1 VSOL 715/2016-A-15
KSOS 31 INS 23611/2015 1 VSOL 715/2016-A-15

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudkyň JUDr. Pavly Tomalové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužnice Karly anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířov-Město, Hlavní třída 172/54, PSČ 736 01, IČ: 88540162, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.3.2016, č.j. KSOS 31 INS 23611/2015-A-9,

tak to:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.3.2016, č.j. KSOS 31 INS 23611/2015-A-9, se p o t v r z u j e .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dlužnice má závazek ve výši 52.000 Kč vůči České spořitelně, a.s., který pochází z podnikatelské činnosti. Dlužnice na výzvu soudu sdělila, že oslovila věřitele s žádostí o souhlas s řešením úpadku oddlužením a vzhledem k tomu, že se věřitel nevyjádřil, má za to, že jde o souhlasné stanovisko. Soud prvního stupně uzavřel, že věřitel Česká spořitelna, a.s., souhlas s oddlužením dlužnice výslovně neposkytl, a proto lze důvodně předpokládat, že v případě pokračování v insolvenčním řízení bude návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítnut a současně soud rozhodne o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Z insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužnice vlastní pouze movitý majetek v hodnotě okolo 4.500 Kč a existuje tedy důvodná obava, že v případě prohlášení konkursu by zpeněžení majetkové podstaty nestačilo k úhradě nákladů řízení. Účelem zálohy je isir.justi ce.cz zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce od zjištění úpadku a překlenout nedostatek finančních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit alespoň část majetkové podstaty (zejména se jedná o náklady insolvenčního správce související se zjišťováním stavu majetku dlužnice). Soud uložil dlužnici zálohu v plné výši, a to vzhledem ke skutečnosti, že minimální výše odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí 45.000 Kč. V průběhu konkursního řízení lze navíc očekávat vznik dalších nákladů (hotové výdaje správce apod.). Pokud by nebyla záloha složena a v řízení by bylo přesto pokračováno, zatížily by jeho náklady stát, přičemž smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zabránit této situaci.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání, v němž namítala, že k její žádosti se věřitel Česká spořitelna, a.s, ohledně souhlasu s oddlužením nevyjádřil, a proto má za to, že s jejím oddlužením souhlasí. Soud prvního stupně ji svým postupem znevýhodnil oproti dlužníkům, kterým bylo povoleno oddlužení ve formě splátkového kalendáře, ačkoliv měli závazky z podnikatelské činnosti a vyjádření věřitelů pro rozhodnutí soudu nebylo nezbytné. Dlužnice uvedla, že nemá finanční prostředky, aby zálohu ve výši 50.000 Kč zaplatila a pro insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení se rozhodla proto, že nebyla schopna své závazky řádně a včas plnit. Pro případ konkursu nevlastní žádný majetek, který by mohl být zpeněžitelný a pro věřitele je vhodnější povolení splátkového kalendáře. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání podaného včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužnice podala u Krajského soudu v Ostravě dne 18.9.2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. V návrhu uvedla, že jí plynuly příjmy z její činnosti jako osoby samostatně výdělečně činné. V seznamu závazků uvedla nezajištěné závazky v celkové výši 266.243 Kč.

U závazku vůči věřiteli Česká spořitelna, a.s., ve výši 52.000 Kč připojila poznámku kontokorent-podnikání . Splatnost nejméně dvou závazků vůči dvěma různým věřitelům nastala do konce měsíce září 2015. V seznamu majetku dlužnice uvedla movité věci v odhadované ceně 4.500 Kč. Dlužnice k návrhu připojila přípis ze dne 11.9.2015 adresovaný věřiteli Česká spořitelna a.s. nadepsaný Sdělení k povolení oddlužení v insolvenčním řízení , ve kterém věřitele informovala o úmyslu podat návrh na povolení oddlužení a věřitele požádala o vyjádření k jejímu dluhu a uvedla, že nevyjádří-li se věřitel do 30 dnů, bude mít zato, že jí dává souhlas. Usnesením ze dne 8.12.2015, které bylo dlužnici doručeno 10.12.2015, soud dlužnici vyzval, aby doplnila návrh na povolení oddlužení tak, že doloží souhlas věřitele, jehož pohledávka vznikla v souvislosti s podnikáním dlužnice. Dlužnice na výzvu reagovala tak, že znovu předložila přípis ze dne 11.9.2015 a uvedla, že od věřitele neobdržela žádné stanovisko a tedy se domnívá, že má jeho souhlasné stanovisko k oddlužení.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Z výše citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona.

Proto je nezbytné, aby takový dlužník, který má závazky z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením. V opačném případě je třeba uzavřít, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 389, 390 odst. 3 IZ), jak správně shledal v přezkoumávané věci soud prvního stupně. Dlužnice má totiž nezajištěný závazek pocházející z její podnikatelské činnosti vůči věřiteli Česká spořitelna, a.s., který souhlas s oddlužením dlužnice výslovně neposkytl. Ke správnosti těchto závěrů poukazuje odvolací soud na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sp. zn. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015-A, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 49 ročníku 2016.

Závěr dlužnice, že nevyjádřil-li věřitel na výzvu dlužnice ze dne 11.9.2015 nesouhlas s oddlužením, platí, že s oddlužením souhlasí, není správný. Insolvenční zákon v ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ vyžaduje výslovný souhlas věřitele s řešením úpadku oddlužením, se kterým pasivitu věřitele ztotožňovat nelze (byť byl věřitel výslovně požádán dlužníkem ke sdělení souhlasu). Ačkoliv souhlas věřitelů není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení, a stejně tak souhlas nemusí být nezbytně udělen v písemné formě, dlužník musí prokázat, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Pokud souhlas neprokáže, ponese následek spočívající v tom, že jeho návrh na povolení oddlužení bude odmítnut jako podaný osobou neoprávněnou (§ 390 odst. 3 IZ). Závěr soudu prvního stupně, že návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítne jako podaný neoprávněnou osobou, je tudíž správný.

Namítá-li dlužnice, že byla znevýhodněna oproti jiným dlužníkům, kterým bylo oddlužení povoleno, přestože měli závazky z podnikání a věřitelé s řešením úpadku oddlužením nesouhlasili, odvolací soud uvádí, že svůj shora vyjádřený právní názor zastává dlouhodobě a tento názor odpovídá závěrům výše citovaného rozhodnutí. Odvolacímu soudu je známo, že Vrchní soud v Praze zastává jiný názor, dle kterého má být stanovisko věřitelů s oddlužením zjišťováno až po rozhodnutí o úpadku, s tímto závěrem Vrchního soudu v Praze však Vrchní soud v Olomouci nesouhlasí, přičemž se stanoviskem Vrchního soudu v Olomouci se ztotožnil rovněž Nejvyšší soud České republiky, což vyplývá ze skutečnosti, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zmiňované výše bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. K rozdílné judikatuře obou soudů v této věci se rovněž vyjádřil Ústavní soud, který v usnesení sp. zn. II.ÚS 877/15 ze dne 29.3.2016 (které je veřejně dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz) uvedl, že tato situace není z pohledu právní jistoty účastníků řízení a předvídatelnosti rozhodování soudů šťastná, ale samotný rozdílný výklad podústavního práva v situaci, kdy není soudní praxe a právní teorie sjednocená, nemusí vést k porušení práva na spravedlivý proces.

Správný je i závěr soudu prvního stupně o nutnosti uložit dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jak vyplývá z insolvenčního návrhu a jeho příloh, dlužnice nemá žádný hodnotný majetek, který by mohl být v konkursu zpeněžen a výtěžek ze zpeněžení použit na úhradu nákladů řízení. Dlužnice nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení dle citovaného ustanovení § 108 insolvenčního zákona, a to v maximální výši stanovené zákonem. Záloha slouží k úhradě prvotních nákladů konkursu a také k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, jak správně uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, když správně poukázal na minimální výši odměny insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužnice konkursem, i na potřebu náhrady hotových výdajů dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., v platném znění.

Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 1. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: Mgr. Diana Vebrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu