1 VSOL 655/2013-A-13
KSBR 37 INS 18759/2013 1 VSOL 655/2013-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Prostějov, Spitznerova 1912/6, PSČ 796 01, IČ: 70276714, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2013, č.j. KSBR 37 INS 18759/2013-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že řešení úpadku oddlužením se dle ustanovení § 389 odst. 1 IZ může domáhat pouze dlužník, který není podnikatelem, tj. taková fyzická nebo právnická osoba, která zákonem není považována za podnikatele a současně nemá závazky z podnikání. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 a uzavřel, že podmínky pro oddlužení dle ustanovení § 389 odst. 1 IZ nesplňuje dlužník, který již sice není podnikatelem, ale má závazky pocházející z podnikatelské činnosti s tím, že pro závěr, zda závazek dlužníka z dřívějšího podnikání brání oddlužení, je rozhodující doba vzniku dlužníkova závazku z podnikání, doba ukončení dlužníkova podnikání, četnost neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání, výše konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výši všech dlužníkových závazků a skutečnost, zda věřitel, o jehož pohledávku se jedná, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dlužník má závazky v celkové výši 1.546.557 Kč, z čehož závazky z podnikání činí 572.631 Kč, závazky z podnikání vznikly v letech 2002-2010 a jejich celkový podíl na závazcích dlužníka činí 37 %. Na tomto základě uzavřel, že doba vzniku podnikatelských závazků, jakož i jejich výše v porovnání s celkovou výši všech závazků je skutečností vylučující možnost řešení úpadku dlužníka oddlužením. Konstatoval, že dlužník sice předložil vyjádření věřitelů k insolvenčnímu řízení s tím, že pouze vyjádření věřitele Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s., je souhlasem věřitele s povolením oddlužení dlužníka, neboť další dva věřitelé vyjádřili pouze obecně souhlas s insolvenčním řízením a další věřitel, který má vůči dlužníkovi pohledávku z podnikání-E.ON Česká republika, s.r.o.-se nevyjádřil. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 396 odst. 1 IZ a uzavřel, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a proto dlužníku uložil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč s ohledem na výši minimální odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem 45.000 Kč bez DPH a bez hotových výdajů (§ 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb.).

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž namítal, že uložení zálohy v maximální výši 50.000 Kč je pro něj likvidační, neboť není v jeho možnostech takto vysokou zálohu zaplatit, protože jeho jediným majetkem je obvyklé vybavení domácnosti. Dlužník poukázal na dřívější usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.3.2013, č.j. KSBR 37 INS 28190/2012, 2 VSOL 158/2013-A-14, v němž Vrchní soud zdůraznil mimo jiné skutečnost, že věřitelé se k řešení jeho pohledávek nevyjádřili a uvedl, že s ohledem na tyto závěry kontaktoval věřitele podnikatelským závazků a navrhl jim způsob řešení jejich pohledávek formou oddlužení, s čímž věřitelé souhlasili. Poukazoval rovněž na skutečnost, že podnikání ukončil 31.8.2008, tedy již před pěti lety, nyní je zaměstnancem armády ČR, je v tíživé životní i rodinné situaci, má dvě děti a nemá jiné řešení vyrovnat se svými podnikatelskými závazky než oddlužení. Uvedl, že se snaží si svou ekonomickou situaci zlepšovat, nicméně je neustále atakován nájezdy exekutorských vymahačů, jejichž požadavkům není schopen vyhovět s ohledem na výši exekutorských nákladů, které neustále narůstají. Namítal, že je soudem prvního stupně šikanován za způsob vyjádření věřitelů ke způsobu řešení jeho úpadku tím, že soud souhlasy věřitelů vyhodnotil pouze jako obecné a poukázal na písemnou žádost o udělení souhlasu věřitele, kterou jim zasílal a na niž věřitelé reagovali. Připustil, že pohledávka věřitele ČMRZB, a.s. je ve výši 27.000 Kč s tím, že k jejímu navýšení došlo v mezidobí o poplatek rozhodčímu soudu a uvedl, že opakovaně žádal o souhlas s oddlužením věřitele E.ON Česká republika, s.r.o, který však souhlas dosud nezaslal. K odvolání dlužník připojil žádost o udělení souhlasu věřitele s insolvenčním řízením ze dne 2.5.2013, z níž se podává, že ji dlužník adresoval věřiteli ČSOB, a.s. a žádal v ní o udělení souhlasu s insolvenčním řízením s tím, že má v úmyslu řešit svůj úpadek oddlužením a ve vztahu k podnikatelským závazkům je nutný souhlas věřitelů.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu prvního stupně dne 3.7.2013 se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužník v návrhu označil 20 nezajištěných vykonatelných závazků ve výši 1.539.557 Kč vůči 19 věřitelům s tím, že se všemi závazky je v prodlení více jak 30 dnů a ve vztahu ke všem peněžitým závazkům zastavil platby z důvodu zhoršující se finanční situace a uvedl, že nevlastní žádný hodnější majetek kromě obvyklého vybavení domácnosti a osobních věcí. Deklaroval, že u podnikatelských závazků předkládá souhlas věřitelů s insolvenčním řízením. K návrhu připojil seznam závazků ze dne 1.7.2013 opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedl závazky shodně s návrhem a seznam majetku ze dne 1.7.2013 opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedl toliko vlastnictví obvyklého vybavení domácnosti a osobní automobil Opel Vectra, vše v odhadované aktuální ceně 22.100 Kč. K návrhu dále připojil seznam závazků ze dne 5.12.2012, původně adresovaný soudu prvního stupně ke sp. zn. KSBR 37 INS 28190/2012, z něhož se podává celková výše závazků dlužníka z podnikání 576.022 Kč, jedná se o 5 závazků vůči 5 věřitelům, které vznikly v letech 2002, 2006, 2007, 2008 a 2010. K návrhu dále připojil souhlas věřitele MIDESTA, s.r.o., ze dne 22.5.2013 s insolvenčním řízením, z něhož se podává, že tento věřitel prohlásil, že uděluje dlužníku souhlas s insolvenčním řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 37 INS 28190/2012 (tedy s předcházejícím insolvenčním řízením dlužníka), přípis Okresní správy sociálního zabezpečení Prostějov ze dne 9.5.2013, v němž tento věřitel sděluje, že bere na vědomí žádost dlužníka o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, souhlas věřitele Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s., ze dne 24.5.2013 s oddlužením, v němž tento věřitel prohlásil, že mu dlužník dluží částku 27.000 Kč (tedy o 7.000 Kč vyšší než vyplývá ze seznamů závazků) a věřitel souhlasí s plněním při oddlužení minimálně v rozsahu 29 % dlužné částky a přípis věřitele Československé obchodní banky, a.s., ze dne 10.6.2013, v němž tento věřitel prohlásil, že souhlasí s insolvenčním řízením dlužníka.

Z výpisu živnostenského rejstříku ohledně dlužníka se podává, že dlužník v období od 21.8.2002 do 31.8.2008 podnikal v oboru truhlářství, podlahářství.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2, věty první IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Odvolací soud se především zabýval přezkumem předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužník nemůže ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek řešil oddlužení vzhledem ke skutečnosti, že dlužník, ačkoliv již není podnikatelem, má závazky z podnikání z let 2002 až 2010, které jsou u něj překážkou pro povolení oddlužení.

Soudu prvního stupně lze přisvědčit v závěru o tom, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považováni za podnikatele. Institut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele. Za podnikatele je nutno považovat osoby, jež splňují některé z kritérií vymezených v § 2 odst. 2 obchodního zákoníku. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008, a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009. V tomto usnesení Nejvyšší soud vymezil kritéria, která je nutno zkoumat při posuzování otázky, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání. Jedná se o dobu vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, dobu ukončení dlužníkova podnikání, četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a skutečnost, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Při přezkumu závěru soudu prvního stupně o tom, že závazky z podnikání dlužníku brání povolení oddlužení, odvolací soud vycházel ze zjištění, že dlužník ukončil podnikání v srpnu 2008, jeho závazky z podnikání vznikly v letech 2002 až 2010, jedná se celkem o 5 podnikatelských závazků vůči 5 věřitelům z celkového počtu 20 závazků a závazky z podnikání představují 37 % všech závazků dlužníka. Odvolací soud dále vyšel shodně se soudem prvního stupně ze závěru, že pouze jediný věřitel-Českomoravská záruční a rozvojová banky, a.s.-vyslovila souhlas s povolením oddlužení dlužníka, ostatní věřitelé se buď nevyjádřili nebo udělili pouze obecný souhlas s insolvenčním řízením (nikoliv však se způsobem jeho řešení oddlužením). Pro povolení oddlužení dlužníku by sice svědčila skutečnost, že dlužník ukončil podnikání již před pěti lety, a že pouze jedna čtvrtina závazků pochází z podnikání a že závazky z podnikání (vyjma jediného závazku vůči České správě sociálního zabezpečení, který vznikl až v r. 2010) vznikly již v letech 2002-2008. Dlužníku však jednoznačně brání v povolení oddlužení skutečnost, že výše podnikatelských závazků v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků činí více než jednu třetinu (tj. 37 %). Tato skutečnost je dle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, z pohledu kritérií vymezených Nejvyšším soudem ČR ve výše uvedeném rozhodnutí, překážkou, která brání dlužníku v povolení oddlužení, a to i za situace, že by věřitelé podnikatelských závazků s oddlužením dlužníka souhlasili.

Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně a současně též ve shodě se závěry, které formuloval Vrchní soud v Olomouci v rámci předcházejícího insolvenčním řízení téhož dlužníka v usnesení ze dne 27.3.2013, č. j. 2 VSOL 158/2013-A-14, uzavírá, že úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007).

Za této situace se jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka jeví konkurs. To proto, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, což vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 396 odst. 1 IZ). Proto je požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Úvaha o výši zálohy, potřebné na náklady insolvenčního řízení, se odvíjí od závěru o předpokládaném rozsahu a skladbě majetkové podstaty. Dlužník neuvedl žádné pohotové finanční prostředky, jeho majetek tvoří pouze obvyklé vybavení domácnosti a osobní automobil. Nevlastní žádný nemovitý majetek. Složení zálohy v maximální výši 50.000 Kč je tedy nezbytné, neboť smyslem a účelem této zálohy je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce. Zejména se jedná o náklady insolvenčního správce související se zjišťováním stavu majetku dlužníka, případně se zjišťováním majetku jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. V neposlední řadě slouží záloha jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Po správci nelze spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého.

Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení soudu prvního stupně věcně správné, proto je odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 28. srpna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu