1 VSOL 75/2013-A-16
KSOS 14 INS 22041/2012 1 VSOL 75/2013-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužnice Ľubice anonymizovano , anonymizovano , bytem Karviná-Ráj, Prameny 601/14, PSČ 734 01, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.12.2012, č.j. KSOS 14 INS 22041/2012-A-10

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.12.2012, č.j. KSOS 14 INS 22041/2012-A-10 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužnice nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře, a ani zpeněžením majetkové podstaty, takže jediným možným řešením úpadku dlužnice bude prohlášení konkursu na její majetek. Podmínky pro povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře nesplňuje, neboť má pouze příjem ve výši 3.410 Kč, z něhož nelze na splátky nezajištěným věřitelům ničeho srazit. Podmínky pro povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nesplňuje proto, že závazky zajištěných věřitelů ve výši 617.000 Kč jsou zajištěny pouze majetkem ve výši 368.000 Kč, takže by nebyli uspokojeni ani zajištění věřitelé, natož věřitelé nezajištění, přičemž podmínkou pro povolení oddlužení je, aby nezajištění věřitelé obdrželi plnění nejméně ve výši 30 % jejich pohledávek.

Pro řešení úpadku konkursem je nezbytné složit zálohu ke krytí počátečních nákladů a odměny insolvenčního správce.

Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice odvolání, ve kterém potvrdila, že je nezaměstnaná a nemá žádný příjem, ze kterého by bylo možné hradit dluhy formou pětiletého splátkového kalendáře, ale očekávala, že 30 % pohledávek vůči nezajištěným věřitelům bude uhrazeno z výtěžku prodeje nemovitostí. Namítala, že dosud není jasné jakou výši pohledávky budou věřitelé v insolvenčním řízení uplatňovat, že zástavní věřitel přislíbil, že přistoupí na nižší úhradu zajištěné pohledávky a rovněž prodejní cena zástavy může být vyšší než určil znalec. Navrhovala, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že dlužnici uloží povinnost zaplatit zálohu ve výši 10.000 Kč.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice se insolvenčním návrhem ze dne 10.9.2012, doručeným soudu téhož dne, domáhala rozhodnutí o úpadku a navrhovala, aby byl řešen oddlužením aniž navrhla jeho způsob. Návrh podala na předepsaném formuláři a v kolonce 06 uvedla, že v současné době má 4 peněžité závazky, které není schopna splácet již po dobu delší než tří měsíců, v kolonce 18 specifikovala 3 závazky vůči třem nezajištěným věřitelům ve výši celkem 81.000 Kč, v kolonce 10 uvedla, že je v evidenci úřadu práce a je vlastníkem bytové jednotky oceněné znalcem na částku 368.000 Kč, která je předmětem zástavní smlouvy. Současně s doplňkem insolvenčního návrhu doručila soudu dne 19.10.2012 též povinné přílohy včetně seznamu závazků, z něhož vyplývá, že byt v osobním vlastnictví v hodnotě oceněný znalcem na 368.000Kč slouží k zajištění pohledávky vůči Marianu Rohály ve výši 617.000 Kč a dále, že má pohledávky vůči nezajištěným věřitelům ve výši celkem cca 580.723 Kč. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty první IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 398 IZ oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (odstavec 1). Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu (odstavec 2). Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění konkursu (odstavec 3).

Podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 396 odst. 1 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že dlužnice nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře lze počítat pouze s příjmem dlužnice z úřadu práce ve výši cca 3.410 Kč čistého měsíčně, a z této částky nelze na splátky pohledávek nezajištěných věřitelů ničeho srazit.

Dále odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že dlužník nesplňuje ani podmínky pro povolení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, neboť při tomto způsobu lze počítat pouze s nemovitostmi dlužníka, které jsou oceněny znaleckým posudkem na částku 368.000 Kč, přičemž nejprve by v plné výši musel být uspokojen zajištěný věřitel se svoji pohledávkou ve výši 617.000 Kč, takže i kdyby zajištěný věřitel souhlasil s uspokojením své pohledávky jen zčásti a i kdyby byly nemovitosti zpeněženy za vyšší než odhadní cenu, nelze důvodně očekávat , že pro nezajištěné věřitele zůstane částka 174.217Kč představující 30% jejich pohledávek.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Totéž platí při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužnice je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), se soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatiti zálohu. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Rovněž uložení zálohy ve výší 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). V posuzované věci dlužnice sama uvádí, že má nemovitý majetek sloužící k zajištění pohledávky zajištěného věřitele, takže nepřipadá v úvahu stanovení odměny dle § 5 vyhlášky. Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í :Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení

V Olomouci dne14.února 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu