1 VSOL 760/2013-A-11
KSOS 14 INS 9670/2013 1 VSOL 760/2013-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo: 654 80 457, bytem Ostrava-Hrabůvka, Horní 791/3, PSČ 700 30, korespondenční adresa Ostrava-Výškovice, Šeříková 624/34, PSČ 700 30, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 13.8.2013 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2013, č.j. KSOS 14 INS 9670/2013-A-6,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2013, č.j. KSOS 14 INS 9670/2013-A-6, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 a § 389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě zaplatil na označený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech soud prvního stupně uvedl, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení se dlužník domáhal, aby bylo rozhodnuto o jeho hrozícím úpadku, povoleno jeho řešení oddlužením a to plněním splátkového kalendáře. Dlužník uvedl, že má dva věřitele, závazky v celkové výši 763.837,65 Kč, přičemž druhý závazek není schopen plnit déle než 30 dnů a hrozí mu nařízení exekuce srážkami ze mzdy, kdy poté nebude schopen hradit ani první závazek, a tedy nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

Při úvaze o potřebě a výši zálohy na náklady insolvenčního řízení soud vycházel z toho, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nelze vyhovět, neboť dlužník nesplňuje podmínky dané v ust. § 389 odst. 1 IZ. Dle něj dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením. Dlužníkem, který není podnikatelem, se rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Zatímco dlužník první podmínku splňuje, neboť jeho poslední živnost zanikla 29.11.2012, ve vztahu k druhé podmínce soud hodnotil, zda závazek dlužníka jako směnečného avala lze považovat za závazek z podnikání. Při hodnocení vyšel soud rovněž z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.2.2011, sp.zn. 29 NSČR 9/2009-A-29, KSUL 70 INS 3940/2008, který stanoví kritéria hodnocení závazků, kterými jsou:-doba vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání,-doba ukončení dlužníkova podnikání,-četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání,-výše konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků,-to, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Dlužníkův závazek ze směnečného rukojemství vznikl podpisem směnky dne 24.6.2008, kterou se zavázala společnost Internet Stores s.r.o., identifikační číslo: 278 67 471, nyní v likvidaci, k zaplacení 558.652 Kč dne 1.10.2010 na řad České spořitelny, a.s.; kromě dlužníka je dalším směnečným rukojmím Irena Valachová. Za společnost Internet Stores s.r.o. směnku podepsal dlužník, který byl v době podpisu směnky jednatelem této společnosti (dle výpisu z obchodního rejstříku od 12.3.2007 do 16.12.2010), proto si při podpisu směnky musel být dlužník vědom toho, že se zavazuje k úhradě závazku pocházejícího z podnikání jeho společnosti, tzn. společnosti, ve které je jak společníkem, tak byl i jednatelem. Dle vzpomínaného usnesení je přitom rozhodné, zda dlužník svým majetkem zajistil jako směnečný rukojmí dluh jiné osoby z jejího podnikání. V tomto případě má soud za to, že byť dlužník zajistil dluh jiné (právnické) osoby, jedná se o dluh, který vznikl z jeho podnikání, neboť jako jednatel právnické osoby směnku vystavil a současně jako fyzická osoba směnku avaloval. Nelze tedy závazek dlužníka (avalisty) považovat ve své podstatě za závazek jiné osoby. Dle výše uvedených kritérií soud dospěl k závěru, že oddlužení nelze povolit, neboť dlužník má pouze dva závazky v celkové výši 763.837,65 Kč, přičemž závazek ze směnečného rukojemství činí 558.652,-Kč (tj. 73% všech závazků), vznikl v době, kdy dlužník podnikal (byl jednatelem a společníkem směnečného dlužníka) a jedná se tedy o závazek z podnikání. Dle ustálené judikatury lze povolit oddlužení jen v případě, že dluhy z podnikání jsou v nepatrné výši, zpravidla do 10% z celkové výše závazků dlužníka. Jediným možným řešením úpadku dlužníka tak bude prohlášení konkursu na jeho majetek. Za dané situace dospěl soud k závěru, že dlužníka je nutno vyzvat k zaplacení zálohy v maximální výši 50.000 Kč, neboť dosud z řízení nevyplývá, že by dlužník vlastnil majetek, který by postačoval k úhradě nákladů insolvenčího řízení.

Smysl této zálohy spočívá v tom, že umožní působení správce bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na činnost insolvenčního správce nelze dosud krýt z výtěžku zpeněžení podstaty. Za takovéto nutné výdaje lze především považovat poštovné, platby za telekomunikační služby, cestovné, dále náklady soupisu majetkové podstaty, jejího ocenění a zpeněžení (inzerce, znalecké posudky), přičemž nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Ostravě.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Především namítal, že v uvedeném usnesení sp. zn. 29 NSČR 9/2009 ze dne 23.2.2011 Nejvyšší soud ČR (na 4. straně tohoto rozhodnutí) uzavřel, že výklad vylučující z účasti na oddlužení dlužníky, kteří sice již nepodnikají, ale stále mají závazky vzešlé z jejich podnikání, se nevztahuje na osoby, jež podnikateli nebyli a nejsou, a které svým majetkem pouze zajistily dluhy vzešlé z podnikání jiných subjektů, bez zřetele k tomu, zda šlo o zajištění z titulu obecného ručení ve smyslu § 303 a násl. obchodního zákoníku nebo o zajištění pohledávky zástavním právem nebo (jako v této věci) o zajištění pohledávky zajišťovací směnkou (lhostejno, zda jde o osobu v pozici směnečného dlužníka nebo směnečného avala). Jinak řečeno podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (§ 389 odst. 1, § 390 odst. 3 IZ) splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který nebyl a není podnikatelem a který svým majetkem pouze zajistil (např. jako směnečný rukojmí) dluh jiné osoby z jejího podnikání. Z tohoto hlediska je proto hodnocení soudu prvního stupně v dané věci nesprávné, neboť závazek vůči České spořitelně, a.s. nevznikl v souvislosti s jeho podnikáním, nýbrž z podnikání právnické osoby. Kromě toho jako společník firmy Internet Stores s.r.o. v likvidaci má obchodní podíl 16,5%, další obchodní podíl (majoritní) má Irena Valachová (76,5%), třetí společník Michal Hrabovský má obchodní podíl 7%, základní kapitál společnosti činí 400.000 Kč. Z uvedených důvodů dlužník navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby je změnil a povolil dlužníku oddlužení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky ani pro jeho potvrzení, avšak ani pro jeho změnu.

Co se týče data podání insolvenčního návrhu, který dlužník spojil s návrhem na povolení oddlužení a to formou splátkového kalendáře, včetně toho, že dlužník uvedl dva své závazky vůči dvěma věřitelům v celkové výši 763.837,65 Kč, z toho jeden ve výši 558.652 Kč z titulu směnečného rukojemství podpisem směnky dne 24.6.2008, kterou se společnost (v níž byl dlužník jednatelem) zavázala k zaplacení posledně uvedené částky dne 1.10.2010 na řad České spořitelny, a.s., dále že dlužník ukončil svou vlastní podnikatelskou činnost ke dni 29.11.2012, jsou skutková zjištění soudu prvního stupně správná a úplná. Lze jen doplnit, že druhý závazek dlužníka ve výši 119.296,10 Kč vznikl dle tvrzení v návrhu a doložených listin z titulu smlouvy o půjčce, kterou dlužník uzavřel dne 21.9.2011 jako fyzická osoba, nepodnikatel.

Se závěrem soudu prvního stupně, že dlužníkovi je v daném případě oddlužení zapovězeno, však odvolací soud nesouhlasí.

Podle ust. § 389 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením (odstavec 1). Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat (odstavec 2).

Jak správně uvedl soud prvního stupně výkladem ustanovení § 389 odst. 1 IZ co do slovního spojení "dlužník, který není podnikatelem", se Nejvyšší soud zabýval mimo jiné i ve vzpomínaném usnesení ze dne 23.2.2011, č.j. KSUL 70 INS 3940/2008, 29 NSČR 9/2009-A-29, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu v čísle vydání (svazku) 8 ročník 2011, uveřejněném pod publikačním číslem 112/2011. Nicméně v tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k jiným závěrům, než jak je dovodil soud prvního stupně v napadeném usnesení a potud jsou odvolací námitky dlužníka opodstatněné. Zde totiž Nejvyšší soud, odkazujíc též na závěry formulované již v usnesení ze dne 21.4.2009, zveřejněném pod R 79/2009 uzavřel, že výklad vylučující z účasti na oddlužení dlužníky, kteří sice již nepodnikají, ale stále mají závazky vzešlé z "jejich" podnikání, se nevztahuje na osoby, jež podnikateli nebyly a nejsou a které svým majetkem pouze zajistily dluhy vzešlé z podnikání jiných subjektů, bez zřetele k tomu zda šlo o zajištění z titulu obecného ručení ve smyslu § 303 a násl. obch. zák. nebo o zajištění pohledávky zástavním právem, anebo (jako v této věci) o zajištění pohledávky zajišťovací směnkou (lhostejno, zda jde o osobu v pozici směnečného dlužníka nebo směnečného avala) . Dále uzavřel, že podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (ve smyslu § 389 odst. 1 a § 390 odst. 3 IZ), splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který svým majetkem pouze zajistil jako směnečný rukojmí dluh jiné osoby z jejího podnikání . Dlužno dodat, že ve shora uváděné věci, kterou posuzoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 29 NSČR 9/2009 se rovněž jednalo o dlužníka (fyzickou osobu), který v době podání insolvenčního návrhu sám již nepodnikal (podnikatelskou činnost ukončil) a rovněž byl (jediným) jednatelem a společníkem společnosti ŠEFR, s.r.o. a kterému mimo jiné vznikl závazek z titulu ručení za splnění závazku této společnosti vůči bance.

Vycházeje z těchto závěrů a dále z obsahu spisu je proto nutno v přezkoumávaném případě uzavřít, že pokud dlužník ukončil své vlastní podnikání a jeho 2 závazky nepochází z jeho vlastní podnikatelské činnosti, pak skutečnost, že jeden z jeho závazků vznikl tak, že jako směnečný rukojmí zajistil svým majetkem dluh vzešlý z podnikání jiného subjektu (byť šlo o právnickou osobu, v níž byl dlužník jednatelem a společníkem) nevylučuje, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením.

Proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadené usnesení zrušil a dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se insolvenčním návrhem dlužníka, včetně návrhu na oddlužení zabýval věcně, především aby zvážil, zda dlužník i ostatní podmínky oddlužení splňuje. Nicméně před rozhodnutím o úpadku dlužníka bude třeba znovu zvážit, zda záloha, případně v jaké výši, bude pro další řízení potřebná.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 24. září 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu