1 VSOL 660/2015-A-22
KSBR 32 INS 6564/2015 1 VSOL 660/2015-A-22

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníka SPG-LINE, s.r.o.-v likvidaci, se sídlem Žďár nad Sázavou 1, Horní 1679/22, PSČ 591 01, identifikační číslo osoby: 269 06 953, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS 6564/2015, o záloze na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužníka ze dne 22. května 2015 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.5.2015, č.j. KSBR 32 INS 6564/2015-A-17,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.5.2015, č.j. KSBR 32 INS 6564/2015-A-17, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 5, § 108 odst. 1, odst. 2, § 144 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) a ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., odměně insolvenčního správce a náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Podle odůvodnění dlužník podal dne 13.3.2015 insolvenční návrh, kterým se domáhal vydání rozhodnutí o zjištění svého úpadku. Soud posoudil tento návrh a shledal jej důvodným, když z něj a předložených listin vyplývá, že dlužník má více peněžitých závazků u více věřitelů, kdy jeho závazky převyšují hodnotu jeho majetku, má se tedy za to, že dle ust. § 3 odst. 3 IZ je předlužen, a kdy s ohledem na skutečnost, že dlužník je právnickou osobou v likvidaci, nelze usuzovat na další úspěšné provozování podniku. Nahlédnutím do katastru nemovitostí insolvenční soud zjistil, že dlužník není vlastníkem nemovitého majetku. Jediným možným způsobem jak postavit najisto, že v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem budou náklady insolvenčního řízení hrazeny nikoli státem (k úhradě nákladů insolvenčního řízení ze strany státu dochází pouze v krajních případech), je složení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť pro řízení po zjištění úpadku je nezbytné zajistit finanční prostředky, z nichž by byly náklady řízení hrazeny. V další části odůvodnění soud prvního stupně podrobně vyložil účel stanované zálohy, včetně její výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Namítal nesprávné právní posouzení a chybný postup soudu, když z dlužníkem dodaných listin je zřejmé, že je v likvidaci a nemá žádný majetek, který by bylo možno rozvrhnout mezi věřitele a soudu by po zjištění jeho úpadku nezbylo, než vydat rozhodnutí o zrušení konkursu dle ust. § 308 odst. 1, písm. d) IZ. Proto faktická výše nákladů by byla nízká a nemohla by dosáhnout 50.000 Kč. Pokud soud odkázal na zmíněnou vyhlášku č. 313/200Sb., pak dlužník zdůraznil, že soud je vázán toliko právním pořádkem a právními předpisy síly zákona, nikoliv normami podzákonnými. Pokud zákon stanoví maximální výši zálohy 50.000 Kč, je tato výše odpovídají případům, kdy lze předpokládat dlouhodobý a komplikovaný průběh insolvenčního řízení, což není jeho případ. Poukázal na ust. § 144 IZ s tím, že v souladu s tímto ustanovením je nutno vykládat i § 108 IZ, kdy soud by měl ukládat dlužníku povinnost složit zálohu pouze v takové výši, aby tím nevyvolal nutné zastavení insolvenčního řízení. Výše stanovené zálohy je proto nepřiměřená k očekávaným nákladům v tomto řízení. Navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání, dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu mj. uvedl, že nemá žádný majetek ani pohledávky, žádné zaměstnance, oproti tomu má 125 věřitelů a celková výše závazků činí cca 22,8 mil. Kč, všechny jeho dluhy jsou déle jak 3 měsíce po lhůtě splatnosti a dle dlužníka je tedy zřejmé, že je v úpadku z důvodu platební neschopnosti i předlužení. Seznam závazků, který dlužník ke svému návrhu a jeho doplnění předložil, a v němž dlužník prohlásil, že jde o seznam správný a úplný, toto sdělení dlužníka potvrzuje. Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Na základě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že insolvenční návrh dlužníka je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku. Lze tedy očekávat, že jeho úpadek bude řešen konkursem, případně s ohledem na rozsah jeho majetku, nepatrným konkursem, neboť ustanovení § 144 IZ v platném znění (s účinností od 1.1.2014) neumožňuje insolvenčnímu soudu zamítnout insolvenční návrh proto, že majetek dlužníka nebude postačovat ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé. Z návrhu i ze seznamu majetku tedy vyplývá, že dlužník nemá žádný majetek ani finanční prostředky. Nicméně všechny tyto skutečnosti bude nutno v insolvenčním řízení insolvenčním správcem prověřit.

Ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 IZ stanoví, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Ze shora citovaného ustanovení vyplývá, že lze po insolvenčním navrhovateli, včetně dlužníka, zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat, pokud tyto prostředky, zejména pohotové finanční prostředky na počáteční činnost insolvenčního správce, nelze zajistit jinak, což je i přezkoumávaný případ dlužníka.

Proto dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v přezkoumávaném případě nutné a to včetně požadované výše, neboť v případě, že po zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek bude insolvenční správce případně jím dohledaný majetek, a to i z hlediska neúčinných právních úkonů, zpeněžovat (což nelze v této fázi řízení i přes tvrzení dlužníka vyloučit), pak tomu nutně předchází jednak soupis tohoto majetku, jeho zajištění, ocenění, což si vyžádá náklady. Dále je nutno přisvědčit soudu prvního stupně, že bude-li správce zpeněžovat, pak jen jeho odměna ze zpeněžení bude činit nejméně 45.000 Kč (k tomu DPH, je-li správce jejím plátcem) a zcela nepochybně mu vzniknou hotové výdaje či náklady konkursu. Dále má správce nárok na další odměnu a to z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele 1.000 Kč (nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumávané přihlášky pohledávek). V případě, že je způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení žádného majetku, náleží správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, nejméně však opět 45.000 Kč, k tomu DPH, je-li správce jejím plátcem (§ 2a vyhl. č. 313/2007 Sb., § 38 odst. 1, odst. 2 IZ v platném znění). Jak je v přezkoumávaném případě ze spisu patrno, dlužník eviduje několik desítek svých věřitelů, vůči nimž má splatné závazky a lze tedy předpokládat, že řada z nich své pohledávky do tohoto řízení přihlásí a bude třeba jejich přihlášky správcem přezkoumat a připravit pro přezkumné jednání.

Jak již bylo naznačeno shora, smyslem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek pohotových finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a dále rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu.

Dále je třeba poukázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu (včetně poslední novely účinné od 1.1.2014), v jejíž části, týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce (opět) výslovně zdůraznil, že Obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

Z výše uvedeného je zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně v dané věci je postupem, který zákonodárce předpokládal. Proto rovněž dlužník, který nemá žádné pohotové finanční prostředky, případně tvrdí, že nemá žádný majetek a který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy a to v maximální výši vyzván.

Tvrdí-li dlužní, že je nefunkční společností, která má jen dluhy a nikoliv žádný majetek, pak je třeba zdůraznit, že smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu), nýbrž řešení jejího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zadluženého a téměř nemajetného dlužníka z pohledu práva obchodní společnosti (korporace), je pro rozhodování v insolvenčním řízení nevýznamná. V tomto směru, je možno opět odkázat na důvodovou zprávu k poslední novele insolvenčního zákona, v níž zákonodárce k ustanovení § 144 IZ vyložil, že nový zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (zák. č. 304/2013-účinný od 1.1.2014) přenáší úpravu obsaženou dosud v ust. § 144 IZ, na půdu rejstříkových soudů; proto již není zapotřebí řešit danou problematiku v insolvenčním řízení zaváděním nesystémového institutu zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (pozn. viz § 93 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, § 82 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob).

Dále je třeba uvést, že jestliže by se v dalším řízení, po rozhodnutí o úpadku ukázalo, že nebude možno dohledat a zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu (alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení), pak by při nezaplacení zálohy (kterou je možno požadovat pouze do rozhodnutí o úpadku) veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, je věcně správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 23. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu