1 VSOL 790/2015-B-35
KSBR 47 INS 24575/2013 1 VSOL 790/2015-B-35

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníků a) Pavel anonymizovano , anonymizovano , b) Marie anonymizovano , nar. 6.5.1954, oba bytem Rožná 48, PSČ 592 52, o osvobození dlužníků od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, k odvolání věřitele HANZELLI, a.s., IČ 25078119, se sídlem Praha 1-Staré Město, Revoluční 762/13, PSČ 110 00, zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem sdružení AK ERHARTOVÁ VÍTEK & PARTNERS, se sídlem Praha 2, Šafaříkova 201/17, PSČ 120 00, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.6.2015, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013-B-27

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.6.2015, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013-B-27 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně přiznal dlužníkům osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení podle ustanovení § 415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ). V odůvodnění uvedl, že dlužníci v době rozhodování o způsobu oddlužení mohli a byli připraveni zaplatit nezajištěným věřitelům za 5 let formou splátkového kalendáře celkem 32,52% pohledávek, ovšem věřitelé na schůzi věřitelů rozhodli řádnou volbou o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Přepokládalo se, že prodejem majetkové podstaty budou dlužníci uspokojeni ve výši 60-70 %, ovšem nemovitosti, jejichž obvyklá cena byla znalcem stanovena ve výši 1.000.000 Kč, se podařilo zpeněžit pouze za částku 750.000 Kč. Hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je ve výši 28,8622 %, tedy nižší než 30% jejich pohledávek, což ovšem nelze přičítat k tíži dlužníků, neboť oddlužení zpeněžením majetkové podstaty zvolili věřitelé. Současně považuje za osvědčené, že pokud by byl na majetek dlužníků prohlášen konkurs, výtěžek zpeněžení nemovitého a movitého majetku by nebyl vyšší, než kterého bylo dosaženo zpeněžením majetkové podstaty v rámci oddlužení, a dále konstatoval, že dlužníci za trvání insolvenčního řízení nenabyli žádný další majetek a jejich jedinými příjmy byly starobní důchody ve výši 9.033 Kč a 10.896 Kč. K formální námitce věřitele č. 6-HANZELLI, a.s. doručené soudu bezprostředně před slyšením dlužníků uvedl, že není odůvodněna, takže ji nebylo možné projednat.

Proti tomuto rozhodnutí podal věřitel č. 6 HANZELLI, a.s., IČ 25078119 včas odvolání, ve kterém namítal, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození dle ustanovení § 415 IZ a rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za předčasné, neboť dlužníci neprokázali, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinili. Zároveň též neprokázali, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužníků byl řešen konkursem. Zavinění dlužníků spatřoval v tom, že pokud měli pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře sjednanou dohodu o důchodu na částku 8.500 Kč měsíčně, mohli obdobnou dohodu předložit i v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, a tím zajistit splnění hranice 30 %. Současně odvolatel poukazoval na nepoctivý záměr dlužníků, kteří v insolvenčním návrhu nepřiznali veškerý svůj nemovitý majetek, který pak byl zjištěn až šetřením insolvenčního správce. Dále namítal, že v případě řešení jejich úpadku konkursem by vedle částky získané zpeněžením nemovitého majetku byla měsíčně ze starobního důchodu dlužníka a) sražena částka 924 Kč a ze starobního důchodu dlužnice b) sražena částka měsíčně 2.166 Kč, tj. celkem 3.090 Kč měsíčně, přičemž náhrada nákladů a odměna insolvenčního správce by v případě konkursu byla s největší pravděpodobností obdobná jako u oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se dlužníkům osvobození od placení pohledávek dle ustanovení § 415 IZ nepřiznává.

Dlužníci se k podanému odvolání věřitele č. 6 nevyjádřili.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník a) Pavel anonymizovano se samostatným insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 4.9.2013 domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. V návrhu mimo jiné uvedl, že pobírá starobní důchod ve výši 9.033 Kč měsíčně a má zajištěn dar na 60 měsíců trvání oddlužení ve výši 4.100 Kč měsíčně a že vlastní pouze movité věci, které tvoří běžné vybavení domácnosti (toto řízení bylo od počátku vedeno pod sp.zn. KSBR 47 INS 24575/2013). Rovněž dlužnice b) Marie anonymizovano se samostatným insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 4.9.2013 domáhala rozhodnutí o svém úpadku a navrhovala, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. V návrhu mimo jiné uvedla, že pobírá starobní důchod ve výši 10.851 Kč měsíčně a že vlastní pouze movité věci, které tvoří běžné vybavení domácnosti (toto řízení bylo původně vedeno pod sp.zn. KSBR 47 INS 24576/2013. Usnesením ze dne 24.9.2013, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013-A-6 bylo insolvenční řízení obou dlužníků, kteří jsou manželé, spojeno ke společnému řízení vedenému pod sp.zn. KSBR 47 INS 24575/2013. Usnesením ze dne 11.12.2013, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013-A-13 byl mimo jiné zjištěn úpadek dlužníků, povoleno oddlužení a na den 21.1.2014 nařízeno přezkumné jednání. U přezkumného jednání insolvenční správce přednesl svoji zprávu, ve které uvedl, že do insolvenčního řízení se přihlásili věřitelé s přihláškami pohledávek ve výši celkem 3.007.515,14 Kč (2.585.119,64 Kč + 422.395,50 Kč) s tím, že všechny pohledávky byly uznány s výjimkou pohledávky věřitele č. 6 HANZELLI, a.s., kterému z přihlášených pohledávek ve výši 1.839.022 Kč byly insolvenčním správcem popřeny pohledávky ve výši 966.378 Kč a uznány pohledávky ve výši 872.644 Kč. Dále insolvenční správce ve své zprávě uvedl, že oba dlužníci pobírají starobní důchod ve výši, kterou uvedli v insolvenčním návrhu, a byť nejsou evidováni jako vlastníci nemovitostí, bylo rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2.4.2013, č.j. 8 C 7/2011-147, který nabyl právní moci dne 25.5.2013, určeno, že dlužnici jsou vlastníky a ve společném jmění manželů mají rodinný dům č.p. 48 Rožná postavený na p.č.st. 40, pozemek p.č.st. 40, o výměře 381m , zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. 63/1 o výměře 309m zahrada a pozemek p.č. 63/2 , o výměře 113m, zahrada, to vše zapsané na LV č. 535 pro katastr ální území a obec Rožná, okres Žďár nad Sázavou, u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Bystřice nad Pernštejnem. Hodnota těchto nemovitostí nebyla zjištěna znalecky, ale podle odhadu správce činí 1.800.000 Kč. Dlužník a) Pavel anonymizovano je v obchodním rejstříku veden jako jednatel a jediný společník se 100% splaceným vkladem do základního kapitálu 200.000 Kč na obchodní společnosti VSP anonymizovano , s.r.o., IČ 27728650 a jako jednatel ve společnosti CZ-CMC s.r.o., IČ 25137336. Obchodní podíl nebyl sepsán do majetkové podstaty, neboť se jeví jako neprodejný a bez jakékoliv majetkové hodnoty. Společnost VSP anonymizovano , s.r.o. podle vyjádření dlužníka a) nevyvíjí žádnou činnost a za funkci jednatele nepobírá žádné požitky. Dalším příjmem dlužníka a) je smlouva o důchodu na částku 4.100 Kč měsíčně. Do insolvenčního řízení dlužnice b) Marie anonymizovano byly přihlášeny pohledávky ve výši celkem 422.395,50 Kč a do insolvenčního řízení dlužníka a) pohledávky ve výši 2.585.119,64 Kč. Insolvenční správce navrhl, aby úpadek dlužníků byl řešen zpeněžením majetkové podstaty, která se mu jeví výhodnější než formou plnění splátkového kalendáře, kterou dlužníci preferují. Usnesením ze dne 21.1.2014, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013-B-6 insolvenční soud potvrdil zástupcem věřitelů věřitele č. 6 HANZELLI, a.s., IČ 25078119 a věřitele č. 1 AUTO-INFO plus s.r.o., IČ 26161214. Rovněž věřitel č. 6 HANZELLI, a.s. (odvolatel) na schůzi věřitelů navrhl, aby bylo schváleno oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty a pro tento způsob oddlužení hlasoval. Usnesením ze dne 31.1.2014, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013-B-7 insolvenční soud schválil oddlužení dlužníků zpeněžením majetkové podstaty. Usnesením ze dne 27.2.2014, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013-B-10 insolvenční soud se souhlasem zástupce věřitelů HANELLI, a.s. souhlasil s tím, aby insolvenční správce zpeněžil movité věci ve vlastnictví dlužníků prodejem mimo dražbu. Insolvenční správce následně sdělil, že movité věci byly zpeněženy za částku 2.100 Kč na základě kupní smlouvy ze dne 14.4.2014. Zástupce věřitelů HANZELLI, a.s. souhlasil rovněž se smlouvou o provedení dražby nemovitostí dle ustanovení § 287 odst. 2 IZ. Usnesením o nařízení dražebního jednání ze dne 26.6.2014 bylo stanoveno nejnižší podání ve výši 666.667 Kč . Nemovitosti v SJM dlužníků byly vydraženy za nejvyšší podání 750.000 Kč a toto nejvyšší podání bylo vydražitelem dne 13.10.2014 doplaceno. Usnesením ze dne 14.1.2015, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013-B-17 soud schválil konečnou zprávu insolvenčního správce a jeho vyúčtování ze dne 4.12.2014, z níž vyplývá, že z celkových příjmů ve výši 758.695 Kč byla určena do rozvrhu částka 586.914,22 Kč. Podle konečné zprávy hodnota plnění, které obdrží nezajištění věřitelé ve výši 28,8645 % jejich pohledávek. Odměna insolvenčního správce byla určena ve výši 15% z výtěžku určeného pro nezajištěné věřitele, tj. ve výši 129.037,78 Kč včetně DPH. Usnesením ze dne 6.2.2015, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013-B-19 bylo rozhodnuto o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty a to tak, že věřiteli č. 6 HANZELLI, a.s. bylo na jeho zjištěnou pohledávku ve výši 872.644 Kč určeno k výplatě 251.885,02 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 10.3.2015. Usnesením ze dne 2.4.2015, č.j. KSBR 47 INS 24575/2013-B-21 vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení dlužníků podle ustanovení § 413 IZ a zprostil Mgr. Pavla Scholle funkce insolvenčního správce. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 9.4.2015. Podáním ze dne 9.4.2015, doručeným soudu 16.4.2015, dlužníci navrhli přiznání osvobození od placení pohledávek podle ustanovení § 415 IZ. Soud prvního stupně k projednání tohoto návrhu nařídil slyšení dlužníků a insolvenčního správce. Zástupce věřitelů-věřitel č. 6 HANZELLI, a.s. svoji neúčast u tohoto slyšení omluvil a bez bližšího odůvodnění uvedl, že s rozhodnutím podle ustanovení § 415 IZ nesouhlasí, neboť má za to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání takového osvobození. Insolvenční správce při slyšení uvedl, že dlužníci plnili v průběhu celého insolvenčního řízení řádně své povinnosti, se správcem spolupracovali a skutečnost, že se nezajištěným věřitelům dostalo něco málo pod zákonných 30% jejich přihlášených pohledávek, dlužníci nezavinili. V případě, že by byl na majetek dlužníků prohlášen konkurs, výtěžek zpeněžení movitého a nemovitého majetku dlužníků by nebyl vyšší než při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, a proto insolvenční správce navrhl, aby návrhu dlužníků na osvobození bylo vyhověno. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 414 IZ Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odstavec 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení (odstavec 4).

Podle ustanovení § 415 IZ je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Podle ustanovení § 416 odst. 2 IZ rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na přiznání osvobození podle § 414 a 415 se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud takový návrh zamítl, se může odvolat pouze dlužník. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníku osvobození podle § 414 a 415, se může odvolat pouze věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Odvoláním však lze namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození dlužníku.

Podle ustanovení § 417 odst. 1 IZ osvobození podle § 414 a 415 insolvenční soud dlužníku odejme, jestliže na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů do 3 let od jeho pravomocného přiznání vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům; to neplatí, jestliže věřitel, který návrh podal, mohl takovou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku.

Odvolací soud s ohledem na shora citovaná ustanovení § 414 a § 415 IZ konstatuje, že podmínkou pro přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu ustanovení § 414 IZ je především samotný návrh dlužníka, aby mu osvobození bylo přiznáno, nicméně postup dle tohoto ustanovení je též předurčen i mírou uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Jestliže dlužník splní všechny podmínky podle schváleného oddlužení, přitom je nutno zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ mezi ně patří i to, že nezajištěným věřitelům se dostane minimálně 30 % uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení, pak soudu nic nebrání, aby vydal rozhodnutí o osvobození dlužníka v rozsahu tímto ustanovením vymezeným.

Je-li však, jako v nyní projednávané věci, hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30% jejich pohledávek pak musí insolvenční soud dodržet postup daný ustanovením § 415 IZ. Podmínkou pro rozhodnutí dle tohoto ustanovení je především návrh dlužníka (podmínka první), jehož obsah je předurčen zákonnými předpoklady, za nichž soud může dlužníku osvobození od placení pohledávek přiznat. Jinými slovy řečeno, jde o zvláštní návrh dlužníka (který není automaticky a bez dalšího zahrnut v návrhu dle ustanovení § 414 odst. 1IZ), v němž musí dlužník tvrdit objektivní skutečnosti, které nezavinil a v jejichž důsledku nebylo dosaženo požadované hodnoty plnění a současně musí k tomu označit důkazy (podmínka druhá). Dále musí dlužník v tomto návrh tvrdit a prokázat, že částka, která by byla určena k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v konkursu, by nebyla vyšší než hodnota plnění získaného nezajištěnými věřiteli podle splněného oddlužení (podmínka třetí). Jinak řečeno, k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka i tak osvobodí od placení zbytku jeho dluhů a které musí být splněny kumulativně, patří dle ustanovení § 415 IZ: 1) návrh dlužníka, 2) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a 3) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.

Dlužníci ve svém návrhu na přiznání osvobození od placení pohledávek podle ustanovení § 415 IZ uvedli, že ve smyslu ustanovení § 414 odst.1 IZ splnili řádně a včas všechny své povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zejména byli insolvenčnímu správce po celé insolvenční řízení nápomocni při zjišťování a zpeněžování majetkové podstaty, plnili své povinnosti spočívající ve strpění zpeněžování, takže byly zpeněženy všechny jejich nemovitosti, tedy i rodinný dům, ve kterém bydleli, a též všechny movité věci v jejich vlastnictví, a nepřijímali na sebe během insolvenčního řízení žádné nové závazky, přičemž ani věřitelé dlužníků v jiných fázích insolvenčního řízení žádným způsobem nebrojili proti jeho průběhu. Dále tvrdili, že nelze přičítat k tíži dlužníků, že nebylo dosaženo požadované hodnoty plnění, neboť tuto situaci nezavinili. Sami totiž navrhovali oddlužení plněním splátkové kalendáře, ovšem insolvenční správce předpokládal, že výtěžek zpeněžení bude vyšší, takže se věřitelé rozhodli pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. K otázce uspokojení věřitelů při řešení jejich úpadku konkursem uvedli, že jsou si vědomi ustanovení insolvenčního zákona, ze kterých vyplývá, že zatímco při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se zpeněžuje pouze její část patřící dlužníku v době schválení oddlužení, v konkursu se zpeněžuje veškerá majetek nabytý v průběhu insolvenčního řízení. Dlužníci však v průběhu řízení nenabyli žádný majetek, který by mohl být zapsán do majetkové podstaty a zpeněžen. Jejich jedinými příjmy byly starobní důchody ve výši 9.033Kč a 10.896Kč.

Odvolací soud s ohledem na níže citovaná ustanovení insolvenčního zákona považuje za předčasný a současně též nepřezkoumatelný závěr soudu prvního stupně o tom, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužníků byl řešen konkursem. Soud prvního stupně považoval za osvědčené, že pokud by byl na majetek dlužníků prohlášen konkurs, výtěžek zpeněžení nemovitého a movitého majetku by nebyl vyšší, než kterého bylo dosaženo zpeněžením majetkové podstaty v rámci oddlužení, a dále konstatoval, že dlužníci za trvání insolvenčního řízení nenabyli žádný další majetek a jejich jedinými příjmy byly starobní důchody ve výši 9.033 Kč a 10.896 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně byl veden špatnou úvahou o tom, že je třeba porovnávat jen výtěžek dosažený zpeněžením majetku v oddlužení s výtěžkem dosaženým zpeněžováním téhož majetku v konkursu a zcela pominul, že při řešení úpadku oddlužením náleží do majetkové podstaty jen majetek podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o schválení oddlužení, včetně majetku, který se stane součástí majetkové podstaty podle § 412 odst. 1 písm. b) IZ (srov. § 406 odst. 2 písm. b) IZ), takže do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (srov. § 398 odst. 2 IZ), zatímco při řešení úpadku konkursem náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (srov. § 205 odst.1 IZ), tedy i příjmy dlužníků, tj. v posuzované věci starobní důchody (srov. § 206 odst.1 písm. i) IZ), a to ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (srov. §207 odst.2 IZ). Za této situace se proto soud prvního stupně již nezabýval otázkou, jak vysoká částka z příjmů (starobních důchodů) dlužníků by v případě řešení jejich úpadku konkursem náležela do majetkové podstaty a zda by tyto příjmy-po odpočtu odměny insolvenčního správce určené podle ustanovení § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměněn členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (srov. Čl. II. bod 2. přechodných ustanovení k vyhlášce 398/2013, neboť k přezkoumání přihlášek došlo až po 1.1.2014)-navýšily majetkovou podstatu a zda by tudíž měly i vliv na vyšší míru uspokojení věřitelů. V kladném případě by tato skutečnost byla důvodem pro nepřiznání požadovaného osvobození, a to z důvodu nesplnění třetí podmínky. Jinak lze souhlasit s tím, že náhrada nákladů a odměna insolvenčního správce za zpeněžování movitých a nemovitých věcí, by byly v případě konkursu, s největší pravděpodobností obdobné jako u oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, což platí i pro výši výtěžku zpeněžení.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 206 odst. 1 písm. i) IZ není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci.

Podle ustanovení § 207 odst. 2 IZ příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.

Podle ustanovení § 398 odst. 2 IZ při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Odvolací soud uzavírá, že při rozhodování o přiznání osvobození od placení pohledávek podle ustanovení § 415 IZ a posuzování otázky, zda částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, nelze porovnávat jen výtěžek dosažený zpeněžením majetku v oddlužení s výtěžkem dosaženým zpeněžováním téhož majetku v konkursu. Insolvenční zákon stanoví, že při řešení úpadku oddlužením náleží do majetkové podstaty jen majetek podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o schválení oddlužení, včetně majetku, který se stane součástí majetkové podstaty podle § 412 odst. písm. b) IZ (srov.§ 406 odst.2 písm. b) IZ), takže do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení ( srov.§ 398 odst.2 IZ), zatímco při řešení úpadku konkursem náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (srov.§ 205 odst.1 IZ), tedy i příjmy dlužníků (srov. § 206 odst.1 písm. i) IZ), a to ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (srov. §207 odst.2 IZ). Je proto třeba zabývat se otázkou, jak vysoká částka z příjmů dlužník by v případě řešení jeho úpadku konkursem náležela do majetkové podstaty a zda by tyto příjmy-po odpočtu odměny insolvenčního správce určené podle ustanovení § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (srov. Čl. II. bod 2. přechodných ustanovení k vyhlášce 398/2013 účinné od 1.1.2014)-navýšily majetkovou podstatu a zda by tudíž měly i vliv na vyšší míru uspokojení věřitelů.

Pokud odvolatel v odvolání dále poukazoval na nepoctivý záměr dlužníků, kteří v insolvenčním návrhu nepřiznali veškerý svůj nemovitý majetek, který byl zjištěn až šetřením insolvenčního správce, a dlužníkům vytýkal, že zavinili nízkou míru uspokojení věřitelů, neboť do oddlužení zpeněžením majetkové podstaty neposkytli příjem ze smlouvy o důchodu, který měli sjednán pro případ oddlužení plněním splátkového kalendáře, odvolací soud považuje tyto námitky za nedůvodné. Nelze přisvědčit odvolateli, že dlužníci neuvedením nemovitého majetku v insolvenčním návrhu sledovali nepoctivý záměr, neboť insolvenční správce již ve své první zprávě vysvětlil, že dlužníci tento majetek v insolvenčním návrhu sice neuvedli, ale nikoliv proto, že ho chtěli zatajit, ale proto, že na základě rozhodnutí soudu o určení vlastnictví ještě nebyli zapsáni v katastru nemovitostí jako jeho vlastníci. Nelze přisvědčit odvolateli, že sjednaný příjem ze smlouvy o důchodu měli a mohli dlužníci použít i pro účely oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, neboť byl dlužníkům poskytnut právě jen pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře a nelze na něho pohlížet jako na mimořádný příjem, který je dlužník podle ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) IZ povinen vydat insolvenčnímu správci, a to pod sankcí zrušení schváleného oddlužení podle ustanovení § 418 odst.1 písm. a) IZ. Dlužno dodat, že žádnou z těchto námitek odvolatel jako zástupce věřitelů v průběhu insolvenčního řízení jako důvod pro postup dle ustanovení § 418 odst. 1 písm. a), odst. 3 IZ neuplatnil.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst.1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Bude na soudu prvního stupně, aby se opakovaně zabýval otázkou, zda částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužníků byl řešen konkursem, a to v intencích shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona a vysloveného závazného názoru odvolacího soudu, že je nutno zohlednit též příjem (starobní důchod) dlužníků, který by při řešení úpadku konkursem náležel do majetkové podstaty, a to nejen do doby, než nastaly účinky schválení oddlužení, ale i poté.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřiteli, který podal odvolání, se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci 30.listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu