1 VSOL 645/2015-A-26
KSBR 40 INS 30459/2014 1 VSOL 645/2015-A-26

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , IČ: 87176076, bytem Dětkovice 64, PSČ 683 23, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.5.2015, č.j. KSBR 40 INS 30459/2014-A-20

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.5.2015, č.j. KSBR 40 INS 30459/2014-A-20 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ust. § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník není ve smyslu ust. § 389 odst. 1,písm b), odst. 2, písm. a) IZ osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání vůči věřiteli ČR-Česká správa sociálního zabezpečení a netvrdí ani nedokládá souhlas tohoto věřitele s řešením jeho úpadku oddlužením. Naopak na výzvu soudu sdělil, že souhlas není schopen opatřit, a proto uhradí pohledávku tohoto věřitele ve výši 100 %. Lze proto očekávat, že návrh na povolení oddlužení bude odmítnut a na majetek dlužníka bude prohlášen konkurs. V případě řešení úpadku konkursem činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH, přičemž z návrhu vyplývá, že dlužník nemá pohotové prostředky k zajištění výkonu činnosti insolvenčního správce, a proto soud rozhodl o zaplacení zálohy.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník včas odvolání, ve kterém namítal, že dluh z podnikání vůči ČR-České správě sociálního zabezpečení má již v plné výši uhrazen, jen některé částky jsou z důvodu insolvence deponovány na účtu zaměstnavatele, a to do doby, než bude rozhodnuto o insolvenčním návrhu. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 10.11.2014, doručeným soudu dne 11.11.2014, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře, resp. současně zakřížkoval též kolonku, že způsob oddlužení nenavrhuje. Návrh podal na předepsaném formuláři a v kolonce 20 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné) uvedl mimo jiné též dluhy na sociálním a zdravotním pojištění vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Vyškov, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra a VZP Vyškov. V kolonce 11 uvedl, že v letech 2011 až 2012 měl příjem jako OSVČ. V seznamu majetku uvedl nemovitost, která slouží k zajištění pohledávek vůči 7 věřitelům. Peněžní prostředky v hotovosti nebo účtu, ani pohledávky v seznamu neuvedl. Soud prvního stupně usnesením ze dne 27.1.2015, č.j. KSBR 40 INS 30459/2014-A-11 původně uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení s odůvodněním, že lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé bude nižší než 30 % jejich pohledávek. Toto rozhodnutí, které vycházelo z nesprávných skutkových zjištění o výši příjmu dlužníka, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20.3.2015, č.j. 1 VSOL 148/2015-A-16 a soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval otázkou, zda dlužník nemá dluhy z podnikání bránící povolení oddlužení. Dlužník na výzvu soudu, aby doložil souhlas věřitele ČR -Česká správa sociálního zabezpečení s řešením jeho úpadku oddlužením, sdělil,

že souhlas od tohoto věřitele nezískal, a proto dluh uhradí v rámci insolvence ve výši 100 %. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 108 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1, písm. b) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 397 odst. 1, ve znění účinném od 1.1.2014, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2, písm. a) IZ), a proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že má potřebné souhlasy všech věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, a že tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Pokud toto skutkové tvrzení v návrhu schází, nelze postupovat podle shora citovaného ustanovení § 397 odst.1 IZ, neboť pochybnosti o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení lze mít jen za situace, když dlužník souhlas tvrdí, ale zatím není znám výsledek schůze věřitelů, při níž je rozhodováno o způsobu oddlužení (§ 403 odst.2 IZ). V posuzované věci dlužník v návrhu uvedl dluhy na sociálním a zdravotním pojištění vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Vyškov, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra a VZP Vyškov, u nichž lze důvodně předpokládat, že se jedná o dluhy z podnikání, ovšem souhlas těchto věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením netvrdil. Na výzvu soudu sdělil, že souhlas věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Vyškov nezískal.

Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud konstatuje, že na dlužníka nelze v této fázi řízení-když ještě nenastala zákonná fikce existence souhlasu podle ust. § 403 odst. 2 poslední věta IZ-pohlížet jako na osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, což je skutečnost odůvodňující předpokládat, že návrh na povolení oddlužení bude podle ust. § 390 odst. 3 IZ odmítnut a rozhodnuto o řešení úpadku konkursem.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že písemný souhlas věřitele, vůči němuž má dlužník závazek z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením není náležitostí návrhu na povolení oddlužení (§ 392 odst. 1 IZ). Pokud by dlužník v návrhu tvrdil, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, byl by to důvod k postupu podle ust. § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání otázky souhlasů dle ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ). Jinak řečeno, nebyl důvod dlužníka vyzývat k předložení písemného souhlasu věřitele, vůči němuž má dluh z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením.

Pokud dlužník v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že dluh tomuto věřiteli uhradí ve výši 100 %, jedná se o příslib nerealizovatelný, neboť v rámci insolvenčního řízení jsou věřitelé uspokojováni poměrně.

Pokud dlužník v odvolání namítal, že dluh vůči věřiteli ČR-Česká správa sociálního zabezpečení je v plné výši uhrazen, respektive, že některé částky jsou z důvodu insolvence deponovány na účtu jeho zaměstnavatele do doby, než bude rozhodnuto o insolvenčním návrhu, je z toho zřejmé, že dluh tomuto věřiteli nebyl zaplacen, takže stále existuje, a s ohledem na absenci souhlasu tohoto věřitele, brání tento dluh řešení úpadku dlužníka oddlužením. Lze očekávat, že v insolvenčním řízení (bude-li uhrazena záloha na náklady insolvenčního řízení) budou finanční prostředky, které jsou deponovány na účtu zaměstnavatele dlužníka, použity k poměrnému uspokojení všech věřitelů.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatit zálohu.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb. (dále jen vyhláška ), pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 1). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení jednotlivého předmětu zajištění činí 9% z částky od 0-1 mil. Kč (odstavec 2) a odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí 25% z částky od 0 do 500 tis.Kč (odstavec 3). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč (odstavec 5).

Podle § 2a vyhlášky pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výší 50.000 Kč proto považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21%).

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 14.července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu