1 VSOL 640/2015-B-26
KSOS 34 INS 23408/2011 1 VSOL 640/2015-B-26

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem v Budišově nad Budišovkou, Na Sídlišti 693, PSČ 747 87, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 23408/2011, o splnění oddlužení, zproštění insolvenčního správce a osvobození dlužníka od placení pohledávek, k odvolání věřitele EOS KSI Česká republika, s.r.o., identifikační číslo osoby: 251 17 483, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, PSČ 142 00, zastoupeného Mgr. Veronikou Nedbalovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, PSČ 142 00, ze dne 1.4.2015 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.3.2015, č.j. KSOS 34 INS 23408/2011-B-19,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.3.2015, č.j. KSOS 34 INS 23408/2011-B-19, se ve výroku III. z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě s poukazem na ustanovení § 413 a § 414 odst. 1-3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen též IZ ) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka Pavla anonymizovano zpeněžením majetkové podstaty (výrok I.), zprostil Mgr. Martina Fuchsiga funkce insolvenčního správce (výrok II.) a osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, jakož i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit a že osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (výrok III.).

Podle odůvodnění usnesením soudu prvního stupně ze dne 3.8.2012, č.j. KSOS 34 INS 23408/2011-B4 bylo rozhodnuto o schválení oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty. Podáním doručeným soudu 22.1.2015 oznámil insolvenční správce, že rozvrhové usnesení ze dne 7.11.2014, č.j. KSOS 34 INS 23408/2011-B-14, bylo splněno. Tímto rozvrhem byly přihlášené pohledávky uspokojeny do výše 14,72 % zjištěných pohledávek. Podle insolvenčního správce jsou tak splněny veškeré podmínky pro vydání rozhodnutí o splnění oddlužení dle ust. § 413 IZ v platném znění. Podáním doručeným soudu 2.2.2015 dlužník navrhl, aby mu bylo přiznáno osvobození od placení pohledávek dle insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že nebylo dosaženo uspokojení věřitelů z 30%, bylo k projednání návrhu na osvobození nařízeno jednání dle ust. § 415 IZ, které proběhlo 10.3.2015. Soud na jednání shledal, že k nižšímu plnění došlo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil a hodnota plnění věřitelům není nižší, než jaká by se jim dostala v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem. Z výše uvedených důvodů soud proto vzal na vědomí splnění oddlužení zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu ustanovení § 413 odst. 1 IZ, současně zprostil insolvenčního správce funkce s tím, že o odměně a náhradě hotových výdajů správce již bylo rozhodnuto v usnesení o schválení konečné zprávy a tyto částky již správce obdržel a v neposlední řadě soud dle ustanovení § 414 odst. 1-3 IZ dlužníka osvobodil jednak od placení zbytků pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, dále pohledávek, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, pohledávek, které nebyly do insolvenčního řízení přihlášeny, ač přihlášeny být měly, a od případných regresních nároků, které by vůči němu uplatňovali ručitelé či jiné osoby s postižním právem. To vše na základě výsledku projednání návrhu na osvobození dne 10.3.2015.

Proti tomuto usnesení, výslovně proti jeho výroku III., podal věřitel č. 5-EOS KSI Česká republika, s.r.o. včasné odvolání, v němž především konstatoval, že do předmětného insolvenčního řízení přihlásil své pohledávky, které byly na přezkumném jednání dne 21.2.2012 zjištěny. Vůči napadenému usnesení pak namítal, že toto rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a dále, že nebyly splněny podmínky pro přiznání osvobození dlužníka, neboť dlužník byl osvobozen od plnění zbytků dluhu navzdory skutečnosti, že přihlášené a zjištěné pohledávky věřitelů byly uspokojeny pouze do výše 14,72%. Proto bylo namístě aplikovat ustanovení § 415 IZ, který stanoví speciální podmínky pro ty dlužníky, kteří plnili méně jak 30% zjištěných pohledávek. Dlužník však ve svém návrhu na osvobození od plnění zbytku dluhů žádné skutečnosti, vyžadované ustanovením § 415 IZ neprokazuje, v tomto směru nenavrhuje žádné důkazy a dokonce toto ustanovení ve svém návrhu vůbec nezmiňuje. K dokazování nedošlo ani v průběhu insolvenčního řízení, či nařízeného jednání a výrok III. napadeného usnesení soud prvního stupně odůvodnil toliko konstatováním, že k nižšímu plnění došlo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil a že hodnota plnění věřitelům není nižší, než jaká by se jim dostala v případě řešení úpadku dlužníka konkursem. Odvolatel má za to, že osvobození dlužníka od plnění zbytků dluhů je natolik závažným institutem, který významnou měrou zasahuje do majetkové sféry věřitelů, o to více, když je plněno méně než 30% zjištěných pohledávek. Proto by k němu mělo být přistupováno zodpovědně, zjišťovat splnění všech zákonných podmínek, tyto doložit a řádně zdůvodnit. Navrhl, aby v napadené části bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

K podanému odvolání se ostatní účastníci řízení, ani insolvenční správce, nevyjádřili.

Předně odvolací soud konstatuje, že s účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Řízení v předmětné věci bylo zahájeno 14.12.2011, proto je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. v odstavci III. výroku, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.) a aniž nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnosti.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že předmětné řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka, který spojil s návrhem na povolení oddlužení a jako formu oddlužení navrhoval plnění splátkového kalendáře. V návrhu a v seznamu majetku dlužník mj. uvedl, že je vlastníkem bytu v udávané hodnotě 600.000 Kč (což dokládal znaleckým posudkem ze dne 17.1.2011) a dále movitých věcí (televizor, lednička, automatická pračka, DVD), převážně pořízených v roce 2006. V době podání návrhu byl dlužník v pracovním poměru s tvrzeným příjmem 12.260 Kč, měl vyživovací povinnost k manželce a dvěma dětem. Usnesením ze dne 23.12.2011 (A-4) soud zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho oddlužení a ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Martina Fuchsiga. Do řízení přihlásili věřitelé své pohledávky v rozsahu 355.100,01 Kč, nicméně na základě výsledků přezkumného jednání a zpětvzetí přihlášek pohledávek věřiteli č. 1 a 2, zůstaly v řízení zjištěny pohledávky 4 věřitelů v celkovém rozsahu 191.760,28 Kč (ve všech případech šlo o pohledávky nezajištěné). Usnesením ze dne 3.8.2012 (B-4) soud prvního stupně schválil oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty a určil, že do ní náleží nemovitosti ve společném jmění manželů (pozn. insolvenční řízení ve věci manželky dlužníka Mileny Kováčové je samostatně vedeno pod sp. zn. KSOS 34 INS 23407/2011) a to byt č. 693/2 v bytovém domě čp. 693 postaveném na pozemku par. č. st. 126/3, zapsaný v Katastru nemovitostí pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV č. 1113, obec Budišov nad Budišovkou, katastrální území Budišov nad Budišovkou, jakož i podíl ve výši 948/10000 na společných částech bytového domu čp. 693 postaveném na pozemku parc. č. st. 126/3-zastavená plocha a nádvoří a rovněž ideální podíl o velikosti 948/10000 na pozemku parc. č. st. 126/3-zastavená plocha a nádvoří, na kterém bytový dům čp. 693 stojí, to vše zapsané v Katastru nemovitostí pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, na LV č. 1118, obec Budišov nad Budišovkou, katastrální území Budišov nad Budišovkou. Ve zprávách ze dne 19.6.2013 (B-7) a 20.8.2013 (B-8), insolvenční správce sdělil, že nemovitosti zařazené do oddlužení se mu nedaří zpeněžit s tím, že byt je v původním stavu a všichni potencionální zájemci upozorňovali na náklady spojené s jeho opravou. V konečné zprávě ze dne 21.10.2013 (B-9) správce mj. uvedl, že byt byl zpeněžen za 170.000 Kč, do soupisu majetkové podstaty byly správcem zařazeny i postižitelné části mzdy dlužníka, vyplacené do právní moci usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (23.870 Kč). Usnesením ze dne 11.7.2014 (B-11) soud schválil konečnou zprávu insolvenčního správce (včetně odměny správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty ve výši celkem 60.500 Kč) se závěrem, že částka určená k uspokojení nezajištěných věřitelů činí 28.226,63 Kč. Usnesením ze dne 7.11.2014 (B-14) soud vydal rozvrhové usnesení (§ 306 IZ), dle něhož byla mezi věřitele rozvržena částka 28.226,63 Kč, tj. uspokojení věřitelů zařazených do rozvrhu (v celkové výši 191.760,28 Kč zjištěných pohledávek) v rozsahu 14,72%, toto usnesení nabylo právní moci 26.11.2014. Podáním ze dne 20.1.2015 (B-15) správce oznámil, že rozvrhové usnesení bylo splněno a navrhl, aby soud po osvobození dlužníka od placení pohledávek, vydal usnesení, kterým vezme na vědomí splnění oddlužení .

Podáním ze dne 30.1.2015 dlužník navrhl jeho osvobození ve smyslu ustanovení § 414 IZ s tím, že řádně a včas splnil všechny podmínky podle schváleného způsobu oddlužení.

Usnesením ze dne 4.2.2015 (B-17) soud nařídil na 10.3.2015 jednání a určil, že jeho předmětem bude projednání vzetí na vědomí splnění oddlužení dle § 413 IZ a přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek dle § 414 IZ. Dle protokolu o tomto jednání (B-18) soud toliko konstatoval, že dle správce byly dlužníkem splněny podmínky dle § 414 IZ, dlužník požádal o osvobození od placení pohledávek a vzhledem k tomu, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o splnění oddlužení dle § 413 IZ i pro rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek dle § 414 IZ, soud rozhodne samostatným usnesením . Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Podle ustanovení § 206 IZ, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména a) peněžní prostředky, b) věci movité a nemovité, c) podnik, d) soubor věcí a věci hromadné, e) vkladní knížky, vkladní listy a jiné formy vkladů, f) akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva, g) obchodní podíl, h) dlužníkovy peněžité i nepeněžité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné, i) dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci, j) další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu (odst. 1). Majetkovou podstatu tvoří dále i příslušenství, přírůstky, plody a užitky majetku uvedeného v odstavci 1 (odst. 2).

Rozsah majetku, který nepatří do majetkové podstaty, je vymezen v ustanovení § 207 IZ.

Ustanovení § 398 odst. 2 IZ dále stanoví, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Podle ustanovení § 413 IZ, splnění oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné; právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. Současně insolvenční soud rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce.

Podle ustanovení § 414 IZ platí, že jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3).

Podle ustanovení § 415 IZ platí, že je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Odvolací soud s ohledem na shora citovaná ustanovení § 414 a § 415 IZ především konstatuje, že podmínkou pro přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu ustanovení § 414 IZ, je jednak samotný návrh dlužníka, aby mu osvobození bylo přiznáno, nicméně postup dle tohoto ustanovení je především předurčen i mírou uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Jestliže dlužník splní všechny podmínky podle schváleného oddlužení, přitom je nutno zdůraznit, že ve smyslu ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ mezi ně patří i to, že nezajištěným věřitelům se dostane minimálně 30% uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení, pak soudu nic nebrání, aby vydal rozhodnutí o osvobození dlužníka v rozsahu tímto ustanovením vymezeným.

Je-li však, jako v nyní projednávané věci, hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30% jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se věřitelé s dlužníkem dohodli, pak musí insolvenční soud dodržet postup daný ustanovením § 415 IZ. Podmínkou pro rozhodnutí dle tohoto ustanovení je především návrh dlužníka, jehož obsah je předurčen zákonnými předpoklady, za nichž soud může dlužníku osvobození od placení pohledávek přiznat. Jinými slovy, jde o zvláštní návrh dlužníka (který není automaticky a bez dalšího zahrnut v návrhu dle ust. § 414 odst. 1IZ), v němž musí dlužník tvrdit objektivní skutečnosti, které nezavinil a v jejichž důsledku nebylo dosaženo požadované hodnoty plnění a současně musí k tomu označit důkazy. Dále musí dlužník v tomto návrh tvrdit a prokázat (jde o druhou podmínku), že částka, která by byla určena k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v konkursu, by nebyla vyšší než hodnota plnění získaného nezajištěnými věřiteli podle splněného oddlužení.

V přezkoumávaném případě soud prvního stupně sice rozhodoval o návrhu dlužníka na osvobození, avšak jednalo o návrh podaný dlužníkem výslovně (i dle obsahu) podle ustanovení § 414 IZ. Soud tomuto návrhu vyhověl přesto, že dlužník nesplnil jednu ze zákonných podmínek, tj. nejméně 30% uspokojení nezajištěných věřitelů, jak již bylo uvedeno shora. I když soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení zmínil též ustanovení § 415 IZ (s tím, že dle něj nařídil jednání, při němž shledal, že k nižšímu plnění došlo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil a že hodnota plnění věřitelům není nižší, než jaká by se jim dostala v případě řešení úpadku konkursem ), avšak toto zákonné ustanovení a jeho požadavky nerespektoval a především (ve svých důsledcích) v odstavci III. osvobodil dlužníka ve smyslu ustanovení § 415 IZ, aniž dlužník takový návrh, se všemi požadovanými náležitostmi, podal.

Vydání napadeného rozhodnutí v odstavci III. jeho výroku tudíž předcházely vady, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Proto odvolací soud v napadené části usnesení soudu prvního stupně dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně poskytne dlužníku poučení ve smyslu ust. § 415 IZ a v závislosti na reakci dlužníka přizpůsobí svůj další postup v tomto řízení. Pokud dlužník návrh dle § 415 IZ podá, pak teprve po slyšení dlužníka (a v závislosti na tom, jak splní svou povinnost tvrzení a důkazní) a insolvenčního správce, o této žádosti (návrhu) dlužníka rozhodne. Jestliže dlužník návrh podle § 415 IZ nepodá, pak dosavadní obsah spisu nedává podklad pro jiné rozhodnutí o dosud jediném návrhu dlužníka podle § 414 odst. 1 IZ, než je zamítnutí návrhu na osvobození od placení pohledávek.

Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že bude-li návrh dlužníka dle § 415 IZ podán a dlužník svou povinnost tvrzení a důkazní řádně splní, bude na soudu prvního stupně, aby zvážil, jaký majetek by patřil do majetkové podstaty dlužníka v případě, pokud by jeho úpadek byl řešen konkursem a jaké by za této situace bylo procento uspokojení věřitelů (jejichž pohledávky byly zahrnuty do oddlužení dlužníka).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a odvolateli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 25. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu