1 VSOL 752/2016-A-21
KSOS 31 INS 21797/2015 1 VSOL 752/2016-A-21

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužníka Jakuba anonymizovano , anonymizovano , bytem Přerov, Bratrská 709/34, PSČ 750 02, adresa pro doručování: Přerov, U Tenisu 1033, PSČ 750 02, zastoupeného Mgr. Markem Vlkem, advokátem se sídlem Olomouc, Sokolská 584/11, PSČ 779 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.4.2016, č.j. KSOS 31 INS 21797/2015-A-15,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), uložil dlužníkovi, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník se návrhem na povolení oddlužení domáhá oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty s tím, že je nezaměstnaný, má příjem pouze ze sociálních dávek a má peněžitý dar od svého otce ve výši 114.100 Kč pro případ schválení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, z něhož je schopen uspokojit nezajištěné věřitele v rozsahu 30,04 %. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povolení oddlužení dlužníku není možné, neboť dlužníkem navržený způsob oddlužení zpeněžením majetkové isir.justi ce.cz podstaty obchází zákon a lze v něm spatřovat nepoctivý záměr. Oddlužení je postaveno na principu, že dlužník vyvine maximální úsilí, aby věřitelé byli v době trvání oddlužení uspokojeni v co možná nejvyšší míře a za tuto snahu, splní-li současně další zákonem stanovené podmínky, mu bude přiznáno osvobození od placení zbytku pohledávek zahrnutých do oddlužení a pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojovaly. Dlužník v posuzované věci nabízí uspokojení věřitelů v minimální zákonem stanovené výši, přičemž si obstaral dar, který tuto minimální výši uspokojení přesně pokryje. Takový postup není v souladu se zásadami insolvenčního řízení a dlužníka na úkor věřitelů nedovoleně zvýhodňuje (§ 5, písm. a/ IZ). Tento závěr podporuje i skutečnost, že dlužník nenabízí uspokojení věřitelů z měsíčně opakujícího se daru, který by sloužil k uspokojení věřitelů při oddlužení plněním splátkového kalendáře po dobu, než bude schopen své závazky plnit sám. Dlužník je nemajetný, vlastní pouze věci osobní potřeby, a proto je nutné mu pro případ řešení úpadku konkursem uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení, která pokryje alespoň minimální výši odměny insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem, jež činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., v platném znění, 45.000 Kč bez hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž namítal, že jím navržený způsob oddlužení zákon neobchází. Uvedl, že oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty postavil na existenci své pohledávky vůči třetí osobě, což je v praxi běžně aplikovaný způsob a nemusí jít vždy o případ, kdy věřitelé obdrží v rámci oddlužení 100 % svých pohledávek. Poukázal na insolvenční řízení ve věci dlužnice Dagmar Jahodové, sp. zn. KSOL 10 INS 21401/2014 a na insolvenční řízení ve věci dlužníka Milana Bednáře, sp. zn. KSOL 16 INS 10758/2012. Pro věřitele je v rámci insolvenčního řízení výhodnější, obdrží-li finanční prostředky v relativně krátkém čase, neboť v případě oddlužení formou plnění splátkového kalendáře by byl dar rozpočítán do 60 měsíčních splátek, čímž by se zvýšily náklady na insolvenčního správce. Oddlužení ve formě plnění splátkového kalendáře postavená na podstatném přispění od příslušníků rodiny dlužníků jsou běžnou záležitostí a správnou praxí insolvenčních soudů, jelikož tím dochází k naplnění primárního účelu insolvenčního řízení nepřímo vymezeného v ustanovení § 1, písm. b) IZ, to je k oddlužení dlužníka, který má pak za důsledek naplnění dalšího rysu oddlužení, to je výchovný efekt jak na dlužníka samotného, tak na jeho rodinné příslušníky. Tento účel insolvenčního zákona naplňuje i odvolatelem navrhovaný způsob oddlužení v tomto insolvenčním řízení, kde je projednávána situace dlužníka, který se zadlužil ve velmi mladém věku, přičemž se po smíření s otcem společně pokusili věc vyřešit tím, že vyhledali právní pomoc a požádali o návrh řešení. Dlužník žádný nepoctivý záměr ve zvoleném postupu neshledává, a ani soud prvního stupně žádné konkrétní skutečnosti k nepoctivému záměru dlužníka neuvádí. Navrhované řešení úpadku dlužník zjistil po konzultaci jeho případu s jeho právním zástupcem na schůzce v advokátní kanceláři dne 17.7.2015, kdy právní zástupce informoval dlužníka, že v minulosti podobnou situaci řešil jako insolvenční správce dlužníka Milana Bednáře. Dlužník se při volbě dalšího postupu touto právní radou řídil a návrh na povolení oddlužení podal. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 27.8.2015 insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě zpeněžení majetkové podstaty. Dlužník uvedl, že má čtyři nezajištěné závazky vůči čtyřem různým věřitelům v celkové výši 200.043,43 Kč, jejichž splatnost nastala nejpozději do ledna 2014. Do úpadku se dostal v době, kdy byl bez zaměstnání, v evidenci úřadu práce, a proto nebyl schopen hradit své závazky, neboť příjem ze sociálních dávek nepostačoval ani na běžné životní potřeby. Aktuálně je nezaměstnaný, má příjem ze sociálních dávek ve výši 9.010 Kč a pro účely oddlužení využije finanční dar od otce Františka anonymizovano ve výši 114.100 Kč, z něhož je schopen uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu 30,4 % a uhradit odměnu insolvenčního správce. Vlastní pouze věci osobní povahy. K návrhu připojil darovací smlouvu ze dne 26.8.2015 s úředně ověřenými podpisy, kterou uzavřel dlužník jako obdarovaný s Františkem Vykopalem jako dárcem, dárce se zavázal darovat ze svého výlučného vlastnictví obdarovanému částku 114.100 Kč, a to pro účely schváleného oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty a obdarovaný tento dar přijal a seznam majetku opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v něm uvedl pouze věci osobní povahy. Podáním doručeným soudu dne 13.10.2015 dlužník doplnil, že otec mu přislíbil pomoc v řešení jeho majetkové situace v rámci oddlužení tím, že mu daruje jednorázově částku tak, aby se mohl oddlužit nikoliv splátkovým kalendáře, ale zpeněžením majetkové podstaty. Oddlužení by spočívalo v tom, že po jeho schválení mu otec zašle na účet majetkové podstaty darovanou částku 114.100 Kč a insolvenční správce po odečtení odměny zbývající částku vypořádá mezi nezajištěné věřitele. Tím bude dosaženo uspokojení nezajištěných věřitelů v co nejkratším čase. Otec podniká, nemá žádné závazky. Pohledávky věřitelů dlužníka v exekučních řízeních jsou nedobytné, neboť je nemajetný. Podáním doručeným soudu dne 18.11.2015 dlužník sdělil, že jeho advokát uzavřel s Františkem

Vykopalem smlouvu o advokátní úschově peněžních prostředků ve výši 114.100 Kč, na základě níž byla částka složena do advokátní úschovy a bude následně použita pro účely schváleného oddlužení dlužníka formou zpeněžení majetkové podstaty. Na tomto základě soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 395 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odstavec 2).

Odvolací soud se-z pohledu níže citované judikatury-zabýval otázkou, zda lze na straně dlužníka spatřovat nepoctivý záměr ve smyslu ust. § 395 odst. 1, písm. a) IZ.

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k otázce, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, uvedl následující: Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případ vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně.

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále k ustanovení § 395 IZ uvedl následující: Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla (stejně jako v tomto případě) před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 insolvenčního zákona) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení.

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 30.4.2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010 ( MSPH 93 INS 1923/2008), které je dostupné na stránkách www.nsoud.cz, řešil otázku, zda dlužník má za trvání schváleného (lhostejno, jakým způsobem) oddlužení i jiné povinnosti podřaditelné režimu § 418 odst. 1 písm. a/ IZ , ve znění účinném do 31.12.2013 ( tj. v době před novelou, která vložila do ustanovení § 418

IZ nový odstavec 3) a konstatoval, že již z dikce § 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona je zřejmé, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona), ale (dokonce) i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů) [§ 417 odst. 1 insolvenčního zákona]. Ačkoli dikce § 417 odst. 1 insolvenčního zákona definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození, teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení . Ve stejném duchu je nutno vykládat povinnosti dlužníka při aplikaci ustanovení § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. To, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení při povolení oddlužení a při jeho schválení (§ 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. b/, § 405 odst. 1 insolvenčního zákona), neznamená, že dlužník není povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Stejně tak skutečnost, že nepoctivost dlužníkova záměru nebo jeho lehkomyslný či nedbalý přístup vyšly v insolvenčním řízení najevo až dodatečně (po schválení oddlužení), nezbavuje insolvenční soud povinnosti zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr, trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.

Promítnuto na poměry projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že v posuzovaném případě je třeba spatřovat nepoctivý záměr dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. a) IZ.

Soud prvního stupně správně konstatoval, že oddlužení je postaveno na principu, že dlužník vyvine maximální úsilí, aby věřitelé byli v době trvání oddlužení uspokojeni v co možná nejvyšší míře. V posuzované věci je však snahou dlužníka dosáhnout výhod oddlužení ve formě osvobození od placení zbytku dluhů za co nejnižšího uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, tj. za minimální zákonem stanovené úhrady pohledávek nezajištěných věřitelů ve výši 30 %. Tento závěr odvolací soud dovozuje z obsahu darovací smlouvy, podle níž dárce (otec dlužníka) dlužníku poskytuje dar-finanční prostředky-účelově, pouze pod podmínkou schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, a to za předpokladu minimálního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka. Jinými slovy řečeno, jestliže dlužník, potažmo jeho dárce, podmiňuje poskytnutí finanční částky z daru nezajištěným věřitelům tím, že mu bude schváleno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty s předpokládaným uspokojením nezajištěných věřitelů v minimální zákonem stanovené výše, sleduje tím nepoctivý záměr spojený s návrhem na povolení oddlužení. Ještě jinak řečeno, přestože je dlužník nemajetný, domáhá se schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a dar, který mu má sloužit k oddlužení, je vázán až na schválené oddlužení jím požadovaným způsobem, tj. zpeněžením majetkové podstaty, čímž staví věřitele do situace, že jsou zbaveni možnosti volby způsobu oddlužení a jsou nuceni akceptovat oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, kterým je jim nabízeno minimální uspokojení.

Závěr soudu prvního stupně, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude zamítnut (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ) a současně bude rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníka konkurzem (§ 396 IZ), je tudíž správný.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podá insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy úpadek dlužníka bude řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu vznikají náklady řízení ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Jedná se zejména o náklady spojené se zjištěním a oceněním majetku dlužníka, náklady na poštovné, správní poplatky, cestovní výdaje insolvenčního správce, náklady spojené se zpeněžením dlužníkova majetku apod.

Dlužník nevlastní žádný pohotový majetek, pouze věci osobní potřeby, a proto je požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Smyslem zálohy je totiž umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce, přičemž složená záloha správci umožní hradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by také mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Kromě již uvedeného účelu slouží záloha i jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000,-Kč dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z důvodů shora uvedených odvolací soud považuje zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč za přiměřenou, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 29. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: Mgr. Diana Vebrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu