1 VSOL 786/2014-A-18
KSBR 30 INS 12492/2014 1 VSOL 786/2014-A-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníka Davida Tomaszewského, nar. 16.1.1985, bytem Brno-Žabovřesky, Jindřichova 2190/2, PSČ 616 00, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.6.2014, č.j. KSBR 30 INS 12492/2014-A-10

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.6.2014, č.j. KSBR 30 INS 12492/2014-A-10 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník je fyzickou osobou, která má dluhy z podnikání, a proto lze řešit jeho úpadek oddlužením, jen se souhlasem věřitelů, o jejichž pohledávky jde. Dlužník v insolvenčním návrhu uvedl, že má závazek z podnikání vůči Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky ve výši 60.700 Kč a na výzvu soudu sdělil, že mu tento věřitel nedal potřebný souhlas dle ustanovení § 389 odst. 1, písm. a) IZ k tomu, aby pohledávka byla podrobena oddlužení. Proto jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka je prohlášení konkursu na jeho majetek, přičemž při tomto způsobu řešení úpadku činí odměna insolvenčního správce minimálně ve výši 45.000 Kč bez DPH. Dlužník nemá pohotové finanční prostředky na krytí nákladů insolvenčního řízení, a proto je nezbytné tyto náklady hradit ze složené zálohy.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání, ve kterém namítal, že požadovaná částka zálohy ve výši 50.000 Kč je pro něho nereálná, jelikož má jen věci osobní potřeby a nedisponuje takovou hotovostí. Dovolával se rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sp. zn. 29 NSČR 3/2009 a soudu prvního stupně vytýkal, že se nedostatečně vypořádal s otázku existence souhlasu věřitele řešit závazek z podnikání oddlužením a v této souvislosti uvedl, že mu věřitel Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky nedal zamítavé stanovisko k řešení úpadku oddlužením, nýbrž odkázal na řešení způsobem, který provede pověřený exekutor, a to přihlášením pohledávky do insolvenčního řízení. Pokud by soud trval na dodání písemného souhlasu tohoto věřitele, žádá o poskytnutí přiměřené náhradní lhůty. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu předloženého insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 5.5.2014, doručeným soudu téhož dne, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podal na předepsaném formuláři a v kolonce 06 mimo jiné uvedl, že má vůči 7 věřitelům závazky ve výši cca 309.000 Kč, a z toho jeden závazek vůči Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, pobočka Brno ve výši 60.700 Kč, který pochází z podnikatelské činnosti. K návrhu připojil povinné přílohy a v seznamu závazků zopakoval, že závazek vůči Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, pobočka Brno ve výši 60.700 Kč, jehož splatnost nastala 9.3.2013, pochází z podnikatelské činnost. Usnesením ze dne 16.5.2014, č.j. KSBR 30 INS 12492/2014-A-6 byl dlužník vyzván, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení mimo jiné sdělil, zda mu byl udělen souhlas věřitele, který má za dlužníkem pohledávku z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením či nikoliv. V případě, že mu byl souhlas udělen v písemné formě, nechť tento souhlas doloží. Na tuto výzvu dlužník reagoval podáním ze dne 31.5.2014, doručeným soudu dne 2.6.2014, ve kterém uvedl, že mu nebyl udělen písemný souhlas věřitele Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky s řešením dlužníkova úpadku oddlužením, a to vzhledem k tomu, že řešení má ve správě Exekutorský úřad, který poskytne písemné vyjádření na základě požadavku soudu, popřípadě uplatní svoji pohledávku přihláškou věřitele. Pro případ, že by insolvenční soud trval na písemném souhlasu či nesouhlasu věřitele s řešením pohledávky oddlužením, žádá o poskytnutí náhradní doby na splnění výzvy, a to do 30 dnů od podání písemné žádosti do rukou věřitele. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 108 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1, písm. b) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 397 odst. 1, ve znění účinném od 1.1.2014, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona v platném znění vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, již není významný podíl dlužníkových závazků z podnikání v poměru k jeho celkovým závazkům (závěry, které formuloval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 21.4.2009, sp. zn. 29 NSČR 3/2009 se týkaly výkladu ustanovení § 389 IZ ve znění účinném do 31.12. 2014 a na projednávanou věc jsou nepoužitelné), ale je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2, písm. a/ IZ), a proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že má potřebné souhlasy všech věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, a že tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení Pokud toto skutkové tvrzení v návrhu schází, nelze postupovat podle shora citovaného ustanovení §397 odst.1 IZ, neboť pochybnosti o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení lze mít jen když dlužník souhlasy tvrdí, ale zatím nedokládá.

Podle ustanovení § 396 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud konstatuje, že na dlužníka nelze pohlížet jako na osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, a to nikoliv proto, že nedoložil souhlas věřitele, vůči kterému má dluh z podnikání, s řešením úpadku oddlužením, ale proto, že existenci tohoto souhlasu ani netvrdí-pouze slibuje, že souhlas dodatečně získá, což se mu dosud nepodařilo. Proto lze očekávat, že jeho návrh na povolení oddlužení bude odmítnut a jeho úpadek bude řešen konkursem.

Tento výklad ustanovení § 389 odst. 1, písm. b), odst. 2, písm. a) IZ byl odvolacím soudem přijat s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu, které bylo prezentováno na celostátním školení pro insolvenční soudce v květnu 2014 v Kroměříži. Rozhodovací praxe odvolacího soudu v období bezprostředně po účinnosti novely insolvenčního zákona vycházela z názoru, že tvrzení o souhlasu věřitelů ve smyslu § 389 odst. 2, písm. b) není náležitostí návrhu na povolení oddlužení podle § 391 IZ a tento souhlas není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení podle §392 IZ, a proto se vyřešení otázky souhlasu odkládá až na schůzi věřitelů podle § 403 IZ.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Totéž platí při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatiti zálohu.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výší 50.000Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21%).

Pro úplnost odvolací soud dodává, že osvobození od placení zálohy insolvenční zákon neupravuje a neumožňuje to ani za přiměřeného použití občanského soudního řádu.

S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 23.října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu