1 VSOL 723/2015-A-18
KSBR 29 INS 7143/2015 1 VSOL 723/2015-A-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 680 83 190, bytem Žeranovice 264, PSČ 769 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS 7143/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka ze dne 3.5.2015 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.5.2015, č.j. KSBR 29 INS 7143/2015-A-11,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.5.2015, č.j. KSBR 29 INS 7143/2015-A-11, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108, § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3, a § 396 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), dále s odkazem na § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dne 19.3.2015 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení, kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu dlužník uvedl, že má celkem 8 věřitelů, u nich 9 nezajištěných závazků v celkové výši 836.256 Kč. Stran majetkových poměrů uvedl, že je zaměstnán, má založenu vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem a vlastní toliko obvyklé vybavení domácnosti. Ohledně svých závazků mj. dále uvedl, že jeho závazky vůči věřitelům Městu Holešov, E. ON Energie a Okresní správě sociálního zabezpečení pocházejí z podnikatelské činnosti. Z tohoto důvodu jej soud usnesením ze dne 31.3.2015, čj. KSBR 29 INS 7143/2015-A-8 vyzval, aby ohledně závazků z podnikání uvedl takové skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že tyto závazky nebrání uplatnění institutu oddlužení. Dlužník reagoval podáním ze dne 13.4.2015, ve kterém uvedl, že tyto věřitele za účelem udělení souhlasu s oddlužením oslovil a požádal je, aby své vyjádření adresovali přímo insolvenčnímu soudu. Jiné skutečnosti, na základě nichž by soud dovodil, že dlužník je osobou oprávněnou k podání insolvenčního návrhu, dlužník netvrdil. Stanovisko věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky, pocházející z jeho podnikatelské činnosti, nebylo do dnešního dne insolvenčnímu soudu doručeno. Jelikož dlužník ve svém návrhu ohledně svých nezajištěných závazků z podnikání netvrdil, že tyto závazky nebrání uplatnění institutu oddlužení dle ust. § 389 IZ, tedy netvrdil, že věřitelé, vůči kterým má dlužník závazky z podnikání, se způsobem řešení jeho úpadku oddlužením souhlasí a takový souhlas nebyl ani ze strany těchto věřitelů insolvenčnímu soudu doručen, pak nejsou splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ a dlužník dle ust. § 390 odst. 3 IZ není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že soud by musel v souladu s § 390 odst. 3 IZ návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnout jako návrh podaný osobou k tomu neoprávněnou a současně rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (ust. § 396 IZ). Proto je pro další řízení nutné, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení. V další části svého odůvodnění soud prvního stupně dlužníku vyložil účel a smysl zálohy, včetně její požadované výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Namítal, že má za to, že dle insolvenčního zákona nemá povinnost doložit souhlasy všech věřitelů, neboť ti se mohou vyjádřit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení. Proto věřitele s pohledávkami z podnikání písemně požádal o jejich vyjádření, a jelikož mu neodpověděli, pak nemůže tvrdit, že s jeho oddlužením nesouhlasí. Zejména s ohledem na současné znění insolvenčního zákona (§ 403 odst. 2 IZ) požadavek soudu odporuje tomuto ustanovení i judikatuře soudů z roku 2010 . I když považoval výzvu soudu k doplnění souhlasu věřitelů za neoprávněnou, dotazy na své věřitele v tomto směru učinil (jak je patrno z jeho podání ze dne 9.4.2015), aby byli obeznámeni se skutečností, že jejich pohledávky budou podrobeny oddlužení. Navrhl zrušení napadeného usnesení.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Především odvolací soud konstatuje, že ze spisu soudu prvního stupně se podává, že insolvenční návrh dlužníka, který spojil s návrhem na povolení oddlužení, je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku, neboť v něm tvrdí nezajištěné závazky v počtu 9 vůči 8 věřitelům (z toho jeden vykonatelný, 3 pocházejí z jeho podnikání, které zrušil) v celkové výši 836.256 Kč a s ohledem na data splatnosti těchto závazků (postupně nejméně od r. 2011-2012), je zřejmé, že dlužník není schopen své závazky řádně a včas hradit, neboť je nehradí déle jak tři měsíce po lhůtě jejich splatnosti. Ke své majetkové situaci dále v návrhu, včetně seznamu majetku, dlužník uvedl, že vlastní jen movité věci (pozn. nepatrné hodnoty), v současné době pracuje od března 2015 u společnosti Anaveksystém s.r.o., kde očekává příjem měsíčně 17.000 Kč, má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, z toho s nezl. synem Kristiánem (pozn. nar. 24.9.2014) žije ve společné domácnosti a vůči nezl. anonymizovano , anonymizovano (který pochází z rozvedeného manželství) má stanovenu vyživovací povinnost 2.400 Kč měsíčně. Zda má dluhy na výživném vůči nezl. anonymizovano , dlužník v návrhu neuvedl, dle seznamu majetku dlužník nedisponuje žádnou finanční hotovostí. Na základě výzvy soudu ze dne 31.3.2015 (č.d. A-8) dlužník dále mj. doplnil, že své věřitele s pohledávkami z jeho podnikání, o souhlasy s jeho oddlužením požádal, včetně toho, aby své stanovisko sdělili přímo soudu. Dále uvedl, že jeho závazek vůči věřitelce Ing. Janě Ondřejové (který uváděl ve výši 555.000 Kč v přechozím insolvenčním řízení, vedeném pod sp. zn. KSBR 40 INS 9839/2014), byl uhrazen prodejem nemovitosti jeho dřívější manželky. Dalším podáním ze dne 27.4.2015 (č.d. A-10) dlužník sdělil (a také doložil), že dne 14.4.2015 uzavřel novou pracovní smlouvu se zaměstnavatelem Plzeňský Prazdroj, a.s. a doložil mzdový výměr, dle něho bude činit jeho hrubá mzda (v tarifním stupni 14) 26.000 Kč měsíčně. Souhlasy věřitelů, kteří mají vůči dlužníku pohledávky z podnikání, dlužník nepředložil a ani tyto souhlasy, netvrdí. Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Jak již uvedl soud prvního stupně, ustanovení § 389 odst. 1 IZ stanoví, že dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (pozn. ať již jde o podnikatele či osobu, která podnikání fakticky ukončila).,

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 396 IZ stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud, s ohledem na shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona, souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě dlužník podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje. I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ; tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu shora uvedenou výjimku však dlužník dle obsahu spisu nesplňuje, když netvrdí (po pravdě), že jeho věřitelé s pohledávkami z podnikání, s jeho oddlužením vyslovili souhlas.

Jelikož dlužník netvrdí (natož dokládá), že věřitelé, kteří mají vůči němu pohledávky pocházející z dlužníkova podnikání, že souhlasí s oddlužením dlužníka, tedy s tím, aby jejich pohledávky byly podrobeny režimu oddlužení, již to je důvodem k tomu, aby návrh dlužníka na povolení oddlužení byl odmítnut, jako návrh podaný k tomu osobou neoprávněnou (§ 390 odst. 3 IZ), aniž bylo třeba se za této situace blíže zabývat tím, zda příjem dlužníka jeho oddlužení umožňuje, to je zda je jinak schopen ze svých příjmů podmínkám oddlužení (v daném případě splátkovým kalendářem) dostát. Proto pokud dlužník na svém insolvenčním návrhu setrvá, s největší pravděpodobností soud prvního stupně sice rozhodne o jeho úpadku, však způsobem jeho řešení nebude oddlužení v žádné z jeho forem, nýbrž bude prohlášen konkurs na jeho majetek.

Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že pro další řízení je složení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a to v požadované maximální výši, potřebné (s ohledem na rozsah a skladbu majetku dlužníka). Výši požadované zálohy dlužníku podrobně vyložil již soud prvního stupně, proto odvolací soud v zájmu stručnosti rozhodnutí na tuto část odůvodnění napadeného usnesení zcela odkazuje. Je třeba zdůraznit, že záloha je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho nejnižší odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je nepochybné že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

K námitce dlužníka, že nebylo jeho povinností dokládat souhlasy věřitelů s pohledávkami z podnikání s tím, že se mohou vyjádřit až na schůzi věřitelů (§ 402-403 IZ) je třeba uvést následující. Zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu (tedy o úpadku), nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se tedy věřitel (é) s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřil (i) až na schůzi věřitelů tak, že s řešením jeho pohledávky v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí a soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem, pak by již nemohl dlužníku uložit zaplacení zálohy, neboť mu to zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má právě zabránit záloha na náklady insolvenčního řízení. Proto se soudní praxe, která se po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 postupně vyvíjela, ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá podstoupit řešení jeho úpadku oddlužením a má závazky z podnikání (které nejsou zajištěny majetkem dlužníka), měl by s těmito svými věřiteli jednat a souhlas s oddlužením si od nich vyžádat.

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Zcela nad rámec shora uvedených závěrů odvolací soud na adresu dlužníka dále dodává. Dne 17.7.2015 byl insolvenčnímu soudu doručen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28.1.2015, č.j. P 80/2010-75, (viz č.d. A-16 insolvenčního rejstříku), z něhož se podává, že tento soud schválil dohodu rodičů Petry Smýkalové a Romana anonymizovano (dlužníka), dle níž se dlužník zavázal přispívat na výživu nezl. Syna Dominika anonymizovano měsíčně 3.500 Kč s tím, že dlužné výživné za dobu od 1.7.2014 se pro nezletilého nestanoví. Z doloženého usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28.5.2015, č.j. 24 E 776/2008-86 dále vyplývá, že vůči nezletilému Dominiku Smýkalovi má dlužník dluh na výživném za období od 1.6.2008-31.5.2015 ve výši 21.000 Kč; exekuce je dále vedena pro běžné výživné za dobu od 1.6.2015 stanovené ve výši 3.500 Kč měsíčně.

Dále odvolací soud z insolvenčního rejstříku zjistil, že vůči dlužníku přihlásili doposud své pohledávky 4 věřitelé, a to:-BIOPAS, spol. s r.o., viz přihláška č. P1, ve výši 1.881 Kč (dle obsahu přihlášky není vyloučeno, že se jedná o závazek, který rovněž pochází z podnikání dlužníka),-AUTOSALON KROMEXIM spol. s r.o., viz přihláška P2, ve výši 7.284 Kč,-Ing. Jana Ondřejová, viz přihláška P3, ve výši celkem 485.076,59 Kč (s tím, že v exekuci bylo z původní výše její pohledávky dosud uhrazeno pouze 303.855,37 Kč),-KOVOSLUŽBA OTS a.s., viz přihláška č. P4, v celkové výši 341.145,49 Kč (přičemž dle obsahu i této přihlášky pohledávek není vyloučeno, že se jedná o závazek, který rovněž pochází z podnikání dlužníka). Tyto věřitele však dlužník ve svém návrhu na oddlužení vůbec neuvedl, ač byl povinen uvést všechny své věřitele, včetně těch, jejichž pohledávky neuznává, případně, že je neuznává v plné výši.

Nutno proto předběžně uzavřít, že pohledávky věřitelů vůči dlužníku činí celkem cca 1.671.643,08 Kč. To je, součet pohledávek všech věřitelů, tedy včetně těch, které dlužník v návrhu neuvedl, ovšem nepočítaje v tom pohledávky za dlužníkem z titulu běžného výživného, případně dlužného výživného na nezl. syna Dominika. Je přitom nutno připomenout (zdůraznit), že pohledávky na výživném, včetně dlužného výživného, musí být v rámci oddlužení (včetně konkursu) uspokojovány přednostně (viz § 169 odst. 1 písm. e), odstavec 2, § 305 odst. 2 IZ, dále např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.2.2013, č.j. KSPL 52 INS 16495/2012, 3 VSPH 219/2013-B-12).

Proto i s ohledem na shora uvedená další zjištění by měl dlužník sám zvážit, zda (bez ohledu na závazky z podnikání) na svém návrhu na povolení oddlužení setrvá, tj. zda by ze svého příjmu, který činí 26.000 Kč hrubého měsíčně, byl vůbec schopen podmínkám oddlužení dostát.

Pro další řízení by dlužník měl rovněž soudu oznámit svou současnou korespondenční adresu, neboť na adresu jeho trvalého bydliště se nedaří doručovat, doručovací pošta opakovaně soudu sděluje, že na adrese trvalého bydliště (kterou dlužník v návrhu uvedl) nemá dlužník domovní schránku a z doložených pracovních smluv vyplývá, že by se měl zdržovat na adrese ve Zlíně, Na Honech I 4899, PSČ 760 05.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 24. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu