1 VSOL 703/2012-A-20
KSBR 31 INS 1972/2012 1 VSOL 703/2012-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Náměstí Míru 12, Zlín, PSČ 760 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 31 INS 1972/2012-A-7 ze dne 10.4.2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 31 INS 1972/2012-A-7 ze dne 10.4.2012 se m ě n í tak, že povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení se neukládá.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku nebo v hotovosti na pokladně soudu.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení s navrhovaným způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 7.2.2012 byl dlužník vyzván k doplnění návrhu na povolení oddlužení, na základě této výzvy však dlužník nedoložil příjem, který získal v roce 2011, dále nesdělil, kdy mu vznikly jednotlivé závazky a jakým způsobem naložil s půjčenými prostředky, řádně neoznačil osoby, vůči nimž plní vyživovací povinnost a nesdělil výši závazku na výživném. Lze proto očekávat, že návrh na povolení oddlužení bude soudem odmítnut a způsobem řešení dlužníkova úpadku tak bude konkurs (§ 393 odst. 3 a § 396 odst. 1, 2 insolvenčního zákona). Soud nemohl řádně posoudit, zda je splněna jedna z podmínek povolení oddlužení, tedy že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nebude nižší než 30 % jejich pohledávek. Navíc dlužník soudu v tom, že dlužník neobjasnil, k čemu byly zapůjčené finanční prostředky použity, v seznamu závazků neuvedl veškeré své závazky (neuvedl závazky na výživném), insolvenční soud spatřuje nepoctivý záměr dlužníka. Soud proto postupoval podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona a uložil dlužníkovi povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl, že na výzvu soudu doložil příjem za poslední tři roky a dodatečně dokládá svůj příjem dle požadavku soudu. Namítl, že řádně označil osoby, vůči nimž má vyživovací povinnost, neboť doložil rozsudky o stanovení výživného na své děti, závazek na výživném nemá, neboť výživné je sráženo přímo ze mzdy. Dále uvedl, že smlouvy o poskytnutí finančních prostředků, jakož i jiné listiny, ztratil při stěhování, vyžádal si je od právních zástupců společností, u kterých si hotovost půjčil, tito mu do dnešního dne ničeho neposlali. Zálohu na náklady insolvenčního řízení není schopen uhradit, neboť takovou částkou nedisponuje. Žádá proto, aby soud tyto skutečnosti znovu zvážil.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání lze vyhovět, byť z jiných důvodů.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 27.1.2012 podal dlužník u soudu prvního stupně insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení

(na předepsaném formuláři), ve kterém se domáhal zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Ve vztahu ke skutečnostem osvědčujícím jeho úpadek v návrhu uvedl, že má závazky u více věřitelů déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, když některé neplatí déle než 3 měsíce. Dále v návrhu uvedl své závazky vůči věřitelům označením tyto věřitele a uvedením výše závazku, v popisu závazku u všech závazků uvedl, že jde o exekuci, přičemž označil exekuční rozhodnutí. K návrhu dlužník doložil seznam závazků (závazků, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění), ve kterém své závazky vůči věřitelům označil shodným způsobem jako v návrhu.

U dlužníka, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1, písm. c/ IZ) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2, písm. a/ IZ), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2, písm. b/ IZ), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2, písm. c/ IZ). K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 (publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 88/2010).

V přezkoumávané věci se dlužník domáhá zjištění svého úpadku ve formě platební neschopnosti, avšak podle odvolacího soudu dlužník ve svém insolvenčním návrhu neuvedl dostatečné skutečnosti osvědčující jeho úpadek (§ 103 odst. 2 IZ), neboť neuvedl žádná konkrétní tvrzení, ze kterých by bylo možno dovodit jeho platební neschopnost. Z insolvenčního návrhu dlužníka a jeho povinné přílohy (seznamu závazků) je sice zřejmé, že má více věřitelů (nejméně dva), avšak není zřejmé, že vůči těmto věřitelům má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, když dlužník pouze uvedl, že se jedná o vykonatelné závazky a pouze obecně (citací zákona) uvedl, že tyto závazky není schopen plnit, když některé neplatí déle než 3 měsíce. Dlužník tak neuvedl žádná konkrétní tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit, že zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, případně, že tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, případně, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Z insolvenčního návrhu dlužníka tak nejsou zřejmé základní podmínky osvědčující úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a písm. c) IZ. Z tohoto důvodu insolvenční návrh dlužníka trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, a proto je odůvodněn postup podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, tj. je dán důvod pro odmítnutí jeho insolvenčního návrhu.

Z ustanovení § 108 IZ přitom vyplývá, že insolvenční soud může uložit insolvenčnímu navrhovateli (i dlužníku, je-li navrhovatelem), aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, teprve tehdy, má-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti. Je pojmově vyloučeno činit vůči insolvenčnímu navrhovateli další opatření, je-li insolvenční návrh buď vadný ve smyslu ustanovení § 128 odst. 1 IZ, anebo nejsou-li k němu připojeny zákonem předepsané přílohy ve smyslu ustanovení § 128 odst. 2 IZ (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008-A, 1 VSPH 110/2008-A ze dne 16. 7. 2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, svazku 1, ročník 2009, pod poř. č. 10/2009).

Vzhledem k tomu, že insolvenční návrh dlužníka nemá náležitosti předepsané zákonem, a proto je neprojednatelný, soud prvního stupně neměl splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 108 IZ, tj. k uložení povinnosti dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se neukládá.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 16. října 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu