1 VSOL 673/2012-A-20
KSBR 44 INS 16401/2012 1 VSOL 673/2012-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Marie anonymizovano , anonymizovano , bytem Tasovická 129, Hodonice, PSČ 671 25, adresa pro doručování: Kollárova 22, Znojmo, PSČ 669 02, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 44 INS 16401/2012-A-14 ze dne 31.7.2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 44 INS 16401/2012-A-14 ze dne 31.7.2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet specifikovaný ve výroku nebo v hotovosti na pokladně soudu.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 17.7.2012 vyzval dlužnici, aby doplnila svůj návrh na povolení oddlužení tak, že uvede, zda provozuje či v minulosti provozovala podnikatelskou činnost, zda a které její závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, zda finanční prostředky poskytnuté věřiteli v rámci úvěrových a dalších smluv dle seznamu závazků použila v souvislosti se svou podnikatelskou činností, případně k úhradě svých dřívějších závazků z podnikatelské činnosti, dále doložila úplný seznam svého majetku s ohledem na zjištění, že jí svědčí věcné právo (věcné břemeno) k bytu v k.ú. a obci Hodonice. Na základě této výzvy dlužnice uvedla, že výše závazků, které jí vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností, činí 267.903 Kč, a od 26.6.2012 již nepodniká. Závazky dlužnice celkem činí 1.035.425 Kč a dlužnice má 12 závazků souvisejících s její podnikatelskou činností vůči 10 věřitelům v celkové výši 267.903 Kč. Po zvážení doby vzniku jednotlivých závazků dlužnice z podnikání v letech 2007 až 2011, doby, která uplynula od přijetí rozhodnutí sloužících jako exekuční tituly k jejich vymožení, doby ukončení podnikání krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, četnosti závazků dlužnice z podnikání a jejich výši (závazky z podnikatelské činnosti dlužnice činí přibližně 25,9 % z celkového objemu závazků), lze uzavřít, že dlužnice není osobou, která splňuje podmínky pro povolení oddlužení a jediným možným řešením jejího úpadku je konkurs. Soud proto uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona, a to v maximální výši 50.000 Kč, neboť z předloženého seznamu majetku dlužnice vyplývá, že tato nedisponuje finančními prostředky v hotovosti či na účtech a je nutné přihlédnout i k tomu, že odměna insolvenčního správce v případě řešení způsobu dlužníkova úpadku konkursem činí 45.000 Kč a je nutno počítat s navýšením nákladů řízení o hotové výdaje insolvenčního správce, včetně DPH.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Uvedla, že je ve starobním důchodu a její příjem nestačí ani na základní potřeby, v rámci podnikání měla rovněž nízký příjem. Žádá proto, aby soud přihlédl k těmto skutečnostem a neukládal jí zálohu v plné výši.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužnice podala u soudu prvního stupně dne 9.7.2012 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhala zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. K okolnostem osvědčujícím její úpadek uvedla, že má peněžité závazky více než 30 dní po splatnosti a je v platební neschopnosti více jak 3 měsíce, neboť není schopna plnit své závazky, celkem má 30 závazků u 25 společností v celkové výši 1.034.075 Kč, přičemž jednotlivé věřitele a závazky v návrhu specifikovala. Dále v návrhu uvedla, že nemá žádný majetek. K návrhu dlužnice doložila seznam závazků a seznam majetku, ve kterém rovněž prohlásila, že nemá žádný majetek. Dlužnice k návrhu doložila rozhodnutí příslušného živnostenského úřadu (Městského úřadu Znojmo, obecního živnostenského úřadu sp. zn. ZIVZN/4101/2012 ze dne 27.6.2012), kterým bylo dlužnici zrušeno živnostenské oprávnění na základě její žádosti pravomocně ke dni 27.6.2012. Usnesení č.j. KSBR 44 INS 16401/2012-A-12 ze dne 17.7.2012 byla dlužnice vyzvána, aby ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení usnesení doplnila svůj návrh na povolení oddlužení tak, že uvede, zda provozuje či provozovala podnikatelskou činnost, zda a které její závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, zda finanční prostředky poskytnuté věřiteli v rámci úvěrových a dalších smluv použila v souvislosti se svou podnikatelskou činností, případně k úhradě svých dřívějších závazků z podnikatelské činnosti, dále nechť doloží úplný seznam svého majetku. Na tuto výzvu soudu dlužnice podáním doručeným soudu dne 27.7.2012 doplnila návrh tak, že ze seznamu závazků uvedla 12 závazků vůči 10 věřitelům jako závazků z podnikatelské činnosti (v celkové výši 267.903 Kč) a dále uvedla, že nemá žádný majetek, neboť spoluvlastnický podíl na nemovitosti v roce 2010 darovala synovi, movité věci po rozvodu prodala a zaplatila některé dluhy.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníku, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka bude postačovat k úhradě nákladů konkursu. V konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou totiž náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení povinnosti dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nutno přezkoumat jeho předběžný závěr o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení.

Při přezkumu závěrů soudu prvního stupně o tom, že dlužnice nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona pro povolení oddlužení proto, že má závazky z podnikání, se odvolací soud zabýval především hledisky uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 27.10.2011 (publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2009). Bylo tedy nutno zabývat se dobou vzniku závazků dlužnice z podnikání, dobou ukončení jejího podnikání, četností neuhrazených závazků z podnikání, výší konkrétních závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech závazků dlužnice a dále i tím, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Teprve vyhodnocení těchto hledisek totiž umožňuje přijmout závěr, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení za překážku bránící uplatnění tohoto institutu neuhrazený dluh (neuhrazené dluhy) z dřívějšího podnikání dlužnice.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že již s ohledem na četnost a výši závazků dlužnice z podnikání, kdy dlužnice z celkového počtu 30 závazků vůči 25 věřitelům má 12 závazků vůči 10 věřitelům z podnikání, a to ve výši 267.903 Kč, což představuje přibližně 25,9 % všech závazků dlužnice, dále s ohledem na skutečnost, že dlužnice ukončila podnikání bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu (spojeného s návrhem na povolení oddlužení), lze dospět k závěru, že dlužnice nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení § 389 odst. 1 IZ, neboť má závazky z podnikání, které jsou překážkou pro uplatnění oddlužení.

Soud prvního stupně tedy zcela správně vyhodnotil, že s ohledem na dluhy z podnikání nebude možno řešit úpadek dlužnice oddlužením a podle ustanovení § 396 odst. 1 IZ bude tedy na místě prohlášení konkursu na její majetek. Vzhledem k tomu, že ze seznamu majetku vyplývá, že dlužnice nemá žádný majetek, zejména nemá finanční prostředky (v hotovosti nebo na účtu), soud prvního stupně zcela správně dovodil, že pro působení insolvenčního správce bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku a všechny jeho činnosti související se zjišťováním majetku dlužnice bude třeba pohotových finančních prostředků, a protože není možno je zajistit jinak, je nutno uložit dlužnici podle ustanovení § 108 IZ povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení v maximální možné výši 50.000 Kč. Nelze totiž předjímat, zda insolvenční správce nezjistí majetek dlužnice, který ušel z její majetkové podstaty neplatnými či neúčinnými úkony dlužnice. V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek ze zpeněžení majetkového podstaty, musel by tyto náklady dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ hradit stát, čemuž má právě předejít institut zálohy. V tom je možné odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

K požadavku dlužnice, aby jí nebyla ukládána záloha na náklady insolvenčního řízení v plné výši, odvolací soud poukazuje na ustanovení § 98 odst. 1 IZ, dle kterého dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je povinen insolvenční návrh podat bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Dlužnice tedy měla podat insolvenční návrh v době, kdy podnikala a ještě měla dostatečný majetek alespoň na úhradu nákladů insolvenčního řízení.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud výše napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 23. října 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu