1 VSOL 653/2012-A-9
KSBR 47 INS 16661/2012 1 VSOL 653/2012-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka RSCG LEASE s.r.o., se sídlem Brno, Příkop 6, PSČ 602 00, IČ: 26927705, o insolvenčním návrhu věřitele D.S. Leasing, a.s., se sídlem Brno, Londýnské nám. 2, PSČ 639 00, IČ: 48909238, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 47 INS 16661/2012-A-4 ze dne 12.7.2012

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 47 INS 16661/2012-A-4 ze dne 12.7.2012 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh věřitele (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí uvedl, že věřitel ve svém insolvenčním návrhu sice řádně označil svou pohledávku za dlužníkem, avšak ohledně označení dalších věřitelů dlužníka a jejich pohledávek toliko uvedl, kdo jsou další věřitelé dlužníka, avšak neuvedl vůbec žádné údaje o jejich splatných pohledávkách za dlužníkem. Věřitel musí přímo v insolvenčním návrhu uvést konkrétní údaje o výši a splatnosti pohledávek dalších věřitelů. Absence základních náležitostí insolvenčního návrhu tak brání pokračování v insolvenčním řízení, soud proto rozhodl podle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona o odmítnutí insolvenčního návrhu.

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Uvedl, že si je vědom existence judikatury Nejvyššího soudu České republiky, avšak ne zcela se s ní ztotožňuje. Namítl, že věřitel nemá zákonné možnosti, jak oslovit další věřitele, o jejichž existenci ví ze své obchodní činnosti, tuto možnost má pouze soud. Podle jeho názoru smyslem zákona nebylo zkomplikovat věřitelům možnost podávat důvodné insolvenčního návrhy, nýbrž ochrana před těmi nedůvodnými. Domnívá se, že postup, který zvolil soud prvního stupně, je sice možná formálně v souladu se zákonem, ale v rozporu s jeho duchem, k tomu poukázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 170/11 s tím, že se sice týká zejména výkladu smluv, nicméně se zmiňuje, a nejen okrajově, o nepřípustnosti mechanické aplikace zákona. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c) IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit.

Podle § 3 odst. 2 IZ se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je b) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že věřitel podal u soudu prvního stupně dne 10.7.2012 insolvenční návrh, kterým se domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. V návrhu uvedl, že má za dlužníkem celkem 3 pohledávky po splatnosti v celkové výši 21.509.355 Kč z titulu leasingových smluv (které blíže označil), splatných do 14 dnů od doručení vyúčtování, a to pohledávku ve výši 6.038.663 Kč dle vyúčtování doručeného dlužníku dne 26.8.2011, pohledávku ve výši 3.330.838 Kč dle vyúčtování doručeného dlužníku dne 12.4.2011 a pohledávku ve výši 12.139.854 Kč dle vyúčtování doručeného dlužníku dne 29.5.2012. Dále uvedl, že dlužník má i další věřitele (k tomu označil 4 konkrétní věřitele) a že splnil podmínky stanovené dle ustanovení § 3 insolvenčního zákona, tedy že dlužník má minimálně dva věřitele, peněžité pohledávky dlužníka jsou více jak 30 dnů po splatnosti , dlužník není schopen své závazky plnit po dobu delší než 3 měsíce a současně je předlužený.

Nejvyšší soud České republiky opakovaně judikoval, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) až c) IZ). K tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009-A ze dne 20.5.2010 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2011). V insolvenčním řízení tedy platí, že je nutno posoudit, zda insolvenční návrh (lhostejno, zda věřitelský nebo dlužnický) má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle ustanovení 128 odst. 1 IZ. Přitom požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31.12.2007), jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu české republiky sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998 (uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto Stanovisku Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Věřitelský insolvenční návrh tak musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o splatné pohledávce navrhujícího věřitele vůči dlužníku a konkrétní údaje o dalších věřitelích (dalším věřiteli) dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Přitom takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Podstatné je, že údaje obsažené ve věřitelském insolvenčním návrhu musí vytvářet v konkrétní skutkové rovině takový obraz věci, z nějž by bylo lze logicky dovodit (kdyby byla tvrzení uvedená ve věřitelském insolvenčním návrhu shledána pravdivými) skutkový a právní závěr o tom, že dlužník je v úpadku. Údaje o tvrzené výši pohledávek dalších věřitelů a o době jejich splatnosti přitom nelze nahrazovat opisováním textu insolvenčního zákona nebo skutkovým shrnutím, k němuž na základě uvedených tvrzení nelze logickým úsudkem dospět. K tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2012).

Na základě shora uvedeného odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že insolvenční návrh věřitele není projednatelný z důvodu nedostatečného vylíčení skutkových okolností osvědčujících úpadek dlužníka. Věřitel ve svém insolvenčním návrhu sice uvedl dostatečně konkrétní vylíčení skutkových tvrzení ohledně svých splatných pohledávek za dlužníkem, avšak v návrhu další věřitele dlužníka toliko označil, aniž by uvedl jakýkoliv konkrétní údaj o jejich splatných pohledávkách za dlužníkem, tj. uvedl alespoň jejich výši a konkrétní údaje o jejich splatnosti. Z insolvenčního návrhu věřitele je proto zřejmé pouze to, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), avšak není zřejmé, zda má vůči těmto věřitelům závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž tyto závazky není schopen plnit (§ 3 odst. 1 písm. b) a písm. c) IZ). Pouze obecné tvrzení, že dlužník má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, není konkrétním skutkovým tvrzením o neschopnosti dlužníka plnit své závazky. Jinými slovy není splněn požadavek ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona ohledně vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka. Insolvenční návrh věřitele tak trpí vadou, která brání pokračování v insolvenčním řízení a která způsobuje jeho neprojednatelnost, a proto je zcela odůvodněn postup podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ k odmítnutí insolvenčního návrhu věřitele.

Pokud dlužník v rámci odvolání poukazoval na judikaturu Ústavního soudu České republiky, konkrétně na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 170/11 ze dne 3.1.2012, toto rozhodnutí neshledává odvolací soud v přezkoumávané věci přiléhavým. Uvedený nález se týká posuzování závazkového vztahu z pohledu spravedlnostního kontextu, tedy nejen aplikace práva z hlediska formálního, ale především z hlediska dodržování takových pravidel chování, které jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován.

K námitce věřitele, že požadavek uvedení konkrétních údajů o dalších věřitelích dlužníka a jejich splatných pohledávkách, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, je pro věřitele obtížně splnitelný, je nutno uvést, že zahájení insolvenčního řízení je tak závažným zásahem do postavení dlužníka, že je rozumné očekávat, že insolvenční navrhovatel bude při jeho podání postupovat s náležitou pečlivostí. Jde-li o osobu natolik nedbalou, že není způsobilá podat projednatelný insolvenční návrh, je plně opodstatněné na danou situaci neprodleně reagovat odmítnutím takového návrhu tak, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla co nejmenší. Jinak řečeno, nová úprava vychází z toho, že věřitelé, kteří mají jen mlhavou či nekonkrétní představu o tom, že dlužník je v úpadku (a proto nejsou schopni uvést v insolvenčním návrhu konkrétní okolnosti, které osvědčují jeho úpadek co do pohledávek dalších věřitelů po lhůtě splatnosti), jsou těmi osobami, které insolvenční návrh podávat nemají. K tomu viz již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 NSČR 14/2011-A-ze dne 21.12.2011.

Na základě shora uvedeného odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné včetně správného výroku o nákladech řízení potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Věřitel nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, a proto by měl hradit dlužníku náklady odvolacího řízení, avšak tomuto dle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě do dvou měsíců ode dne doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a navrhujícímu věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 24. září 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu