1 VSOL 738/2016-A-13
KSBR 33 INS 6549/2016 1 VSOL 738/2016-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudkyň JUDr. Pavly Tomalové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníků: a) Bohumíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Polná, Havlíčkova 300, PSČ 588 13, IČ: 65243897 a b) Jindřišky anonymizovano , anonymizovano , bytem Polná, Havlíčkova 300, PSČ 588 13, IČ: 45636788, zastoupených Mgr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1- Nové Město, Národní 58/32, PSČ 110 00, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.5.2016, č.j. KSBR 33 INS 6549/2016-A-8

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.5.2016, č.j. KSBR 33 INS 6549/2016-A-8 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto usnesení soud prvního stupně uložil dlužníkům, aby zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, jehož nezajištěné pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužnice b), nevyslovil souhlas s řešením úpadku dlužníků formou oddlužení, proto tyto závazky brání řešení úpadku dlužníků oddlužením. Insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž isir.justi ce.cz pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že tyto pohledávky budou řešeny oddlužením. Návrh na povolení oddlužení bude tedy odmítnut a na majetek dlužníků bude prohlášen konkurs. Smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit působení insolvenčního správce od jeho ustanovení do funkce. Složená záloha umožní insolvenčnímu správci uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníků, který bude patřit do majetkové podstaty dlužníků. Za takovéto nutné výdaje lze považovat zejména poštovné, platby za telekomunikační služby, cestovné, správní poplatky apod. Institut zálohy slouží rovněž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možné tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty. Minimální odměna insolvenčního správce činí při konkursu 45.000 Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, nelze-li je uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Proto je složení zálohy nezbytné. Ze seznamu majetku, který dlužníci předložili, vyplývá, že dlužníci vlastní toliko věci obvyklé potřeby a dále vlastní 1/9 podíl na nemovitých věcech zapsaných na LV č. 149 a na LV č. 783 pro katastrální území Zdeslavice u Chlístovic, 1/3 podíl na nemovitých věcech zapsaných na LV č. 7 pro katastrální území Zdeslavice u Chlístovic, nemovité věci zapsané na LV č. 2275 pro katastrální území Polná a 1/3 podíl na nemovitých věcech zapsaných na LV č. 7 pro katastrální území Všesoky, jejichž hodnota není v současné době známa. Z předložených listin vyplývá, že nemovitosti slouží k zajištění pohledávek věřitelů a výtěžek ze zpeněžení nemovitostí bude sloužit především k uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů a nákladů spojených se správou a zpeněžením zajištěných nemovitostí. Dlužníci nevlastní žádné peněžní prostředky v hotovosti, jichž je třeba ke zpeněžení majetku dlužníků.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání, v němž namítali, že před rozhodnutím o povolení oddlužení nelze uzavřít, zda věřitelé závazků, které pochází z podnikání, svou pohledávku ve lhůtě určené k přihlašování pohledávek skutečně přihlásí a pokud věřitel pohledávku nepřihlásí, byla by absence souhlasu s oddlužením bezpředmětná. Existenci souhlasu těchto věřitelů lze případně zkoumat až ve fázi po povolení oddlužení. Poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ČR senátní značky 29 NSČR 20/2012 ze dne 28.3.2012, dle kterého dluhy z podnikání, které jejich věřitelé řádně nepřihlásili do insolvenčního řízení, by neměly být pokládány za překážku povolení oddlužení. Rovněž poukázali na řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 34108/2014, ve kterém i přes nesouhlas České správy sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky bylo oddlužení povoleno. Obdobně podle usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 61 INS 12678/2014, 4 VSPH 1288/2014 ze dne 3.9.2014 v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Při povolení oddlužení nelze dlužníkům uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady řízení. Veřejnoprávní dluhy vůči veřejnoprávním institucím jako jsou finanční úřady, zprávy sociálního zabezpečení či zdravotní pojišťovny nelze bez dalšího automaticky považovat za dluhy pocházející z podnikatelské činnosti. Závazky vůči veřejnoprávním subjektům vznikají stejně všem bez ohledu na to, zdali jsou podnikateli či nikoliv, a to jak při podnikatelské činnosti tak při nepodnikatelské činnosti. Účelem omezení při schvalování oddlužení ohledně dluhů vzniklých z podnikání dlužníka je především ochrana obchodních partnerů před účelovým chováním dlužníka, který by se poté, co je jeho podnikání předluženo, jednoduše oddlužil. V případě veřejnoprávních dluhů však dlužník nemá možnost jakýmkoliv způsobem ovlivnit vznik těchto veřejnoprávních povinností, protože vznikají ze zákona. Sám stát jako zákonodárce, který možnost řešení úpadku oddlužením do zákona zakotvil, by neměl za situace, kdy dlužník má z podnikání pouze dluhy veřejnoprávní povahy vůči státu či institucím od státu se odvíjejícím, takové dluhy považovat za dluhy z podnikání. V takovém případě totiž sám popírá účel režimu oddlužení, když určitému typu dlužníka takovou možnost řešení úpadku oddlužením nedovolí. Navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání podaného včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, zejména v tom smyslu, že dlužníci v insolvenčním návrhu (v němž dostáli všem zákonným náležitostem insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení) a v jeho doplnění doručeném soudu dne 4.4.2016, výslovně uvedli, že dlužnice b) má nezajištěný závazek vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, který však nepovažují za závazek z podnikání, a to z důvodů, že se jedná o veřejnoprávní dluh vůči veřejnoprávní instituci, který vzniká stejně všem bez ohledu na to, zdali se jedná o podnikatele či nikoliv, a to jak při podnikatelské činnosti tak při nepodnikatelské činnosti. K doplnění návrhu připojili přípis věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ze dne 16.12.2015, kterým věřitel odmítl dát souhlas s řešením úpadku dlužnice b) oddlužením. Správná jsou rovněž skutková zjištění soudu prvního stupně, pokud jde o majetek dlužníků.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou dlužníků, že neuhrazené pojistné na sociálním či zdravotním pojištění nelze považovat za závazek dlužnice b) z podnikání. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 31.3.2011, sp. zn. KSPH 39 INS 4221/2008, 29 NSČR 20/2009-B, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011 (a které je, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, veřejně dostupné na internetové adrese www.nsoud.cz), uvedl, že dluhy vzešlými z podnikání, které zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly (jen) z obchodních závazkových vztahů. Může jít např. o dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), které měly původ v dlužníkově podnikání. Byť dluhy vůči veřejnoprávním institucím nemusí být ve všech případech závazky z podnikání (daně z příjmů či pojistné na zdravotní pojištění platí i nepodnikatelé), z údajů uvedených v návrhu a jeho doplnění je patrné, že dluh vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR vznikl v souvislosti s podnikáním dlužnice b) a ani v odvolání dlužníci neuvedli žádné konkrétní skutečnosti, které by tento závěr vyvracely.

Z výše citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona.

Proto je nezbytné, aby takový dlužník v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením. V opačném případě je třeba uzavřít, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení a že jeho návrh na povolení oddlužení bude třeba odmítnout (§ 390 odst. 3 IZ), jak správně shledal v přezkoumávané věci rovněž soud prvního stupně. Ke správnosti těchto závěrů poukazuje odvolací soud na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sp. zn. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015-A, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49 ročníku 2016, z čehož vyplývá, že se s ním ztotožnil i Nejvyšší soud ČR. S opačným právním názorem vyjádřeným Vrchním soudem v Praze v rozhodnutí, na které poukázali dlužníci, dle kterého má být stanovisko věřitelů s oddlužením zjišťováno po rozhodnutí o úpadku, Vrchní soud v Olomouci nesouhlasí.

Byť je možné souhlasit s názorem dlužníků, že oddlužení nebrání závazky z podnikání, které věřitelé nepřihlásili do insolvenčního řízení (jak vyslovil Nejvyšší soud ČR v usnesení senátní značky 29 NSČR 20/2012, na které dlužníci rovněž odkázali v odvolání), nelze pominout, že věřitelům dosud neuplynula lhůta k podání přihlášek pohledávek, která nemůže uplynout před rozhodnutím o úpadku.

Pokud jde o řízení KSBR 27 INS 34108/2014, ve kterém bylo dlužníkovi oddlužení povoleno, ač měl závazky z podnikání a neměl souhlas dotčených věřitelů, je nutné uvést, že rozhodnutí v této věci nebylo podrobeno odvolacímu přezkumu (proti rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení na návrh dlužníka ostatně ani odvolání přípustné není), jeho závěry však odvolací soud není vázán.

S ohledem na to, že v řízení o společně podaném návrhu na povolení oddlužení manželů se oba manželé považují za jednoho dlužníka (§ 394 odst. 3 IZ), postačuje k odmítnutí společného návrhu na povolení oddlužení, že i jen jeden z manželů není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Jelikož dlužnice b) má dluh z podnikání a není splněna žádná z podmínek daných ustanovením § 389 odst. 2 IZ, je správný závěr soudu prvního stupně, že návrh na povolení oddlužení dlužníků bude odmítnut a jejich úpadek bude řešen konkursem (§ 396 IZ). Uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je tudíž důvodné (§ 108 odst. 1 IZ).

Dle insolvenčního návrhu a seznamu majetku dlužníci sice vlastní mimo movitého majetku tvořícího obvyklé vybavení domácnosti i nemovité věci, ty jsou ovšem zastaveny k zajištění pohledávek zajištěných věřitelů, proto lze očekávat, že výtěžek zpeněžení těchto nemovitostí bude sloužit především k uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů a nákladů spojených se správou a zpeněžením zajištěných nemovitostí. V této fázi řízení navíc není známá cena nemovitostí, a proto nelze uzavřít, zda po plné úhradě těchto nároků budou v majetkové podstatě prostředky k úhradě ostatních nákladů insolvenčního řízení.

Vzhledem k absenci disponibilních finančních prostředků dlužníků soud prvního stupně správně uzavřel, že je nutno požadovat po dlužnících zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Tyto prostředky jsou nutné pro zajištění činnosti insolvenčního správce při zjišťování majetku dlužníků a dalších činnostech souvisejících s prohlášením konkursu na jejich majetek. Pokud jde o výši požadované zálohy, soud prvního stupně správně poukázal na odměnu insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., která činí minimálně 45.000 Kč, když je nutno počítat i s náhradou hotových výdajů insolvenčního správce, a proto soud prvního stupně určil správně výši zálohy v maximální zákonné výši (§ 108 odst. 2 IZ).

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 4. listopadu 2016 Za správnost vyhotovení: Mgr. Diana Vebrová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu