1 VSOL 73/2013-A-11
KSOS 39 INS 28276/2012 1 VSOL 73/2013-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Petřvald, Klimšova 701, PSČ 735 41, IČ: 49578537, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.11.2012, č.j. KSOS 39 INS 28276/2012-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), aby zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že uložení zálohy považuje za nezbytné s ohledem na stav majetku dlužnice a vzhledem k výši minimální odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, která činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč s tím, že lze očekávat vznik dalších nákladů s konkursem spojených (hotových výdajů správce, cestovních výdajů, poštovného, telekomunikačních poplatků apod.), a že ze zálohy budou kryty též případné náklady se zjišťováním stavu majetku dlužnice, jeho zpeněžováním a vymáhaných pohledávek do doby, než bude možné k tomuto účelu využít výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení. Dlužnice namítala, že splnila povinnost podat insolvenční návrh a v současné době není schopna uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu dlužnice doručeného soudu prvního stupně 14.11.2012, jímž se dlužnice domáhá zjištění svého úpadku a způsobu jeho řešení konkursem. Dlužnice v návrhu uvedla pět věřitelů s pěti peněžitými závazky v celkové výši 5.880.022 Kč s příslušenstvím, které neplatí nejméně od roku 2007. K návrhu připojila seznam majetku s prohlášením o jeho správnosti a úplnosti, v němž uvedla pouze obvyklé vybavení domácnosti v aktuální ceně 7.300 Kč.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty první IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Odvolací soud po zhodnocení obsahu spisu s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení uzavírá, že odvolání dlužnice nelze vyhovět.

Z údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že se dlužnice nachází v úpadku, protože má závazky vůči více věřitelům déle než 30 dnů po splatnosti, které není schopna-vzhledem ke svým příjmům a hodnotě majetku-splácet.

Účelem zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty.

Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužnice sice disponuje movitými věcmi-obvyklým vybavením domácnosti-tento majetek je však z majetkové podstaty vyloučen (§207 odst.1 IZ) a nelze ho tudíž použít na úhradu nákladů insolvenčního řízení. Jiný majetek dlužnice netvrdila.

V případě, že majetek dlužnice nepostačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení, by dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení by nebylo třeba pouze za předpokladu, že by dlužnice disponovala dostatečnými hotovými finančními prostředky, což v daném případě nebylo dlužnicí tvrzeno, a ani se z obsahu spisu nepodává.

Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že je třeba dlužnici uložit zálohu v maximální výši 50.000 Kč. Z obsahu insolvenčního návrhu vyplývá, že se dlužnice domáhá způsobu řešení svého úpadku konkursem, přičemž při řešení úpadku konkursem odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí nejméně 45.000 Kč a je nutné počítat s tím, že správci vzniknou i hotové výdaje.

Závěrem je třeba uvést, že dlužnice je podnikatelkou, ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 IZ proto bylo její povinností podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku a návrh měla podat včas a nikoliv až poté, co se dostala do situace, že již nemá finanční prostředky ani na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje také zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 19. února 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu