1 VSOL 709/2013-A-21
KSBR 44 INS 28834/2012 1 VSOL 709/2013-A-21

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka ZC Real, s.r.o., se sídlem Třebenice 137, PSČ 675 52, IČ: 28329244, zastoupeného JUDr. Jakubem Schmitzem, advokátem se sídlem Praha 2-Nové Město, Malá Štěpánská 1932/3, PSČ 120 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.12.2012, č.j. KSBR 44 INS 28834/2012-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), uložil dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, přičemž dlužník nedisponuje hotovými finančními prostředky alespoň k úhradě nákladů konkursu, a proto dlužníku uložil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, vzhledem k výši minimální odměny insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem 45.000 Kč s tím, že je možno počítat s navýšením této částky o hotové výdaje insolvenčního správce a o DPH. Soud prvního stupně konstatoval, že ačkoliv dlužník uvedl v seznamu majetku movitý majetek a pohledávky, nelze předjímat, kdy, za jakou cenu a zda vůbec se podaří tento majetek zpeněžit, a proto nelze připustit, aby do doby zpeněžení tohoto majetku nesl veškeré náklady insolvenčního řízení insolvenční správce a uvedl, že pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, není-li je možno uhradit z majetkové podstaty či ze složené zálohy. Soud prvního stupně konstatoval, že povinností dlužníka bylo podat insolvenční návrh v době, kdy disponoval peněžními prostředky alespoň ke krytí zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k okolnostem daného případu a uložil dlužníku zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální výši 50.000 Kč, ačkoliv dlužník v návrhu uvedl takové skutečnosti, které měly vést k upuštění od uložení povinnosti složit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Uvedl, že byl nucen ukončit veškeré své podnikatelské aktivity a nedisponuje personálním ani jiným zázemím, jež by mu další podnikatelské aktivity umožňovalo a nemá tedy možnost dosahovat jakýchkoliv výnosů, a proto nedisponuje žádnými hotovými finančními prostředky, z nichž by mohl zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit. Namítal, že v insolvenčním návrhu podrobně uvedl majetek větší hodnoty, který bude mít insolvenční správce k dispozici a který bude po zpeněžení postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno tak, že se mu záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá, případně aby mu byla uložena záloha na náklady insolvenčního řízení v dolní hranici.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka doručeným soudu prvního stupně dne 20.11.2012, jímž se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení konkursem. Dlužník tvrdil, že je v úpadku, neboť eviduje peněžité závazky vůči třetím osobám v celkové výši 6.306.105 Kč, které není schopen plnit, a které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a nedisponuje dostatkem finančních prostředků nutných pro jejich splnění. Uvedl, že ukončil veškeré podnikatelské aktivity a v době podání insolvenčního návrhu nedisponuje žádným personálním ani jiným zázemím, které by mu realizaci dalších podnikatelských aktivit a dosahování výnosů umožňovalo s tím, že dosud vlastní majetek v předpokládané výši 2.017.638 Kč

(nikoliv však nemovitý majetek), nedisponuje však finančními prostředky k uhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení. K návrhu připojil seznam majetku opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, který opravil podáním doručeným soudu prvního stupně dne 21.1.2013, v němž uvedl toliko vlastnictví movitých věcí-osobního a nákladních automobilů, blokové pily a zboží restaurace v celkové pořizovací hodnotě 1.198.000 Kč a dále vlastnictví pohledávek vůči 4 věřitelům v celkové výši 562.646 Kč s tím, že všechny tyto pohledávky jsou dobytné. K návrhu dále připojil seznam závazků opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, z něhož se podává, že dlužník má více jak 2 věřitele s peněžitými závazky, splatnost nejméně dvou peněžitých závazků vůči dvěma věřitelům nastala již v roce 2011.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 věty, první a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Odvolací soud po zhodnocení obsahu spisu s ohledem na shora citované zákonné ustanovení uzavírá, že odvolací námitky dlužníka jsou nedůvodné.

Soud prvního stupně správě uvedl, že účelem zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. Z insolvenčního návrhu i ze seznamu majetku k němu připojenému vyplývá, že dlužník nedisponuje hotovými finančními prostředky. Pokud v seznamu majetku dlužník uvedl pohledávky, pak není zřejmé, zda a v jakém časovém horizontu jsou tyto pohledávky dobytné a zda by z nich bylo možné hradit již počáteční náklady insolvenčního řízení. Rovněž u movitého majetku nelze v této fázi řízení předjímat, zda by výtěžek z jeho prodeje bylo možné použít již na úhradu počátečních nákladů insolvenčního řízení a zda by tento výtěžek k úhradě těchto nákladů postačoval či nikoliv a zda je tento majetek vůbec likvidní.

V případě, že by pak případný výtěžek získaný zpeněžením shora uvedeného majetku dlužníka nebylo možné použít pro úhradu nákladů insolvenčního řízení, dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení by nebylo třeba pouze za předpokladu, že by dlužník disponoval hotovými finančními prostředky, což v daném případě nebylo dlužníkem tvrzeno a ani se z obsahu spisu nepodává.

Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že je třeba dlužníku uložit zálohu v maximální výši 50.000,-Kč. Z obsahu insolvenčního návrhu vyplývá, že se dlužník domáhá způsobu řešení svého úpadku konkursem, přičemž z jeho tvrzení v návrhu ani jiný způsob řešení jeho úpadku jako možný nevyplývá, neboť dlužník sám uvedl, že již fakticky ukončil podnikatelskou činnost a nepřichází tedy v úvahu reorganizace (§ 316 odst. 1 IZ). Navíc dlužník je podnikatelem a nepřichází v úvahu ani řešení jeho úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ). Při řešení úpadku konkursem pak odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí nejméně 45.000 Kč, přičemž je nutné počítat s tím, že správci vzniknou i hotové výdaje.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 27. srpna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu