1 VSOL 809/2013-A-10
KSBR 30 INS 20488/2013 1 VSOL 809/2013-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka MF Consult, spol. s r.o.-v likvidaci, se sídlem Zlín, bratří Jaroňků 2533, PSČ 760 01, IČ: 25580400, o insolvenčním návrhu dlužníka, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.7.2013, č.j. KSBR 30 INS 20488/2013-A-5, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.7.2013, č.j. KSBR 30 INS 20488/2013-A-5 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že ze seznamu majetku dlužníka vyplývá, že jeho majetek v hotovosti nepostačuje k uhrazení nákladů insolvenčního řízení, přičemž minimální odměna insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45.000 Kč a insolvenční správce má dále právo na náhradu hotových výdajů. Za této situace by bylo v rozporu s celospolečenským zájmem, aby tyto náklady, na které nejsou v majetkové podstatě dlužníka prostředky, nesl stát.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání, ve kterém zopakoval, že nemá žádný majetek, tedy ani finanční prostředky na zaplacení případné zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dále v odvolání polemizoval se dvěma zájmy státu, tj. zájmem, aby stát nenesl náklady insolvenčního řízení ze svého a na druhé straně zájmem státu, aby se veřejný rejstřík nestal smetištěm prázdných firem, které jej zahlcují a rejstřík se stává nepřehledným . Vyslovil názor, že je v zájmu státu, aby insolvenční řízení dlužníka proběhlo, a aby bylo docíleno jeho výmazu z obchodního rejstříku. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 22.7.2013, doručeným soudu dne 23.7.2013, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen prohlášením konkursu na jeho majetek. V odůvodnění uvedl, že má závazky vůči více věřitelům ve výši nejméně 657.420,30 Kč. Dlužník nemá žádný majetek ani finanční prostředky, resp. likvidátorovi, kterému nebylo předáno účetnictví, se nepodařilo žádný majetek ani bankovní účty dlužníka dohledat. Vzhledem k tomu, že likvidátor nemohl prověřit možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, nelze požadovat rozhodnutí dle ust. § 144 IZ. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku. Vzhledem k tomu, že dlužník je ekonomicky nečinný, je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), s jeho případným soupisem, oceňováním a jeho zpeněžováním, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatiti zálohu. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady související s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, to je v rozsahu alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ust. § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Ze shora uvedeného vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti (§ 144 odst.4 IZ), nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak by při nezaplacení zálohy veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1 písm. d/, § 312 odst. 2 IZ). Odvolací soud dále zdůrazňuje, že ust. § 98 IZ je založeno zejména na tom, že insolvenční návrh má být podán včas.

Rovněž uložení zálohy ve výší 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). V posuzované věci dlužník sice uvádí, že nemá žádný majetek, ovšem před schválením konečné zprávy (natož před rozhodnutím o úpadku) nelze s jistotou říct, v jakém rozsahu bude majetek zpeněžován. Nelze totiž bez dalšího vyloučit, že insolvenční správce při své činnosti zjistí majetek dlužníka, případně majetek dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti, odporovatelnosti a neplatnosti právních úkonů dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty dlužníka (§ 205 a násl. IZ). Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 23. září 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu