1 VSOL 652/2013-A-42
KSBR 40 INS 1752/2012 1 VSOL 652/2013-A-42

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Šormik VaL s.r.o., se sídlem Brno, Budínská 102/17, PSČ 627 00, IČ: 29196604, o insolvenčním návrhu věřitelů: a) Eva Novotná, bytem Brno, Francouzská 58, PSČ 602 00, b) Ing. Iva Záleská, bytem Brno, Řezáčova 8, PSČ 624 00, zastoupené JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem se sídlem Brno, Řezáčova 757/30, o odvolání obou insolvenčních navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.1.2013, č.j. KSBR 40 INS 1752/2012-A-22

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.1.2013, č.j. KSBR 40 INS 1752/2012-A-22 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl podle ustanovení § 143 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), insolvenční návrhy věřitelů a) a b). V odůvodnění uvedl, že návrhy věřitelů a) a b) byly zamítnuty z důvodu nedostatku věcné aktivní legitimace, neboť věřitelé a) a b) nedoložili existenci svých splatných pohledávek. K pohledávce věřitele a) soud prvního stupně uvedl, že z pracovní smlouvy uzavřené dne 2.5.2011 mezi věřitelem a) jako zaměstnancem a dlužníkem jako zaměstnavatelem zjistil, že věřiteli a) vznikl pracovní poměr od 2.5.2011, druh sjednané práce, a tedy okruh pracovních úkolů, ke kterým se věřitel a) jako zaměstnanec zavázal byl vymezen jako pracovní činnost v profesi kuchařka-servírka se mzdou stanovenou ve výši 9.800 Kč měsíčně při úvazku 30 hodin týdně, která měla být vyplácena k rukám věřitele a) vždy 15. dne následujícího kalendářního měsíce. Výplatní listiny doložené věřitelem a) hodnotí insolvenční soud jako nepoužitelné pro osvědčení pohledávky věřitele a), neboť z nich není patrné, zda zde uvedené částky čisté mzdy byly nebo nebyly vyplaceny, věřitel a) ani netvrdí nic o jejich původu ani jakým způsobem se tyto listiny dostaly do jeho dispozice. K pohledávce věřitele b) soud prvního stupně uvedl, že z pracovní smlouvy uzavřené dne 1.5.2011 mezi věřitelem b) jako zaměstnancem a dlužníkem jako zaměstnavatelem zjistil, že věřiteli b) vznikl pracovní poměr od 1.5.2011, druh sjednané práce byl vymezen jako pracovní činnosti v profesi účetní , jaký byl konkrétní okruh pracovních úkolů, ke kterým se věřitel b) jako zaměstnanec zavázal, nelze z předložené pracovní mzdy dovodit, mzda byla v pracovní smlouvě stanovena ve výši 12.000 Kč měsíčně, při úvazku 30 hodin týdně a měla být vyplácena k rukám věřitele b) vždy 15. dne následujícího kalendářního měsíce. Jako sporné u obou navrhujících věřitelů soud prvního stupně považoval též okamžité zrušení pracovního poměru, jakož i nároky z toho oběma věřiteli uplatněné. Za situace, že dlužník zcela rozporuje tvrzení insolvenčních navrhovatelů a současně insolvenční soud dospěl k závěru, že osvědčení existence pohledávek věřitelů a) i b) by si vyžádalo další rozsáhlé dokazování, a to v případě obou insolvenčních navrhovatelů k zodpovězení otázky, zda ke skončení pracovního poměru došlo ze strany insolvenčních navrhovatelů bezvadným způsobem, tj. zda skutečně okamžité zrušení pracovního poměru insolvenční navrhovatelé učinili písemně a zda bylo dlužníkovi řádně doručeno, tj. insolvenční soud by musel provést další dokazování ke zjištění platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. K pohledávce věřitele a) by muselo být dále prokázáno, zda je či není pravdivé tvrzení dlužníka, že mzda mu byla uhrazena zálohově, zda listiny, které dlužník předkládá jsou sto prokázat jeho tvrzení, že obsahují podpis věřitele a), zda je pravdou, že věřitel a) byl po určitou dobu zodpovědným vedoucím, tedy osobou, která hmotně odpovídala za vznik manka a zda o něm mohla či nemohla být dlužníkem krácena mzda věřiteli a). K pohledávce věřitele b) by kromě výše uvedeného bylo třeba provést dokazování tak, aby bylo zjištěno, co bylo skutečně náplní práce věřitele b), zda svou práci skutečně vykonával, zda docházel do zaměstnání a plnil další své povinnosti a zda mu tedy vznikl nárok na mzdu a v jaké výši. K osvědčení pohledávek insolvenčních navrhovatelů by bylo nutné provést výslechy dlužníka, jeho bývalých zaměstnanců, ale i jiných osob, zvážit provedení znaleckých posudků k posouzení pravosti podpisu na listinách, popř. i odborného posudku ke stavu účetních knih a jejich řádného vedení po dobu trvání pracovního poměru věřitele b), po předchozím vyjasnění otázky, kdo by u dlužníka vůbec odpovědný za řádné vedení mzdové agendy a zda by veškerá odpovědnost měla být přičítána pouze dlužníkovi a pokud nikoli, jaké důsledky z toho plynou pro odměňování věřitele b) za jeho práci. Pro tak rozsáhlé dokazování ohledně věcné aktivní legitimace insolvenčních navrhovatelů však není v insolvenčním řízení, jak výše uvedeno, vzhledem k jeho účelu a cíli dostatečný prostor, jak v řízení nalézacím.

Proti tomuto usnesení podali oba insolvenční navrhovatelé-věřitel a) a věřitel b) odvolání, ve kterém shodně namítali, že soud prvního stupně nesprávně aplikuje ust. § 105 IZ, když jej vykládá tak, že břemeno tvrzení a břemeno důkazu ohledně splatné pohledávky leží výlučně na věřitelích, a to bez jakékoliv výjimky. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatovali, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Promítnuto na poměry projednávané věci namítali, že pokud zaměstnanec dlužníka tvrdí, že mu nebyla vyplacena mzda, je povinností soudu vyzvat dlužníka k vyjádření, zda mzdu vyplatil, a pokud bude tvrdit, že mzdu vyplatil, pak aby k tomuto tvrzení předložil listinné důkazy, které jednoznačně budou prokazovat, že mzda byla zaměstnanci skutečně vyplacena. Takovými důkazy mohou být standardně výplatní pásky či výplatní listy či výplatní sáčky, na nichž zaměstnanec svým podpisem stvrzuje, že konkrétního dne v hotovosti převzal mzdu za konkrétní měsíc v konkrétní výši. Soud prvního stupně též vytýkali, že zcela pominul, že srážky ze mzdy zaměstnance lze provádět pouze za splnění podmínek stanovených v § 147 zákoníku práce, přičemž dlužník, který na svoji obranu proti insolvenčnímu návrhu tvrdí, že věřiteli a) srazil ze mzdy náhradu za způsobenou škodu, splnění podmínek shora citovaného zákonného ustanovení netvrdí, natož dokládá. Navrhovali, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dlužník se k podanému odvolání insolvenčních navrhovatelů nevyjádřil.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, které v odvolání použily způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2, písm. c), g) o.s.ř. přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a o.s.ř.) a aniž ve věci nařizoval jednání, dospěl k závěru, že odvolání obou insolvenčních navrhovatelů jsou důvodná.

Z obsahu předloženého insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenční řízení na dlužníka Šormik VaL s.r.o., IČ: 29196604 bylo původně zahájeno na návrh věřitelky Evy Novotné ze dne 25.1.2012, doručeným soudu téhož dne, kterým se domáhala, aby bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlášen konkurs. V návrhu uvedla, že na základě pracovní smlouvy ze dne 2.5.2011 byla zaměstnancem dlužníka a měla sjednanou hrubou mzdu ve výši 9.800 Kč měsíčně, který byla splatná vždy 15. dne následujícího kalendářního měsíce. Za měsíc červenec 2011 jí dlužník dluží mzdu ve výši 6.742 Kč, za měsíc srpen ve výši 6.831 Kč a za část měsíce září ve výši 918 Kč, celkem jí z titulu mzdy dluží 14.491 Kč, a dále jí z titulu okamžitého zrušení pracovního poměru dluží odstupné ve výši trojnásobku výdělku ve výši 20.226 Kč, takže jí celkem dluží 34.717 Kč. Dále v návrhu uvedla, že dalším věřitelem dlužníka je její kolegyně Ing. Iva Záleská. K návrhu připojila pracovní smlouvu ze dne 2.5.2011, okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5.9.2011, včetně podacího lístku a dodejky o převzetí, výplatní pásky za měsíc červenec, srpen a září 2011, potvrzení o zaměstnání a přihlášku pohledávky. Navrhovatelka b) Ing. Iva Záleská do řízení přistoupila návrhem ze dne 25.1.2012, doručeným soudu téhož dne, kterým rovněž navrhovala, aby bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlášen konkurs. V návrhu uvedla, že u dlužníka byla zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 1.5.2011 jako účetní. Měsíční hrubou mzdu měla sjednanou ve výši 12.000 Kč měsíčně, která byla splatná vždy 15. dne následujícího kalendářního měsíce. Dlužník jí dluží za měsíc červen 2011 mzdu ve výši 6.735 Kč, za měsíc červenec 2011 ve výši 10.235 Kč, za měsíc srpen ve výši 10.358 Kč, za měsíc září 2011 ve výši 10.235 Kč, za měsíc říjen 10.235 Kč, za měsíc listopad 2011 ve výši 10.235 Kč a za měsíc prosinec ve výši 5.582 Kč, celkem jí z titulu mzdy dluží 61.615 Kč. Z titulu okamžitého zrušení pracovního poměru jí dlužník dluží odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku ve výši 35.793 Kč, takže jí celkem dluží částku 97.408 Kč. K důkazu předložila pracovní smlouvu ze dne 1.5.2011, okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9.12.2011, výplatní pásky za měsíc červen-prosinec 2011, mzdový list, potvrzení o zaměstnání, potvrzení zaměstnavatele o průměrném měsíčním výdělku a způsobu ukončení pracovního poměru, výkazy sociálního a zdravotního pojištění a přihlášku pohledávky. Dlužník ve vyjádření k podaným insolvenčním návrhům založil svoji obranu na tvrzení, že věřitelce a) byla mzda vyplácena na její žádost při každém ukončení směny, a protože opakovaně měla manka v tržbách, za které byla plně odpovědná, byla jí náhrady škody srážena ze mzdy. K tomuto vyjádření připojil přehled o průběžně vyplácených zálohách na mzdu , z něhož vyplývá, že v červenci 2011 byla věřitelce a) vyplacena záloha ve výši 5.000 Kč a z titulu manka jí v tomto měsíci byla ze mzdy sražena částka 2.967 Kč, v měsíci srpnu 2011 jí na zálohách byla vyplacena částka 12.192 Kč a z titulu manka jí ze mzdy v tomto měsíci byla sražena částka 4.025 Kč. Tento přehled je opatřen pouze razítkem a podpisem dlužníka. Současně soudu předložil výplatní listy věřitelky a) za období květen 2011 až září 2011, které nejsou opatřeny podpisem věřitelky a), ale pouze razítkem a podpisem dlužníka. K důkazu o existenci manka předložil inventury ze dne 9.-10.6.2011, 20.6.-21.6.2011, 24.6.-26.6.2011, 29.6. -30.6.2011, 29.7.-31.7.2011, 20.7.-21.7.2011, 16.7.-17.7.2011, 3.8.-4.8.2011, 8.8.-9.8.2011, 12.8.-14.8.2011, 25.8.-28.8.2011, 18.8.2011, 21.8.2011. Ve vztahu k věřitelce b) Ing. Ivě Záleské dlužník ve vyjádření uvedl, že tato zaměstnankyně způsobovala dlužníkovi škodu, kterou prozatím není schopen vyčíslit, neboť tato zaměstnankyně dlužníkovi nepředala zpracované účetnictví. Připustil, že ve výplatních listech nejsou u zaměstnanců odečteny vyplacené zálohy na mzdu, náklady na stravování zaměstnanců a jiné, navíc na výplatních listech nejsou zaměstnanci podepsáni, což je ovšem pochybení Ing. Ivy Záleské, jako hlavní účetní. Ve vztahu k pohledávce dalšího označeného věřitele-Vladimíra Stupky, zaměstnance dlužníka, uvedl, že mu mzda byla vyplácena průběžně formou záloh při ukončení směny. K tomu předložil přehled o průběžném vyplácení záloh na mzdu s tím, že v září 2011 mu bylo na zálohách vyplaceno 4.800 Kč a v říjnu 2011 částka 8.000 Kč. Jedná se o přehled nepodepsaný zaměstnancem. Dále soudu předložil oznámení Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Brně ze dne 14.3.2012 o uspokojení splatných mzdových nároků zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, z něhož vyplývá, že Vladimíru Stupkovi bylo na mzdě vyplaceno úřadem práce 33.674 Kč. Usnesením z 9.7.2012, č.j. KSBR 40 INS 1752/2012-A-21 soud prvního stupně vyzval dlužníka a oba věřitele, aby ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení tohoto usnesení sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a to s poučením, že nevyjádří-li se vyzvaní ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že se ve stanovené lhůtě dlužník ani věřitelé nevyjádřili, soud prvního stupně předpokládal, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí a o insolvenčním návrhu věřitelů a) a b) rozhodl odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013 pro insolvenční řízení a insolvenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání ve věci není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

Podle ustanovení § 133 IZ nebyl-li insolvenční návrh odmítnut nebo nebylo-li řízení o něm zastaveno, lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (odstavec 2).

Ze shora citovaného ustanovení § 115a o.s.ř. vyplývá, že předpokladem rozhodnutí ve věcí samé je podle tohoto ustanovení úplný stav žalobních (popř. obranných tvrzení), je jsou jimi pokryty veškeré významné skutečnosti podle hmotného práva, které má být na posouzení uplatněného nároku, popř. obrany proti němu, použito, a že jsou takové skutečnosti doprovázeny listinnými důkazy. Nemůže tedy jíž o takový stav věci, který by vyžadoval další přípravu jednání a nebo který by při jednání vyžadoval postup podle § 118a o.s.ř. Jinak řečeno, rozhodnout lze ve sporné věci z hlediska skutkového bez jednání jedině tehdy, jestliže soud může ze shromážděných listinných důkazních prostředků i bez jejich veřejného provedení, nebo popřípadě na základě dalších zjištění založených na nesporných tvrzení účastníků ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř. zjistit, jaký je skutkový stav věci. Jádrem postupu soudu tak má být právní posouzení důvodnosti návrhu nebo obrany proti němu. Postup podle § 115a o.s.ř. není možný, jestliže je hodnověrnost listinných důkazů zpochybňována.

Podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Nejvyšší soud ČR sjednotil rozhodovací praxi soudů v insolvenčních věcech co do posuzování důvodů zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedoložení pohledávky insolvenčním navrhovatelem v usnesení ze dne 29.4.2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2011 ). Závěry obsažené v R 14/2011 pak shrnul v usnesení ze dne 12.7.2012 sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod č. 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 10/2013 ), tak, že : 1/ I tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny (srov. § 131 insolvenčního zákona). Osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu věřitele též jedním z předpokladů, jejichž nesplnění v řízení před soudem prvního stupně vede k zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 143 odst. 2, věta první, insolvenčního zákona). 2/ Jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání), neplatí to pro zásadu, že insolvenční řízení nemá být používáno jako náhrada sporného řízení. 3/ Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Proto i pro ně platí závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval (v R 52/1998, pod bodem VIII.) již při charakteristice konkursního řízení a který lze převzít v tom znění, že ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytýčenému výše označenými ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. 4/ V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. 5/ Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení. 6/ Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. 7/ Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

8/ K tomu, aby soud mohl navrhujícímu věřiteli, jehož splatná pohledávka byla řádně doložena, upřít aktivní legitimaci k podání návrhu, je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany spočívající na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele sice vznikla, ale následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil započtení vlastní pohledávky vůči insolvenčnímu navrhovateli. Pokud dlužník se svoji obranou neuspěje, nelze insolvenční návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele zamítnout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2012, sen. zn. 29NSČR 42/2011).

Promítnuto na poměry projednávané věci to znamená, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání dle ustanovení § 115a o.s.ř., neboť insolvenční navrhovatelka a), jakož i insolvenční navrhovatelka b) svůj nárok na výplatu mzdy řádně doložily pracovními smlouvami a bylo na dlužníku, aby tvrdil a prokázal, že mzdu sjednanou v pracovní smlouvě (§ 113 zákoníku práce) navrhovatelkám jako svým zaměstnancům skutečně vyplatil, příp. že měl s těmito zaměstnanci uzavřeny písemné dohody o srážkách ze mzdy, neboť srážky ze mzdy k náhradě škody jsou možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy (§ 147 odst. 3, § 327 zákoníku práce). Za situace, že dlužník ve vztahu k věřitelce a) pouze tvrdil, že jí mzdu uhradil částečně ve formě záloh, a že jí ze mzdy byla sražena náhrada škody vyplývající z předložených inventurních zápisů, a ve vztahu k věřitelce b) pouze obecně tvrdil, že mu způsobila škodu, kterou zatím ještě ani nevyčíslil, jedná se o obranu, která nemůže vést ke zpochybnění nároku obou věřitelek na výplatu mzdy. Za této situace, bylo třeba, aby soud prvního stupně nařídil jednání a při tomto jednání dlužníka podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poučil, že dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, na kterých staví svoji obranu proti existenci pohledávek uplatněných věřitelkami v insolvenčním návrhu, a že nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých relevantních tvrzení o způsobu zániku nároku věřitelky a) na zaplacení mzdy, ať už splněním (tj. vyplacením mzdy) nebo započtením na náhradu škody na základě písemné dohody o srážkách ze mzdy, případně o tom, že věřitelce b) nárok na výplatu mzdy vůbec nevznikl, neboť mzda přísluší za vykonanou mzdu za podmínek stanovených zákoníkem práce (§ 113 zákoníku práce). Jeho tvrzení o škodě, kterou mu měla věřitelka b) způsobit nekvalitní prací je irelevantní, neboť srážky ze mzdy k náhradě škody jsou podle § 147 odst. 3 zákoníku práce možné jen na základě písemné dohody o srážkách ze mzdy (§ 146, písm. b/, §327 zákoníku práce), jejíž existenci dlužník netvrdí. Odvolací soud tedy uzavírá, že soud prvního stupně v odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí vymezil nesprávný okruh sporných skutečností.

Obecně platí, že v případě, kdy insolvenční navrhovatel listinami doloží, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku v určité (byť nikoliv věřitelem tvrzené) výši, lze insolvenční návrh zamítnout (jen) z důvodu nedostatku aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele pouze tehdy, když dlužník prokáže opodstatněnost své obrany založené na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele vůbec neexistuje, nikoliv že neexistuje ve výši tvrzené věřitelem (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ve kterém pod bodem XIII. (str.181/357) uzavřel, že závěr o tom, že věřitel má za dlužníkem splatnou pohledávku, je možné učinit i bez toho, aby byla přesně známa výše dlužníkova závazku, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2010, sp. zn. 29 Cdo 1258/2009, ve kterém zopakoval, že závěr přijatý pod bodem XIII. stanoviska předpokládá, že pohledávku lze v určité (byť nikoliv věřitelem tvrzené) výši osvědčit, tedy že není sporná v celém rozsahu). Je na dlužníku, aby doložil, resp. prokázal, že řádně doložená pohledávka insolvenčního navrhovatele neexistuje. Insolvenční navrhovatel tedy není povinen kvalifikovaně zvrátit takto uplatněnou obranu dlužníka. Naopak dlužník je povinen prokázat, že řádně doložené pohledávky navrhovatelů a) a b) jsou sporné v celém rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2012, sp.zn. KSPH 55 INS 2807/2009, 29 NSČR /2011, které je veřejnosti přístupné na stránkách www.nsoud.cz).

Pokud dlužník ani po poučení soudu dle ustanovení §118a odst.1,3 o.s.ř. neprokáže, že z titulu mzdy věřitelkám nedluží žádnou částku, bude pro účely rozhodnutí o úpadku dlužníka zcela nadbytečné zabývat se výší dlužné mzdy, jakož i dalším nárokem uplatněným z titulu dlužného odstupného.

Soud prvního stupně zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž nápravu nelze zjednat v odvolacím řízení (§ 213 odst. 4 o.s.ř.).

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 29.ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu