsání uznání dluhu trvá a dlužník se jej zavazuje uhradit. Dále je zde uvedeno, že v seznamu pohledávek věřitele jsou zahrnuty neuhrazené pohledávky se splatností k 25.9.2009, a to pohledávka ve výši 210.000 Kč splatná 28.9.2006;

-z uznání dluhu ze dne 27.1.2010 zjistil, že se jedná o dohodu o uznání uzavřenou mezi věřitelem Ing. Radkem Chmelařem a dlužníkem, který tímto tímto uznává co do důvodu i výše svůj dluh vůči věřiteli ve výši 344.157 Kč vzniklý ze smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006 a jejích dodatků včetně příslušenství a všech práv a nároků věřitele plynoucích z výše uvedené smlouvy a jejich dodatků. Tento dluh dlužníka vůči věřiteli k datu podepsání uznání dluhu trvá a dlužník se jej zavazuje uhradit. Dále je zde uvedeno, že v seznamu pohledávek věřitele jsou zahrnuty neuhrazené pohledávky se splatností k 27.1.2010 představující poskytnutou půjčku z 29.3.2006, na kterou zbývá proplatit 210.000 Kč, smluvní úrok z poskytnuté půjčky z 29.3.2006, na který zbývá proplatit 63.017 Kč a smluvní pokuta z poskytnuté půjčky z 29.3.2006, na kterou zbývá proplatit 71.140 Kč, tedy celkem 344.157 Kč; -z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27.1.2010 zjistil, že Ing. Radek Chmelař jako postupitel oznamuje dlužníkovi, že dne 27.1.2010 uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek s firmou EKOTAX s.r.o., spočívající v postoupení pohledávky ve výši 210.000 Kč včetně všech nároků, práv, povinností a příslušenství plynoucích ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 29.3.2006 mezi Ing. Radkem Chmelařem a dlužníkem; -z dohody uzavřené dne 27.1.2010 mezi dlužníkem a insolvenčním navrhovatelem jako věřitelem zjistil, že se smluvní strany dohodly na tom, že věřitel má za dlužníkem ke dni podpisu této dohody, tedy ke dni 27.1.2010 splatné pohledávky, které specifikoval v čl. 1. bod 1.1. a zde mimo jiné uvedl pohledávku A1, A2 a A3. Pohledávka A1 má svůj základ ve smlouvě o půjčce ze dne 29.3.2006 a představuje jistinu půjčky ve výši 210.000 Kč. K této pohledávce dále jako zákonné příslušenství přísluší úrok z prodlení v zákonné výši, který dosud nebyl vyčíslen. Pohledávka A2 má svůj základ ve smlouvě o půjčce ze dne 29.3.2006 a představuje smluvní úrok z jistiny půjčky 9 % p.a. ve výši 63.017 Kč. Pohledávka A3 má svůj základ ve smlouvě o půjčce ze dne 29.3.2006 představuje smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení s tím, že ke dni 27.1.2010 činí smluvní pokuta 71.140 Kč. Dále jsou předmětem této dohody též pohledávky B1,B2 a B3 ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 27.12.2004 a pohledávky C1,C2 a C3ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 18.12.2007. V čl. 2. bod 2.1. dlužník výslovně prohlásil, že uznává svoje závazky vůči věřiteli odpovídajícím pohledávkám specifikovaným v čl. 1. a tyto uznané závazky ke dni 27.1.2010 jsou ve výši 2.774.644 Kč. V čl. 3. bod 3.4. a 3.5.. si smluvní strany sjednaly dohodu o splátkách, a to včetně ztráty výhody splátek pro případ prodlení s úhradou alespoň dvou bezprostředně po sobě jdoucích splátek tím, že veškeré došlé platby se započítávají k úhradě pohledávek v tomto pořadí: pohledávka A3 (smluvní pokuta ze smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006), pohledávka C3 (smluvní pokuta ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 18.12.2007), pohledávka B3 (smluvní pokuta ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 27.12.2004), pohledávka A2 (smluvní úrok z jistiny půjčky ze smlouvy o půjčce z 29.3.2006), pohledávka C2 (smluvní úrok ze smlouvy o poskytování

služeb ze dne 18.12.2007), pohledávka B2 (smluvní úrok ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 27.12.2004), pohledávka A1 (jistina půjčky ze smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006), pohledávka C1 (odměna za poskytované služby dle smlouvy o poskytování služeb ze dne 18.12.2007) a pohledávka B1 (odměna ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 27.12.2004). Nedílnou součástí této dohody je příloha č. 1-splátkový kalendáře k dohodě ze dne 27.1.2010 (čl. 6. bod 6.8.). Z tohoto splátkového kalendáře zjistil, že pohledávky, které ke dni 27.1.2010 byly vyčísleny ve výši 2.774.644 Kč, byly rozpočítány do 120 splátek a takto mělo dojít k úhradě ve lhůtě do 31.3.2020; -z vyčíslení pohledávek ze smlouvy o půjčce zjistil, že dlužník věřiteli zaplatil 190.000 Kč dne 17.1.2009, 210.000 Kč dne 15.8.2009, 30.000Kč dne 13.10.2009 a 10.000 Kč dne 27.10.2009, tedy celkem 440.000 Kč a původní věřitel Ing. Radek Chmelař si tyto platby započítal na smluvní pokutu sjednanou v čl. II. smlouvy o půjčce pro případ, že by dlužník nezaplatil věřiteli půjčenou částku spolu s dohodnutým úrokem ve stanoveném termínu, tj. do 28.9.2009.

Odvolací soud po provedeném dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně konstatuje, že insolvenční navrhovatel osvědčil existenci splatné pohledávky vůči dlužníkovi, a to nejméně dílčí pohledávky č.1 z titulu smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006 ve výši 479.126 Kč, představující jistinu 210.00 Kč, smluvní úrok z prodlení 138.502 Kč a zákonný úrok z prodlení 130.624 Kč.

Insolvenční navrhovatel předloženými listinami, z nichž odvolací soud učinil shora uvedená skutková zjištění, totiž dostatečně osvědčil, že právní předchůdce insolvenčního navrhovatele (Ing. Radek Chmelař) půjčil dlužníkovi částku 210.000 Kč, kterou dlužník převzal, zavázal se ji zaplatit do 28.9.2006 s ročním úrokem ve výši 9 % p.a., a pro případ nezaplacení půjčené částky spolu s dohodnutým úrokem ve stanoveném termínu se zavázal zaplatit i smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení. Tuto skutečnost dlužník nezpochybňoval, neboť do protokolu o jednání před odvolacím soudem uvedl, že nemá k dispozici účetnictví a musí tudíž vycházet z dokladů založených ve spise, tedy i z toho, že půjčka ve výši 210.000 Kč byla poskytnuta. V této souvislosti pouze namítal, že pohledávka z této půjčky zanikla postupnými platbami v celkové výši 440.000 Kč, které-s ohledem na absenci dohody o způsobu započítávání-neměly být věřitelem započítány na smluvní pokutu, ale na jistinu půjčky smluvní úrok a úrok z prodlení. Odvolací soud konstatuje, že za této situace je nadbytečné, resp. není potřebné provádět jakékoliv další dokazování k okolnostem uzavření půjčky a předání peněz (navržený výslech Pavla Pulce a Ing. Jaroslava Sedláka).

Obecně platí, že v případě, kdy insolvenční navrhovatel listinami doloží, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku v určité (byť nikoliv věřitelem tvrzené) výši, lze insolvenční návrh zamítnout (jen) z důvodu nedostatku aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele pouze tehdy, když dlužník prokáže opodstatněnost své obrany založené na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele vůbec neexistuje, nikoliv že neexistuje ve výši tvrzené věřitelem (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ve kterém pod bodem XIII. (str.181/357) uzavřel, že závěr o tom, že věřitel má za dlužníkem splatnou pohledávku, je možné učinit i bez toho, aby byla přesně známa výše dlužníkova závazku, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2010, sp. zn. 29 Cdo 1258/2009, ve kterém zopakoval, že závěr přijatý pod bodem XIII. stanoviska předpokládá, že pohledávku lze v určité (byť nikoliv věřitelem tvrzené) výši osvědčit, tedy že není sporná v celém rozsahu). Je na dlužníku, aby doložil, resp. prokázal, že řádně doložená pohledávka insolvenčního navrhovatele neexistuje. Insolvenční navrhovatel tedy není povinen kvalifikovaně zvrátit takto uplatněnou obranu dlužníka. Naopak dlužník je povinen prokázat, že řádně doložené pohledávky navrhovatele jsou sporné v celém rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2012, sp.zn. KSPH 55 INS 2807/2009, 29 NSČR /2011, které je veřejnosti přístupné na stránkách www.nsoud.cz).

Promítnuto na poměry projednávané věci odvolací soud konstatuje, že Insolvenční navrhovatel listinami, a to zejména uznáním dluhu ze dne 25.9.2009, dalším uznáním téhož dluhu ze dne 27.1.2010 a dohodou o splátkách ze dne 27.1.2010, jejíž součástí je splátkový kalendáře prokázal, že dosud existuje minimálně dílčí pohledávka č.1 (v dohodě ze dne 27.1.2010 označená jako A1,A2) představující jistinu ze smlouvy o půjčce ve výši 210.000Kč, úrok z prodlení , smluvní úrok z jistiny. Bylo na dlužníkovi, aby prokázal své tvrzení, že neexistovala dohoda mezi dlužníkem a původním věřitelem Ing. Radkem Chmelařem, na základě níž byl věřitel oprávněn použít tyto platby přednostně na úhradu smluvní pokuty, a tudíž platbami ve výši celkem 440.000Kč, které měly být podle zákona použity na úhradu jistiny a příslušenství, tato dílčí pohledávka č. 1 zanikla, což se ovšem dlužníkovi nepodařilo. Naopak navrhovatel argumentoval logicky, když zdůrazňoval, že pokud by dlužník určil, že platbami vyrovnává dluh na jistině, smluvním úroku a úroku z prodlení ze smlouvy o půjčce (což dlužník ani netvrdil), a nebo kdyby skutečně neexistovala dohoda o přednostním započítávání plateb na úhradu smluvní pokuty, neprohlašoval by dlužník v uznání dluhu ze dne 25.9.2009 , že uznává co do důvodu i výše svůj dluh vůči věřiteli ve výši 210.000 Kč vzniklý ze smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006 a jejích dodatků včetně příslušenství a všech práv a nároků věřitele plynoucích z výše uvedené smlouvy a jejích dodatků s tím, že v seznamu pohledávek jsou zahrnuty neuhrazené pohledávky se splatností k 25.9.2009, a to pohledávka 210.000 Kč splatná 28.9.2006, což je splatnost jistiny dle čl. I. odst. 1 smlouvy o půjčce, když k tomuto datu věřiteli zaplatil-jak bylo zjištěno z vyčíslení pohledávek na smlouvu o půjčce-již dvě splátky ve výši celkem 400.000 Kč. Opakovaně pak v uznání dluhu ze dne 27.1.2010 by dlužník neprohlašoval, že uznává co do důvodu i výše svůj dluh vůči věřiteli ve výši 344.157 Kč vzniklý ze smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006 a jejích dodatků včetně příslušenství a všech práv a nároků věřitele plynoucích z výše uvedené smlouvy a jejich dodatků, přestože k tomuto datu zaplatil jak bylo zjištěno z vyčíslení pohledávek na smlouvu o půjčce-již tři splátky ve výši celkem 430.000 Kč. A neuzavíral by dne 27.1.2010 dohodu s insolvenčním navrhovatelem jako věřitelem, podle níž se smluvní strany dohodly na tom, že věřitel má za dlužníkem ke dni podpisu této dohody, tedy ke dni 27.1.2010 splatné pohledávky, které specifikoval v čl. 1. bod 1.1. a zde mimo jiné uvedl pohledávku A1, A2 a A3. Pohledávka A1 má svůj základ ve smlouvě o půjčce ze dne 29.3.2006 a představuje jistinu půjčky ve výši 210.000 Kč. K této pohledávce dále jako zákonné příslušenství přísluší úrok z prodlení v zákonné výši, který dosud nebyl vyčíslen. Pohledávka A2 má svůj základ ve smlouvě o půjčce ze dne 29.3.2006 a představuje smluvní úrok z jistiny půjčky 9 % p.a. ve výši 63.017 Kč. Lze uzavřít, že do textu této písemné dohody (uzavřené již s insolvenčním navrhovatelem) se promítla ústní dohoda s původním věřitelem Ing. Radkem Chmelařem o pořadí započítávání plateb, a to přednostně na smluvní pokutu a teprve až na sedmém místě v pořadí je uvedena jistina půjčky (čl. 3. bod 3.5. ). Dost obtížně si lze též představit, že by dlužník po úhradě částky 440.000Kč, kterou by považoval za platbu na dílčí pohledávku č. 1, uzavíral k zajištění již zaplacené pohledávky dne 18.3.2010 zástavní smlouvu na nemovitosti.

Obrana dlužníka, že pohledávka ze smlouvy o půjčce ke dni uznání ze dne 27.1.2010 již neexistovala, neboť zanikla zaplacení částky 440.000 Kč, tak byla na základě předložených listin shledána nedůvodnou.

Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že i kdyby insolvenční navrhovatel neosvědčil existenci ústní dohody o započítání platby 440.000 Kč přednostně na smluvní pokutu, nebyla by důvodná obrana dlužníka spočívající na tvrzení, že dle zákona mělo být započteno přednostně na jistinu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k této otázce opakovaně uvedl, že na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nebo pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění (uspokojení) více dluhů (závazků, nároků) u stejného věřitele upraveno v zákoně (srov. § 330 obchodního zákoníku, § 254 odst. 2 zákoníku práce), občanský zákoník (v platném znění) jakožto právní předpis upravující občanskoprávní vztahy výslovnou úpravu zániku více dluhů u téhož věřitele v důsledku jejich splnění neobsahuje; právní úprava původně uvedená v ustanovení § 73 občanského zákoníku (podle něhož má-li splnit témuž věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství) byla dnem 31. 12. 1991 zrušena (srov. Čl. I bod 43 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), aniž by byla nahrazena jinou, shodnou či odlišnou, úpravou. Z uvedeného však nelze dovozovat, že by otázka splnění více dluhů vzniklých z občanskoprávních vztahů, které má dlužník u téhož věřitele, nebyla v právu řešena. Při jejím řešení nelze-s ohledem na ustanovení § 1 obchodního zákoníku-vycházet z ustanovení § 330 obchodního zákoníku, a obdobně to platí i o ustanovení § 254 odst. 2 zákoníku práce. Neobsahuje-li zákon výslovnou úpravu, jak postupovat, a není-li možné vyjít ani z analogie (§ 853 obč. zák.), musí soud své rozhodnutí založit zejména na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí právní úprava občanskoprávních vztahů. Představuje-li splnění dluhu (soluce) v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit. V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází "právo volby", který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet-obecně vzato-buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat-jak je zřejmé z povahy věci-podle zásady proporcionality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 687/2014, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2010, sp.zn. 33 Cdo 1598/2009, ve kterém konstatoval, že nestačí-li plnění na vyrovnání celého dluhu (jistiny a příslušenství) a dlužník při plnění neurčí, zda chce vyrovnat jistinu nebo příslušenství, popřípadě v jakém poměru, ačkoliv tuto možnost měl, je s přihlédnutím k principu jednoty soukromého práva-na místě použít zásadu, pode níž je přednostně vyrovnáváno příslušenství dluhu ke dni plnění.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a to se závazným právním názorem, že insolvenční navrhovatel existenci své splatné pohledávky vůči dlužníkovi osvědčil, a to nejméně pohledávky představující jistinu, smluvní úrok a úrok z prodlení ze smlouvy o půjčce ze dne 29.3.2006.

Odvolací soud se již nezabýval osvědčováním dalších pohledávek, které insolvenční navrhovatel přihlásil, neboť-jak shora uvedl, v případě, kdy insolvenční navrhovatel listinami doloží, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku v určité (byť nikoliv věřitelem tvrzené) výši, lze insolvenční návrh zamítnout (jen) z důvodu nedostatku aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele pouze tehdy, když dlužník prokáže opodstatněnost své obrany založené na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele vůbec neexistuje, nikoliv že neexistuje ve výši tvrzené věřitelem. V této souvislosti též nelze přehlédnout, že i po zahájení tohoto insolvenčního řízení probíhala mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem mimosoudní jednání a dlužník byl ochoten uzavřít dohodu o narovnání ohledně 60% pohledávek, které insolvenční navrhovatel v tomto řízení přihlásil.

Bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval splněním dalších podmínek pro rozhodnutí o úpadku, a to nejen mnohostí věřitelů, ale též platební neschopností, a to ve světle níže citované judikatury Nejvyššího soudu ČR.

Nejvyšší soud ČR sjednotil rozhodovací praxi soudů v insolvenčních věcech co do posuzování otázky, zda je dlužník ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1, 2 IZ v úpadku ve formě platební neschopnosti, např. v usnesení ze dne 27.1.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod č. 96/2010 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 20.5.2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, dostupné na www.nsoud.cz, a zde vysvětlil, že znak (ne) schopnosti dlužníka plnit peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, písm. c/ IZ), může být již v rovině rozhodných skutečností obsažených v insolvenčním návrhu uplatněn tvrzením, z něhož lze usuzovat na některou z vyvratitelných domněnek obsažených v § 3 odst. 2 IZ. K tomu dodal, že nebyly-li takové domněnky v průběhu insolvenčního řízení dlužníkem vyvráceny, pak osvědčují dlužníkovu neschopnost platit své splatné závazky (znak uvedený v § 3 odst. 1, písm. c/ IZ). V rozhodnutí ze dne 1.3.2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010-A-62, uveřejněném pod č. 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, že dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 IZ, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. Pro insolvenční řízení je plně uplatnitelná i teze (kterou Nejvyšší soud zformuloval pro konkursní poměry podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2012, sp.zn. 29 Cdo 4462/2011), že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. V rozhodnutí ze dne 2.12.2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2011, formuloval a odůvodnil závěr, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ust. § 3 odst. 1 a 2 IZ v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V usneseních ze dne 27.10.2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 a ze dne 30.11.2011, sen. zn. 29 NSČR 23/11, dostupných na www.nsoud.cz. Odkázal na R 80/2011 a dále zdůraznil, že zmíněná teze má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být využit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. Tento závěr, který Nejvyšší soud zformuloval již v konkursních souvislostech při výkladu § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. usnesení ze dne 24.9.2003, sp.zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněné pod č. 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se plně prosadí i při zkoumání dlužníkovy platební neschopnosti podle ust. § 3 odst. 1 a 2 IZ. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.10.2010, sen. zn.

29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod č. 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z vyvratitelných domněnek dlužníkovy platební neschopnosti plynoucí z ust. § 3 odst. 2, písm. b) a d) IZ, je tím ve smyslu § 3 odst. 1, písm. c) IZ osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky. Případný poukaz dlužníka na soupis majetkové podstaty domněnku jeho platební neschopnosti založenou prostřednictvím ust. § 3 odst. 2, písm. c) a d) IZ nevyvrací.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 8.července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu