1 VSOL 717/2015-A-14
KSBR 37 INS 10246/2015 1 VSOL 717/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Lukáše anonymizovano , anonymizovano , bytem Hýsly 6, PSČ 696 50, IČ: 75819805, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.6.2015, č.j. KSBR 37 INS 10246/2015-A-9,

tak to :

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ust. § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), uložil dlužníkovi, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude odmítnut a jeho úpadek bude řešen konkursem, neboť dlužník netvrdil, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, tj. že věřitelé závazků pocházejících z podnikání souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením. Proto je třeba dlužníku uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení, která umožní insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a překlenutí prvotního nedostatku pohotových peněžních prostředků do doby, než bude možno zpeněžit majetkovou podstatu. Výši zálohy odůvodnil v minimální výši odměny insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem, jež činí dle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč bez DPH a bez hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž namítal, že písemné souhlasy věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením nahradil prohlášením obsaženým v přípise ze dne 12.5.2015 a poukázal na obsah podání věřitele Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení, ze dne 20.4.2015, v němž tento věřitel nesouhlas s oddlužením nevyjádřil. Dlužník argumentoval závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.1.2015, č.j. 2 VSOL 1155/2014-A-11, podle nichž při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedený v ust. § 389 odst. 2 IZ a takový dlužník musí v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením, neboť pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, lze mít jen tehdy, pokud dlužník souhlasy tvrdí, ale zatím je nedokládá a závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.3.2015, č.j. 3 VSOL 1278/2014-A-10, podle nichž zákon nevyžaduje, aby dlužník ke svému návrhu na povolení oddlužení dokládat písemný souhlas věřitelů s oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ, nýbrž postačuje, pokud souhlas alespoň tvrdí. Požadavek soudu prvního stupně na předložení písemných souhlasů je v rozporu se zákonem, s čl. 4. odst. 1, čl. 2. odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2. odst. 4, 95 odst. Ústavy České republiky. Dlužník uvedl, že i v další plánované revizní novele insolvenčního zákona se předpokládá taková úprava, podle níž dluh z podnikání nebude bránit řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, přičemž se bude mít za to, že věřitel s oddlužením souhlasí, pokud nejpozději s přihláškou pohledávky výslovně nesdělí nesouhlas s oddlužením nebo sdělí souhlas s podmínkou a své stanovisko odůvodní. Postup soudu prvního stupně je v rozporu s právem dlužníka na spravedlivý proces, neboť dlužníku je bráněno domoci se svého práva vypořádat vztahy s věřiteli cestou insolvenčního řízení (viz. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.1.2015, sp.zn. III. ÚS 3732/14). Soud prvního stupně svým výkladem zvýhodňuje věřitele podnikatelských závazků, neboť věřitel podnikatelského závazku překazí oddlužení věřiteli, pro něhož je řešení dlužníkova úpadku oddlužením rychlejší, hospodárnější a výnosnější než řešení úpadku konkursem, což je v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy České Republiky a s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dlužník poukázal na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze zdůrazňující význam nesouhlasu věřitelů vyjádřeného na schůzi věřitelů dle ust. § 403 odst. 2 IZ a na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Olomouci z počátku roku 2014 a namítal, že v jeho případě bylo možné bez zbytečného odkladu rozhodnout o úpadku a o povolení oddlužení a tudíž nebyly splněny podmínky pro ukládání zálohy na náklady insolvenčního řízení (§ 108 odst. 1 IZ). Dlužník navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se mu záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá, případně aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 20.4.2015 insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužník uvedl, že má devět nezajištěných peněžitých závazků v celkové výši cca 1.017.157,60 Kč vůči devíti věřitelům, které jsou déle jak tři měsíce po lhůtě splatnosti, osm závazků je vykonatelných a splatnost nejméně dvou závazků nastala do konce roku 2012. Dlužník uvedl majetek v hodnotě cca 12.500 Kč představující běžné vybavení domácnosti a ošacení staršího data. K návrhu připojil seznam majetku opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedl majetek shodně s insolvenčním návrhem a seznam závazků opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedl devět závazků vůči devíti věřitelům. Podáním doručeným soudu dne 21.4.2015 sdělil věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení Hodonín, že eviduje dluh dlužníka z titulu podnikání ve výši cca 109.000 Kč, který v případě zjištění úpadku dlužníka přihlásí do insolvenčního řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22.4.2015, č.j. KSBR 37 INS 10246/2015-A-5, vyzval dlužníka, aby sdělil, které jeho závazky pochází z podnikání, a aby u závazků pocházejících z podnikání uvedl a případně doložil, zda věřitelé těchto závazků souhlasí s oddlužením. Na tuto výzvu reagoval dlužník podáním doručeným soudu dne 13.5.2015, v němž uvedl, že věřitelé podnikatelských závazků souhlasí s řešení jeho úpadku oddlužením, jelikož mu není známo, že by některý z nich vyslovil proti řešení jeho úpadku oddlužením nesouhlas, a to ani při osobních či telefonických jednáních, ani v rámci korespondenčního styku a ani z okolností, které doposud v insolvenčním řízení vyšly najevo, nic nenasvědčuje tomu, že by s oddlužením nesouhlasili, neboť by svůj nesouhlas nepochybně vyjádřili při jednáních s dlužníkem, popřípadě sdělením adresovaným insolvenčnímu soudu. Věřitelé si totiž uvědomují, že varianta řešení dlužníkova úpadku oddlužením je pro ně výhodnější než řešení úpadku konkursem. Podáním doručeným soudu dne 27.5.2015 dlužník předložil nový seznam závazků opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž označil jako podnikatelské závazky vůči těmto věřitelům: Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem Dražůvky 37, PSČ 696 33, ve výši

183.790,05 Kč, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, IČ: 41197518, ve výši 31.189,40 Kč, Gabriela anonymizovano , anonymizovano , bytem Boršice 652, PSČ 687 09, ve výši 274.590,67 Kč, ČR-Okresní správa sociálního zabezpečení Hodonín, Národní třída 3200/38, PSČ 695 01, ve výši 109.000 Kč, Vodafone Czech Republic, a.s., se sídlem Praha 10, Vinohradská 167, PSČ 100 00, IČ: 25788001, ve výši 6.086 Kč. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2, písm. a) IZ), a proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že má potřebné souhlasy všech věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, a že tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Pokud toto skutkové tvrzení v návrhu schází, nelze postupovat podle shora citovaného ustanovení § 397 odst.1 IZ, neboť pochybnosti o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, lze mít jen, když dlužník souhlasy tvrdí, ale zatím nedokládá.

V posuzované věci dlužník podáním doručeným soudu dne 13.5.2015 doplnil svá tvrzení tak, že věřitelé podnikatelských závazků souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, jelikož mu není známo, že by některý z nich vyslovil proti řešení jeho úpadku oddlužením nesouhlas . Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že takové vyjádření dlužníka nelze považovat za souhlas věřitelů podnikatelských závazků s řešením úpadku dlužníka oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ. Insolvenční zákon v ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ předpokládá výslovný souhlas věřitelů podnikatelských závazků s oddlužením a nikoliv pouze pasivitu těchto věřitelů ve formě nevyjádřeného souhlasu či nesouhlasu. Dlužník tedy v podání doručeném soudu dne 13.5.2015 netvrdil podstatnou skutečnost pro závěr, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť netvrdil výslovný souhlas věřitelů podnikatelských závazků s jeho oddlužením. Dlužník tvrdil pouze to, že tito věřitelé dosud nevyjádřili s řešením jeho podnikatelských závazků oddlužením nesouhlas, z čehož dovozoval jejich konkludentní souhlas s oddlužením, což však předpoklad stanovený v ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ nenaplňuje.

Odvolací soud proto konstatuje, že závěr soud prvního stupně, že na dlužníka nelze pohlížet jako na osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je správný a výklad ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ provedený soudem prvního stupně není nezákonný ani protiústavní. Tato skutečnost přitom odůvodňuje odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ust. § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem podle ustanovení § 396 IZ.

Lze přisvědčit odvolateli, že praxe soudů není v této otázce dosud jednotná, a že judikatura Vrchního soudu v Olomouci byla počátkem roku 2014, tj. bezprostředně po účinnosti novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., odlišná, nicméně postupně se ustálila ve výše uvedeném výkladu, od něhož nemá důvod se odchylovat.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), se soupisem majetkové podstaty a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatit zálohu.

Podle ustanovení § 38 odst. 1 IZ, insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, v platném znění (dále jen vyhláška ), pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 1). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení jednotlivého předmětu zajištění činí 9% z částky od 0-1 mil. Kč (odstavec 2) a odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí 25% z částky od 0 do 500 tis. Kč (odstavec 3). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč (odstavec 5).

Podle § 2a vyhlášky, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených pohledávek podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výši 50.000 Kč proto považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21 %).

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 10.prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu