1 VSOL 706/2013-B-18
KSOS 8 INS 22792/2012 1 VSOL 706/2013-B-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Oldřicha Tošenovského, nar. 24.5.1963, bytem Frýdek -Místek, Novodvorská 3053, PSČ 738 01, IČ: 61590151, o způsobu řešení úpadku, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.3.2013, č.j. KSOS 8 INS 22792/2012-B-3,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. a ve výroku II. v části, v níž bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, potvrzuje.

II. Odvolání proti zbývající části výroku II. se o d m í t á.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) o neschválení oddlužení dlužníka Oldřicha Tošenovského (výrok I.) a podle ustanovení § 405 odst. 2 IZ prohlásil na jeho majetek konkurs s tím, že podle ustanovení § 314 odst. 1, písm. a) IZ bude projednán jako nepatrný (výrok II.). Současně vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok III.).

V odůvodnění uvedl, že dlužník nesplňuje podmínky pro schválení oddlužení, neboť v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V řízení totiž vyšlo najevo, že závazky dlužníka vůči věřitelům č. 2 (Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení), č. 4 (Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna) a č. 5 (AURA F-M, s.r.o.) v celkové výši 253.405,12 Kč pochází z dřívějšího dlužníkova podnikání (podnikatelskou činnost dne 13.9.2012) a představují 42,5 % všech jeho závazků, které činí 596.818,47 Kč s tím, že toto procento nelze považovat za nepatrnou část. Tyto závazky vznikly v období těsně předcházejícím podání insolvenčního návrhu (tj. v letech 2009-2012). V této souvislosti odkázal na ust. § 389 odst. 1 IZ a na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp.zn. 29 NSČR 3/2009 a uzavřel, že za dané situace nelze zohlednit ani předpoklad nadprůměrně vysokého poměru uspokojení věřitelů v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře, jelikož dlužník je při současném příjmu schopen uspokojit toliko 40,2 % pohledávek přihlášených věřitelů.

Proti tomuto usnesení, a to výslovně proti výrokům I. a II., podal dlužník odvolání, ve kterém sice připustil, že má závazky z dřívějšího podnikání vůči věřitelům č. 2, č. 4 a č. 5 v celkové výši 253.405,12 Kč, ale současně uvedl, že závazek vůči věřiteli č. 4 Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně ve výši 112.989 Kč již uhradil prostřednictvím třetí osoby (což doložil dokladem o vkladu ze dne 17.5.2013, vystaveného ČSOB, a.s.) čímž došlo ke snížení závazků z podnikání na částku 140.416,12 Kč a celkový poměr závazků z podnikání tak činí v porovnání s ostatními závazky pouze 29 %. Dále uvedl, že mu byla nabídnuta pomoc pro účely insolvenčního řízení Martinem Tošenovským, s nímž uzavřel darovací smlouvu na částku 3.500 Kč měsíčně (což doložil darovací smlouvou ze dne 25.4.2013), čímž se zvýší uspokojení nezajištěných závazků v rámci oddlužení na 51 % a zdůraznil, že činí kroky, které jsou v souladu se smyslem a ustanoveními insolvenčního zákona, tedy kroky vedoucí k uspokojení věřitelů v co největší možné míře. Dovolával se rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011, sp.zn. 29 NSČR 20/2009, ve kterém je formulován závěr, že insolvenční soud musí v každé věci postupovat individuálně s tím, že není bez dalšího vyloučeno, aby osobě, která má určitou část svých dluhů z předchozího ukončeného podnikání, bylo povoleno oddlužení. Navrhoval, aby odvolací soud jeho oddlužení schválil a zrušil výrok II. napadeného usnesení o prohlášení nepatrného konkurzu na jeho majetek.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka proti výroku I. a v části výroku II., v níž bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je nedůvodné a ve zbývající části výroku II., v níž bylo rozhodnuto, že konkurs bude projednán jako nepatrný, je nepřípustné.

Z obsahu spisu se podává, insolvenční řízení bylo zahájeno dne 18.9.2012 insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužník uvedl, že byl od roku 2009 osobou samostatně výdělečně činnou s tím, že od 1.4.2011 dosud pracuje za mzdu pro společnost JOMIKOV s.r.o., se sídlem v Ostravě. Soud prvního stupně usnesením ze dne 6.12.2012, č.j. KSOS 8 INS 22792/2012-A-8 zjistil úpadek dlužníka Oldřicha Tošenovského, insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Petra Kluse, CSc., se sídlem Frýdek-Místek, Řeznická 33 a povolil dlužníku řešení úpadku oddlužením. Usnesení nabylo právní moci ve výroku o zjištění úpadku dlužníka a povolení oddlužení dne 6.12.2012, a ve výroku o ustanovení insolvenčního správce dne 29.12.2012. Dne 28.2.2013 insolvenční správce předložil soudu prvního stupně zprávu o dosavadní činnosti a o aktuální majetkové situaci dlužníka, v níž mimo jiné uvedl, že do insolvenčního řízení dlužníka přihlásilo své pohledávky celkem 7 věřitelů, přičemž pohledávky věřitelů č. 2, č. 4 a č. 5 vznikly z podnikání dlužníka v letech 2009-2012, tyto pohledávky v celkovém procentuálním objemu činí 42,459 % všech přihlášených pohledávek s tím, že dlužník pohledávky věřitelů v plném rozsahu uznal a žádný z věřitelů neuplatňuje právo ze zajištění. Insolvenční správce navrhl prohlásit na majetek dlužníka konkurs s tím, že jsou zde skutečnosti, které by odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Dne 7.3.2013 proběhlo u soudu prvního stupně přezkumné jednání a první schůze věřitelů. U tohoto jednání soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Odvolací soud doplnil dokazování čtením následujících listin: -výpisem z veřejné části živnostenského rejstříku ohledně dlužníka ze dne 24.9.2013, z něhož zjistil, že dlužník podnikal dle živnostenského zákona v období od 1.8.1994 do 13.9.2012, kdy došlo k zániku všech jeho živnostenských oprávnění; -přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P2 věřitele č. 2 Česká republika -Česká správa sociálního zabezpečení, z níž zjistil, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 29.722 Kč z titulu zákonné povinnosti platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti dle zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, splatnost přihlášených pohledávek nastala v roce 2011 a 2012, resp. některé z nich dosud nejsou splatné; -přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P4 věřitele č. 4 Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, z níž zjistil, že tento věřitel přihlásil

do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 112.989 Kč z titulu nehrazení zdravotního pojištění dle zák. č. 48/97 Sb., v platném znění a zákona č. 592/1992 Sb., v platném znění, splatnost pohledávek nastala v letech 2010-2012; -přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P5 věřitele č. 5 AURA F-M, s.r.o., z níž zjistil, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 110.694,12 Kč z titulu nehrazení nájemného z nebytových prostor a vyúčtování služeb spojených s nájmem nebytových prostor a záloh na tyto služby, splatnost pohledávek nastala v letech 2010 -2012; -protokolem o přezkumném jednání ze dne 7.3.2013 včetně seznamu přihlášených pohledávek P1-P7, z těchto listin zjistil, že všech 7 přihlášených pohledávek 7 věřitelů bylo u přezkumného jednání dne 7.3.2013 zjištěno, a to v celkové výši 596.818,47 Kč, všechny pohledávky byly uznány dlužníkem i insolvenčním správcem; -exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 16.5.2011, č.j. 103 EX 54172/10-11, z něhož zjistil, že soudní exekutor ve věci oprávněného Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, proti povinnému-dlužníku-rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného. V exekučním příkazu je uvedeno číslo bankovního účtu soudního exekutora u ČSOB, a.s., 175236496/0300; -exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 16.5.2011, č.j. 103 EX 54172/10-13, z něhož zjistil, že soudní exekutor rozhodl ve věci oprávněného Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, proti povinnému-dlužníku, o provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinného, v exekučním příkazu je uvedeno číslo bankovního účtu soudního exekutora u ČSOB, a.s., 175236496/0300, -dokladem o vkladu ze dne 17.5.2013, vystaveného ČSOB, a.s., z něhož zjistil, že Martin Tošenovský vložil na účet soudního exekutora, Exekutorského úřadu Přerov, dne 17.5.2013 částku 113.100 Kč, která byla zúčtována ve výši 112.989 Kč na účet číslo 175236496/0300.

Podle ustanovení § 405 odst. 1 IZ, insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 5 tak rozhodne na místo rozhodnutí o způsobu oddlužení.

Podle ustanovení § 405 odst. 2 IZ, jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Odvolací soud se především zabýval přezkumem závěru soudu prvního stupně o tom, že u dlužníka nepřichází v úvahu ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ řešení úpadku oddlužením vzhledem ke skutečnosti, že dlužník, ačkoliv již není podnikatelem, má závazky z podnikání z let 2009 až 2012, které jsou u něj překážkou pro schválení oddlužení.

Je třeba uvést, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považováni za podnikatele. Institut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele. Za podnikatele je nutno považovat osoby, jež splňují některé z kritérií vymezených v § 2 odst. 2 obchodního zákoníku. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008, a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009. V tomto usnesení Nejvyšší soud vymezil kritéria, která je nutno zkoumat při posuzování otázky, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání. Jedná se o dobu vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, dobu ukončení dlužníkova podnikání, četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a skutečnost, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že dlužník ukončil podnikání dne 13.9.2012, tedy bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu, a že jeho závazky vůči věřitelům č. 2, č. 4 a č. 5 pocházejí z podnikatelské činnosti a že vznikly v období bezprostředně předcházejícím podání insolvenčního návrhu, tedy v letech 2009-2012. Jedná se o 3 závazky (ve výši 253.405,12 Kč) z celkem 7 přihlášených závazků (ve výši 596.818,47 Kč), které představují 42,46 % všech přihlášených závazků. K odvolací námitce dlužníka, že v květnu 2013 prostřednictvím třetí osoby uhradil svůj závazek vůči věřiteli č. 4 (Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna) ve výši 112.989 Kč, čímž se snížilo procento jeho závazků z podnikání, je třeba uvést, že z provedeného listinného důkazu-dokladu o vkladu ze dne 17.5.2013 vystaveného ČSOB, a.s., ve spojení s exekučními příkazy soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 16.5.2011, vyplývá, že závazek dlužníka vůči tomuto věřiteli je vykonatelný a je předmětem exekučního řízení, přičemž tvrzenou platbu na úhradu tohoto závazku třetí osoba poskytla na účet soudního exekutora, čímž však nedošlo ke splnění tohoto závazku dlužníkem vůči věřiteli č. 4, neboť po zahájení insolvenčního řízení již nelze přednostně uspokojovat vybrané věřitele (§ 1, písm. a), § 5 IZ) a navíc exekuci lze sice nařídit a zahájit, nelze ji však provést (§109, písm. c) IZ). S ohledem na shora uvedené částka zaplacená na účet soudního exekutora zůstane deponovaná u soudního exekutora, který je povinen vydat ji insolvenčnímu správci do majetkové podstaty dlužníka a insolvenční správce ji použije k poměrnému uspokojení všech dlužníkových věřitelů a nikoliv pouze k uspokojení pohledávky věřitele č. 4. Závazek dlužníka vůči věřiteli č. 4 tedy nelze mít za splněný. Pro úplnost nutno konstatovat, že i po uhrazení tohoto závazku by závazky dlužníka z jeho podnikatelské činnosti činily 23,53 %, což není nepatrná část.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že závazky z dřívějšího podnikání u dlužníka vytváří-dle ust. § 389 odst. 1 IZ, v platném znění, jakož i současné judikatury Nejvyššího soudu ČR k výkladu tohoto ustanovení-překážku bránící dlužníkovi ve schválení oddlužení, neboť se jedná se o 3 závazky z celkem 7 závazků, výše jeho podnikatelských závazků v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků činí více než jednu třetinu (42,46 %), dlužník ukončil podnikání bezprostředně před zahájením insolvenčního řízení a navíc závazky z jeho podnikatelské činnosti vznikly bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu. V průběhu řízení tedy vyšly najevo skutečnosti, které by odůvodňovaly zamítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení dle ust. § 405 odst. 1 IZ.

Z důvodu nadbytečnosti se již odvolací soud nezabýval odvolací námitkou dlužníka, že činí kroky proto, aby dosáhl co nejvyššího uspokojení svých věřitelů, neboť dlužník nesplňuje podmínky pro schválení oddlužení dle ust. § 389 odst. 1 IZ, a není proto již rozhodné, zda by splnil podmínky oddlužení dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. v části, v níž byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Odvolání dlužníka směřující proti zbývající části výroku II., v níž bylo rozhodnuto o tom, že konkurs dlužníka bude projednán jako nepatrný, bylo jako nepřípustné podle ustanovení § 218,písm.c) o.s.ř. odmítnuto, neboť odvolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné (§ 314 odst. 4 IZ).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení ve výroku I. n e n í dovolání přípustné.

Proti tomuto usnesení ve výroku II. j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu správci se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 2. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu