1 VSOL 659/2013-A-11
KSBR 27 INS 4807/2013 1 VSOL 659/2013-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka PASIV SYSTEM s.r.o., se sídlem Brno, Příční 118/1, PSČ 602 00, IČ: 28329287 o insolvenčním návrhu dlužníka, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.5.2013, č.j. KSBR 27 INS 4807/2013-A-6 takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.5.2013, č.j. KSBR 27 INS 4807/2013-A-6 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník sám navrhuje jako způsob řešení svého úpadku prohlášení konkursu, přičemž soud v této fázi řízení nemá prokázáno, že dlužník má pohotové finanční prostředky, když dlužník sám tvrdí, že nedisponuje žádnými pohotovými finančními prostředky, vlastní pouze osobní automobil Citroën Berlingo. Je proto nezbytné složit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť tyto náklady nemohou jít k tíži věřitelů, insolvenčního správce nebo rozpočtových prostředků státu.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání, ve kterém zopakoval, že je v insolvenci a na zaplacení požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000 Kč nemá prostředky.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 21.2.2013, doručeným téhož dne, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen prohlášením konkursu na jeho majetek. V odůvodnění uvedl, že má 3 závazky vůči 3 věřitelům ve výši celkem 351.310,90 Kč a své podnikání fakticky ukončil. V doplňku návrhu ze dne 2.5.2013, doručeném soudu dne 7.5.2013 dále uvedl, že nevlastní žádný majetek s výjimkou osobního automobilu zn. Citroën Berlingo, rok výroby 2009 a rozšířil seznam závazků, jakož i seznam věřitelů. Současně uvedl, že ke dni podání návrhu nedisponuje finančními prostředky, z nichž by mohl uhradit zálohu na náklady konkursu, ovšem svůj majetek považuje za dostatečný k tomu, aby po jeho zpeněžení postačil k minimálně k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty první IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku. Vzhledem k tomu, že dlužník je ekonomicky nečinný, je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), se soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatiti zálohu. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady související s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, to je v rozsahu alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ust. § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Ze shora uvedeného vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti (§ 144 odst.4 IZ), nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak by při nezaplacení zálohy veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1 písm. d/, § 312 odst. 2 IZ). Odvolací soud dále zdůrazňuje, že ust. § 98 IZ je založeno zejména na tom, že insolvenční návrh má být podán včas.

Rovněž uložení zálohy ve výší 30.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). V posuzované věci dlužník sám uvádí, že je vlastníkem osobního automobilu zn. Citroën Berlingo, který bude zpeněžován. Nelze však důvodně očekávat, že výtěžek pokryje veškeré náklady řízení, tj. náklady zpeněžení včetně odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 22. srpna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu