1 VSOL 644/2011-A-11
KSBR 46 INS 15778/2011 1 VSOL 644/2011-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka IT corporation s.r.o., se sídlem Břeclav, ul. 17. listopadu č. 6, PSČ 690 02, IČ: 26959321, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 46 INS 15778/2011-A-6 ze dne 27.9.2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 46 INS 15778/2011-A-6 ze dne 27.9.2011 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil buď na označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-. Kč.

V důvodech svého rozhodnutí insolvenční soud s poukazem na ust. § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) uvedl, že stanoví dlužníku povinnost zaplatit zálohu na krytí nákladů insolvenčního řízení (zejména odměny správce ve výši 45.000,-Kč bez DPH při řešení úpadku dlužníka konkursem) a na hotové výdaje správce, když majetek dlužníka je dle předložených seznamů tvořen pouze automobilem a jednou pohledávkou, a proto tedy k pokrytí nákladů nebude mít správce k dispozici finanční prostředky. Poukázal rovněž na to, že dlužník nedisponuje žádnými finančními prostředky na účtech ani v hotovosti, které by mohl insolvenční správce použít na úhradu nákladů spojených se zajišťováním a zpeněžováním majetkové podstaty.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl, že vzhledem k majetku, který je uveden v návrhu na zahájení insolvenčního řízení, je zřejmé, že náklady insolvenčního správce na zjištění majetku a jeho ostatní nutné výdaje spojené s insolvenčním řízením budou dosahovat maximálně 5.000,-Kč, a proto že se mu jeví požadavek soudu spíše tak, že jde o zajištění financí pro správce, a nikoliv řešení samotné podstaty věci, tj. řešení úpadku, když je zřejmé, že dlužník 50.000,-Kč k dispozici nemá, a to ani v pohledávkách. Požadovaná záloha je dle dlužníka nepřiměřená budoucím úkolům insolvenčního správce, když dle jeho názoru majetek dlužníka lze zjistit velmi snadno s minimálními náklady. Poukázal i na to, že vzhledem k tomu, že nemá žádný majetek ani zdroj příjmů, nepůjčí mu ani nebankovní sektor, takže nemá možnost požadovanou zálohu zaplatit, ani si zajistit. Dále uvedl, že pokud bude insolvenční soud lpět na uhrazení zálohy, dostane tím dlužníka do neřešitelné situace, neboť bez zaplacení zálohy nebude schopen svou situaci řešit, a řešení úpadku tedy zůstane jen v teoretické rovině. Uvedl, že navrhuje, aby stát nesl náklady řízení, případně aby soud splatnost zálohy odložil do doby skončení řízení. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že sníží zálohu na budoucí náklady insolvenčního řízení na maximální částku 5.000,-Kč, případně ji zcela zrušil.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c) IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovně právních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se návrhem doručeným Krajskému soudu v Brně 5.9.2011 domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a prohlášení konkursu. Uvedl, že je v úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak i ve formě předlužení, že má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti, které není schopen plnit, a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Uvedl, že zastavil všechny své platby, neboť nemá finanční prostředky k jejich placení, tento stav trvá již po dobu delší tří měsíců a není možné dosáhnout uspokojení pohledávek věřitelů ani výkonem rozhodnutí nebo exekucí, protože nemá žádný majetek, jeho jedinou pohledávkou je pohledávka za Petrem Bodkem ve výši 8.500,-Kč. Neočekává žádné příjmy z podnikatelské činnosti, nemá žádné zakázky. Uvedl, že má závazky v celkové výši 257.215,-Kč, označil právní důvod svých závazků a své věřitele.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze tedy dospět k závěru, že dlužník je v úpadku. Vzhledem k tomu, že dlužník je ekonomicky nečinný, je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Dlužník v návrhu tvrdí, že nemá žádný majetek, bude proto věcí insolvenčního správce, aby toto tvrzení prověřil (§ 211 IZ). K této své činnosti bude nutně potřebovat správce pohotové finanční prostředky, které je v daném případě nutno zajistit zálohou na náklady insolvenčního řízení. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). K odvolací námitce dlužníka je nutno poukázat na to, že náklady související s insolvenčním řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, tj. v rozsahu alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení.

K tomu je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ust. § 144 IZ) uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Z toho vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván. Účelem insolvenčního řízení není totiž likvidace nefunkční společnosti, nýbrž

řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak by při nezaplacení zálohy veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto věřitelé dlužníka by nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl, a tak by vlastně postup dle insolvenčního zákona byl zneužitím k likvidaci zadlužené nemajetné společnosti dlužníka. Vzhledem k odvolacím námitkám dlužníka odvolací soud zdůrazňuje, že ustanovení § 98 IZ ukládá i dlužníkovi, který je právnickou osobou, aby podal insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti anebo ve formě předlužení. Podle tohoto zákonného ustanovení v případě právnické osoby mají tuto povinnost i statutární orgány dlužníka a tato povinnost není splněna tehdy, bylo-li řízení k insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl návrh odmítnut. Podle ustanovení § 99 odst. 1 IZ, osoba která v rozporu s ust. § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Z této zákonné úpravy je tedy zřejmé, že dlužník měl podat insolvenční návrh včas, tedy v době, kdy měl ještě takový majetek, který by bylo možné použít k hrazení nákladů řízení a k alespoň poměrnému uspokojení jeho věřitelů.

Odvolací soud dále hodnotí, že záloha byla insolvenčním soudem stanovena i ve správné výši. Podle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. totiž činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000,-Kč. Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010 sp.zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 64/2011) se sice odměna insolvenčního správce v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží žádný majetek, určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, ale před schválením konečné zprávy, natož před rozhodnutím o úpadku nelze s jistotou říci, že skutečně ke zpeněžování majetku nedojde. Nelze tedy bez dalšího vyloučit, že insolvenční správce při své činnosti zjistí další majetek dlužníka, případně majetek dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti, odporovatelnosti a neplatnosti právních úkonů dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty dlužníka (§ 205 a násl. IZ). Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky včetně jeho odstavce 5 se přitom uplatní též v případě, že bude majetek zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určena insolvenčním soudem případně i odpovídat minimální odměně insolvenčního správce ve výši 45.000,-Kč, nebo ji dokonce bude převyšovat. Mimoto má insolvenční správce i právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky), a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je ve výroku věcně správné, a proto ho podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 10. listopadu 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu