1 VSOL 665/2016-A-14
KSBR 31 INS 4245/2016 1 VSOL 665/2016-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenční věci dlužníka Františka anonymizovano , anonymizovano , bytem Dušejov 109, PSČ 588 05, IČ 87256126, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2016, č.j. KSBR 31 INS 4245/2016-A-8,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2016, č. j. KSBR 31 INS 4245/2016-A-8, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), uložil dlužníkovi, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč. isir.justi ce.cz

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení dle ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2 IZ, a proto jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs (§ 390 odst. 3, § 396 IZ). Vyšel ze zjištění, že dlužník má závazek pocházející z podnikatelské činnosti vůči věřiteli Okresní správa sociálního zabezpečení Jihlava, ve vztahu k němuž z platebního výměru ze dne 2.2.2016 vyplývá, že dlužná částka byla dlužníkovi vyměřena jako osobě samostatně výdělečně činné účastnící se důchodového pojištění. Takto vzniklý dluh se považuje za dluh z podnikání, neboť s výkonem podnikatelské činnosti bezprostředně souvisí a není rozhodné, zda podnikatelská činnost byla v daném období skutečně vykonávána. Z insolvenčního návrhu a ze seznamu majetku je zřejmé, že dlužník vlastní pouze věci osobní potřeby a osobní automobil v odhadované ceně 17 000 Kč a nedisponuje hotovými finančními prostředky, z nichž by bylo možno pokrýt náklady na činnost insolvenčního správce v případě, že by byl shledán úpadek dlužníka. Výši zálohy soud prvního stupně určil v maximální možné částce 50 000 Kč s ohledem na skutečnost, že záloha umožňuje působení insolvenčního správce bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na činnost správce nelze dosud krýt z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž namítal, že usnesení soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že dluh vůči věřiteli Okresní správa sociálního zabezpečení Jihlava pochází z období, kdy fakticky podnikatelskou činnost nevykonával, nicméně i kdyby se jednalo o dluh z podnikání, nebrání tento závazek řešení jeho úpadku oddlužením, neboť všichni věřitelé jeho podnikatelských závazků souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, protože mu není známo, že by někdy některý z nich vyslovil proti řešení úpadku oddlužením nesouhlas, a to ani při osobních či telefonických jednáních. Ani z okolností, které doposud vyšly v řízení najevo, nic nenasvědčuje tomu, že by tito věřitelé s řešením úpadku oddlužením nesouhlasili. Věřitelé si jistě uvědomují, že varianta řešení úpadku oddlužením je výhodnější oproti variantě řešení úpadku konkursem, neboť uspokojení jejich pohledávek v konkurzu by bylo výrazně nižší a poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 3 VSOL 371/2015-A-11 ze dne 10.7.2015 a č.j. 3 VSOL 540/2015-A-15 ze dne 21.7.2015, podle nichž takové tvrzení postačuje k prokázání skutečnosti, že dlužník mající závazky pocházející z podnikatelské činnosti je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Dále uvedl, že písemný souhlas věřitelů závazků pocházejících z podnikání s řešením úpadku dlužníka oddlužením, ani tvrzení, že tento souhlas byl věřitelem udělen, nejsou uvedeny mezi obsahovými náležitostmi návrhu na povolení oddlužení, dokonce ani formulář návrhu zveřejněný Ministerstvem spravedlnosti prostor k uvedení takových skutečností neobsahuje. Pokud soud prvního stupně požadoval doložit k návrhu na povolení oddlužení souhlasy věřitelů závazků pocházejících z podnikatelské činnosti s řešením úpadku oddlužením, potažmo požadoval v návrhu na povolení oddlužení tvrdit, že takové souhlasy byly dlužníku dány, je tento požadavek v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky, podle něhož Soudce je při rozhodování vázán zákonem , neboť je zjevné, že soud prvního stupně kogentní zákonnou úpravu nerespektoval a dopustil se nepřiměřené interpretační a aplikační libovůle. Nadto soud dlužníka k takovému doplnění insolvenčního návrhu ani nevyzval. Postup soudu prvního stupně by vedl k nespravedlivému poškození množství dlužníků majících závazky z podnikatelské činnosti, neboť by jim byla zapovězena možnost řešení úpadku oddlužením a tímto postupem by mohlo dojít k nespravedlivému poškození množství věřitelů, kteří by chtěli oddlužením dlužníka dosáhnout alespoň částečného uspokojení svých pohledávek. Napadeným usnesením došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces, neboť postupem soudu prvního stupně je dlužníku bráněno, aby se domohl svého práva vypořádat vztahy se svými věřiteli cestou insolvenčního řízení a tento výklad práva je příliš formalistický a protiústavní. Tímto postupem dochází k neodůvodněnému a k nedovolenému zvýhodnění věřitelů podnikatelských závazků a k prolomení zásady insolvenčního řízení upřednostnění společného zájmu věřitelů nad jejich zájmy partikulárními a tento postup je v rozporu s připravovanou novelou insolvenčního zákona, v rozporu s ústavními principy a rozhodovací praxí Vrchního soudu v Praze a názory odborné veřejnosti. Sporné otázky by měl insolvenční soud zkoumat až po povolení oddlužení na schůzi věřitelů (§ 397 odst. 1 IZ a dlužník poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z počátku roku 2014). Je zjevné, že tak vysokou částku zálohy v tak krátkém termínu dlužník uhradit nemůže, neboť se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti a jeho úpadek tak nebude řešen vůbec, což je negativní jak pro dlužníka, tak pro jeho věřitele, i pro státní rozpočet a společnost jako celek. Nadto dle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení uložit. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se dlužníku záloha neukládá, případně aby usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že návrhem doručeným soudu dne 23.2.2016 se dlužník domáhá vydání rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužník uvedl, že má 7 peněžitých závazků vůči 7 věřitelům, mimo jiné nezajištěný závazek vůči věřiteli Okresní správa sociálního zabezpečení Jihlava, splatnost nejméně dvou závazků nastala do roku 2014. K návrhu připojil platební výměr věřitele Okresní správa sociálního zabezpečení Jihlava ze dne 2.2.2016, z něhož se podává, že dluh na pojistném a penále byl dlužníkovi vyměřen jako osobě samostatně výdělečně činné a seznam majetku opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedl pouze věci osobní potřeby a ošacení v odhadované ceně 5 000 Kč a osobní automobil zn. Dacia Solenza v odhadované ceně 12 000 Kč. Soud prvního stupně usnesením ze dne 25.2. 2016, č.j. KSBR 31 INS 4245/2016-A-5, dlužníka vyzval, aby do 7 dnů od doručení usnesení sdělil, zda dluh z podnikání vůči věřiteli Okresní správa sociálního zabezpečení Jihlava, nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona (např. sdělí a případně doloží souhlas věřitele s řešením dlužníkova úpadku oddlužením), a aby uvedl, zda má další dluhy z podnikání. Podáním doručeným soudu dne 9.3.2016 dlužník sdělil, že nemá žádný závazek z podnikání s tím, že závazek vůči věřiteli Okresní správa sociálního zabezpečení Jihlava vznikl proto, že nebyl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud rozhodnutím odmítne.

Ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 397 odst. 1, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 403 odst. 1 a 2 IZ, má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 3 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2, věty první IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Odvolací soud především konstatuje, že insolvenční navrhovatel je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že dlužník má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, tedy v rámci vylíčení rozhodujících skutečností tvrdit, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (§ 389 odst. 2 písm. a/,b/,c/). Jinak řečeno, má-li dlužník závazky z podnikání, je současně povinen tvrdit, že zde nejsou skutečnosti odůvodňující odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Ze shora citovaného ustanovení § 389 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) IZ vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde. Pokud by dlužník v návrhu tvrdil, že má souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, a tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, byl by to důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání této otázky až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ) s tím, že insolvenční správce by před rozhodnutím schůze upozornil na to, že má za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, čímž vyjadřuje pochybnost předpokládanou v ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ, která vedla k povolení oddlužení. Též věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, tedy že vůči nim má dlužník dluhy z podnikání a oni s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí.

Ze shora citovaného ustanovení § 403 IZ plyne, že schůze věřitelů se svolává k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí až ve fázi po povolení oddlužení, přičemž z ustanovení § 397 odst. 1 IZ plyne, že soud povolí oddlužení pouze za situace, že nedojde ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí. Není-li dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to sice důvodem pro odmítnutí návrhu podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, ovšem jsou-li zde pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to důvodem pro povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Naopak nejsou-li pochybnosti, oddlužení se nepovolí a na schůzi věřitelů se již způsob oddlužení neprojednává a nehlasuje se o jeho přijetí.

Jinak řečeno, postup předjímaný v ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ se uplatní za situace, není-li zatím postaveno najisto, zda například dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, ovšem za předpokladu, pokud dlužník v návrhu tvrdí, že potřebné souhlasy má. Pokud dlužník uvede, že souhlas podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ nemá, nebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje, neboť netvrdil rozhodné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Vyjádření dlužníka v odvolání, že všichni věřitelé jeho podnikatelských závazků souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, protože mu není známo, že by některý z nich vyslovil proti řešení úpadku oddlužením nesouhlas, a to ani při osobních či telefonických jednáních a ani z okolností, které doposud vyšly v řízení najevo, nic nenasvědčuje tomu, že by tito věřitelé s řešením úpadku oddlužením nesouhlasili , za dostatečné tvrzení souhlasu věřitele dle ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ považovat nelze. Ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ předpokládá výslovný souhlas věřitele podnikatelského závazku s oddlužením dlužníka a nikoliv pouze pasivitu věřitele ve formě nevyjádřeného nesouhlasu. Jinými slovy řečeno, podmínky ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ nesplňuje situace, kdy se věřitel podnikatelského závazku dlužníka k oddlužení dlužníka nevyjádřil, resp. kdy věřitel podnikatelského závazku dlužníka nevyjádřil k oddlužení dlužníka nesouhlas, nýbrž je třeba výslovného souhlasu věřitele. Výslovný souhlas věřitele Okresní správa sociálního zabezpečení Jihlava však dlužník netvrdil.

S účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon sice připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), musí zde však být splněny podmínky uvedené v ustanovení § 389 odst. 2 IZ, tj. s oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má vůči dlužníku pohledávku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu ze shora uvedených výjimek však dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení netvrdil, a proto je nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ).

Je pravdou, že praxe vrchních soudů není v této otázce dosud jednotná a že krátce po účinnosti novely insolvenčního zákona po 1.1.2014 byla rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci rozdílná, nicméně nyní se již rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci ustálila na výše uvedených závěrech, od nichž nemá rozhodující senát důvod se odchylovat. Rozhodující senát s judikaturními závěry Vrchního soudu v Praze k této otázce nesouhlasí, a to ani s názorem Vrchního soudu v Praze, že dluh na sociálním pojištění, který vznikl v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, nelze považovat za závazek z podnikání ve smyslu ustanovení § 389 IZ. V tomto je rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci jednotná a takové závazky jednoznačně považuje za závazky podléhající režimu ustanovení § 389 IZ.

Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 IZ) a jeho úpadek, pokud na svém insolvenčním návrhu setrvá, bude nutno řešit konkursem (§ 396 IZ) a že je nezbytné, aby dlužník, která nemá ve svém majetku žádnou finanční hotovost, složil pro další řízení zálohu na jeho náklady, a to v maximální požadované výši 50 000 Kč.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

V Olomouci dne 25. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu