1 VSOL 78/2013-A-11
KSBR 44 INS 205/2013 1 VSOL 78/2013-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka CZ MONIKA s.r.o. v likvidaci, se sídlem Brno-Žabovřesky, Březinova 1452/30, PSČ 616 00, IČ: 26143321, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.1.2013, č.j. KSBR 44 INS 205/2013-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění uvedl, že uložil dlužníku zálohu v maximální výši s ohledem na navrhovaný a jediný možný způsob řešení jeho úpadku konkursem, a s ohledem na zjištění ,že dlužník nedisponuje hotovými finančními prostředky postačujícími alespoň k úhradě nákladů konkursu, přičemž odměna insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem činí dle vyhl. č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000 Kč bez DPH.. Soud prvního stupně uvedl, že dlužník sice vlastní nemovitý majetek, u tohoto majetku však nelze předjímat, kdy, za jakou cenu a zda vůbec se jej podaří zpeněžit s tím, že nelze připustit, aby do doby zpeněžení majetku nesl veškeré náklady insolvenčního řízení insolvenční správce. Soud prvního stupně uzavřel, že povinností dlužníka bylo podat insolvenční návrh v době, kdy ještě disponoval peněžními prostředky ke krytí alespoň zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, jímž se domáhal dle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) jeho změny tak, že se mu záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá. Odvolatel argumentoval tím, že nemá žádné finanční prostředky, vlastní pouze zpeněžitelné nemovitosti, z jejichž výtěžku lze uspokojit náklady, hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce. Odvolatel poukazoval na skutečnost, že za dlužníka podal insolvenční návrh likvidátor jmenovaný soudem postupem dle § 71 odst. 7 obchodního zákoníku, neboť zde nebyly jiné osoby, které by mohly tuto funkci zastávat s tím, že v takovém případě se insolvenční správce coby likvidátor obvykle ujímá své funkce za situace, kdy mu není poskytnuta žádná součinnost, přičemž soud mu nemůže být zásadně nápomocen, neboť nemá povinnost k dohlédací činnosti. Likvidátor sám zjišťuje rozsah likvidační podstaty a okruh potencionálních věřitelů zrušeného subjektu, přičemž likvidátora stíhá povinnost dle ustanovení § 98 insolvenčního zákona podat jménem dlužníka při zjištěném úpadku insolvenční návrh. Přesto, že likvidátor postupuje řádně a bez zbytečných průtahů, je mu přičítáno k tíži, že insolvenční návrh podává pozdě, tedy v doby, kdy již dlužník nedisponuje volnými finančními prostředky, ačkoliv tak dříve učinit nemohl. Likvidátorovi pak přitěžuje skutečnost, že dohledal majetek, neboť taková situace vylučuje postup dle ustanovení § 144 IZ a likvidátora stíhá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Odvolatel uvedl, že poskytne-li mu soud, který jej jmenoval do funkce, zálohu na náklady likvidace, tedy i zálohu na náklady insolvenčního řízení, bude čelil situaci, že se na tyto prostředky nazírá jako na prostředky složené dlužníkem a tyto prostředky by případně mohly sloužit i k částečnému uspokojení zajištěných pohledávek věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení, neboť postup dle § 108 odst. 4 IZ nepřichází v úvahu. Odvolatel navrhoval, aby odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce hradil dle § 38 odst. 2 IZ, § 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb., stát, neboť by zde byla jistota, že takové prostředky nebudou použity k ničemu jinému, než k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce či na úhradu jejich neuhrazené části.

Podle § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení bylo zahájeno dne 4.1.2013 na základě insolvenčního návrhu dlužníka, jímž se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Dlužník tvrdil, že byl zrušen s likvidací usnesením Krajského soudu v Brně, sp.zn. 1 Cm 528/2009, likvidátor byl jmenovaný ze seznamu insolvenčních správců, nebyly zjištěny úkony, u nichž by bylo možné v insolvenčním řízení uplatnit neúčinnost či neplatnost a bylo zjištěno, že dlužník vlastní nemovitosti zapsané na LV č. 780 pro obec Oleška, katastrální území Krymlov, v ceně dle dražební vyhlášky 3.300.000 Kč. Dlužník uvedl, že má 6 věřitelů, vůči nimž má 6 peněžitých závazků, nemá zaměstnance, nevyvíjí žádnou činnost, a proto nelze předpokládat, že by mohl dále provozovat svůj podnik. Navíc je v platební neschopnosti, je předlužen a jeho majetek nebude postačovat ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a proto není schopen zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, když i náklady soudem nařízené likvidace budou hrazeny z prostředků soudu, který jmenoval likvidátora.

K návrhu dlužník připojil seznam majetku s prohlášením, že je správný a úplný, opatřený podpisem dlužníka, v němž je uvedeno toliko vlastnictví shora uvedených nemovitostí v hodnotě 3.300.000 Kč.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 144 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže a) dlužník je obchodní společností nebo družstvem a byl zrušen rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců a který v insolvenčním návrhu o vydání takového rozhodnutí požádá, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dojít k závěru, že dlužník je v úpadku. Jak dlužník sám uvedl v návrhu, je již ekonomicky nečinný, což vyplývá i ze skutečnosti, že byl zrušen s likvidací. Z těchto skutečností je zřejmé, že způsobem řešení jeho úpadku bude konkurs.

Za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak, když z insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník nedisponuje žádnou finanční hotovostí. Pokud dlužník tvrdil, že je vlastníkem nemovitostí, pak u tohoto majetku nelze předjímat zda, v jakém časovém horizontu a za jakou částku bude zpeněžen. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by nebylo možno hradit tyto výdaje z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení je třeba primárně zajistit prostřednictvím zálohy, v tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ustanovení § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Ustanovení § 108 odst. 1 věta, druhá IZ stanoví jedinou výjimku, kdy nelze insolvenčnímu navrhovateli uložit zálohu. To je tehdy, jedná-li se o zaměstnance dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Skutečnost, že v daném případě byl návrh podán likvidátorem dlužníka ustaveným rozhodnutím soudu nelze zohlednit, neboť se nejedná o výjimku z povinnosti insolvenčního navrhovatele zálohu zaplatit dle shora citovaného zákonného ustanovení.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, jehož jménem podává insolvenční návrh likvidátor (byť ustanovený rozhodnutím soudu), musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, popřípadě nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak při nezaplacení zálohy veškeré náklady insolvenčního řízení ponese stát, a to přesto, že by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1, písm. d/, § 312 odst. 3 IZ).

Pokud dlužník tvrdí, že svým návrhem plní zákonnou povinnost dle ustanovení § 98 IZ podat insolvenční návrh, je třeba zdůraznit, že ustanovení § 98 IZ je založeno především na tom, že takový insolvenční návrh má být podán včas, tedy v době, kdy měl dlužník takový majetek, který bylo možné použít k hrazení nákladů řízení a alespoň k poměrnému uspokojení jeho věřitelů. V tomto případě nelze zohlednit ani skutečnost, že povinnost podat insolvenční návrh včas nesplnil, a to ještě před zrušením společnosti likvidací, přímo sám dlužník.

Protože však likvidátor podal návrh až v době, kdy již není schopen zálohu zaplatit, bylo by další pokračování insolvenčního řízení zjevným zneužitím postupu dle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Je proto na místě, aby mimo rámec insolvenčního řízení likvidátor likvidaci dokončil.

Rovněž uložení zálohy ve výší 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). V posuzované věci sám dlužník tvrdí, že má nemovitý majetek, a nelze vyloučit, že insolvenční správce při své činnosti zjistí další majetek dlužníka, případně majetek dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti, odporovatelnosti a neplatnosti právních úkonů dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty dlužníka (§ 205 a násl. IZ). Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

Pro úplnost odvolací soud dodává, že v dané právní věci nepřichází v úvahu postup dle ustanovení § 144 odst. 1 IZ, neboť jednou ze zákonných podmínek zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku je, že likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, o vydání takového rozhodnutí požádal (§ 144 odst. 1, písm. b/ IZ), což v daném případě není splněno. Naopak dlužník se návrhem domáhá řešení svého úpadku konkursem.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 19.února 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu