1 VSOL 636/2016-A-13
KSBR 24 INS 3513/2016 1 VSOL 636/2016-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Josefa Souška, narozeného 17. srpna 1967, bytem Ivaň 140, PSČ 798 23, identifikační číslo osoby: 657 71 869, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 24 INS 3513/2016, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka ze dne 14.4.2016 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2016, č.j. KSBR 24 INS 3513/2016-A-7,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2016, č.j. KSBR 24 INS 3513/2016-A-7, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3, § 396 odst. 1 a § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení, zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dlužník podal dne 16.2.2016 insolvenční návrh, kterým se domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku, s insolvenčním návrhem spojil návrh na povolení oddlužení. Usnesením ze dne 17.2.2016, čj. KSBR 24 INS 3513/2016-A-4 soud vyzval dlužníka, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení, mj. označil závazky, které vznikly v souvislosti s jeho podnikatelkou činností, vykonávanou pod identifikačním číslem 657 71 869 a v případě těchto věřitelů, aby uvedl, zda s jeho oddlužením souhlasí, tedy s tím, že jejich pohledávky budou řešeny oddlužením a aby tyto souhlasy doložil, především souhlas věřitele ČR-Finančního úřad pro Olomoucký kraj. Dlužník v reakci na tuto výzvu předložil pouze seznam závazků, seznam zaměstnanců, smlouvu o důchodu a listinu označenou jako přehled příjmů za rok 2015. Jelikož insolvenční návrh dlužníka splňuje všechny náležitosti a jsou k němu připojeny zákonem vyžadované přílohy a dále při zjištění, že dlužník má 6 věřitelů, vůči nimž má 9 závazků, jejichž splatnost nastala v roce 2015, jsou tedy po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a nejsou hrazeny po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, dospěl soud k závěru, že úpadek dlužníka byl osvědčen. Dále soud posuzoval, zda je dlužník osoba oprávněná k podání návrhu na povolení oddlužení. V této souvislosti ze seznamu závazků a přiložených listin zjistil, že dlužník má vůči věřiteli ČR-Finanční úřad pro Olomoucký kraj nezajištěný závazek, který vznikl v souvislosti s jeho podnikatelskou činností; přitom dlužník v návrhu netvrdil, že by jmenovaný věřitel souhlasil s tím, aby se jeho pohledávka řešila oddlužením. Současně se nejedná o závazek dlužníka, který by zůstal neuspokojen po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ. Dlužník nepředložil souhlas věřitele ani na výzvu soudu. Tento závazek proto brání řešení úpadku dlužníka oddlužením, neboť insolvenční zákon vyžaduje výslovný souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení, kdy by si měl příslušné souhlasy těchto věřitelů obstarat. Je zcela na dlužníku, aby v případě, že se domáhá řešení svého úpadku oddlužením, předložil insolvenčnímu soudu návrh na povolení oddlužení, který obsahuje všechna tvrzení důležitá pro posouzení tohoto jeho návrhu, a tato tvrzení doložil. V daném případě lze proto očekávat, že návrh na povolení oddlužení dlužníka bude odmítnut a na jeho majetek bude prohlášen konkurs. Z předloženého seznamu majetku vyplývá, že dlužník vlastní osobní automobil Opel Vectra, rok výroby 2003, věci představující obvyklé vybavení domácnosti a nemovitosti v katastrálním území Ivaň na Hané, jimiž jsou zajištěny závazky vůči věřitelům Česká spořitelna, a.s., SPIKAS, s.r.o. a ČR-Okresní správa sociálního zabezpečení Prostějov. V hotovosti má dlužník pouze částku Kč 2.314 Kč, na bankovním účtu žádné peněžní prostředky nemá. S ohledem na uvedený rozsah majetku dlužníka a předpokládané náklady řízení při konkursu, proto soud dospěl k závěru, že je třeba složit zálohu na jejich náklady, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. V další části svého odvodnění soud prvního stupně vyložil smysl a účel této zálohy, včetně požadované výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Namítal, že dle jeho názoru veškerá činnost ze strany insolvenčního správce, kterou bude v počáteční fázi oddlužení či konkursního řízení na majetek dlužníka vykonávat, bude spočívat v drobných administrativních úkonech, bez vyšší finanční angažovanosti, proto považuje, mj. i s přihlédnutím ke své aktuální finanční situaci, za přiměřené, aby insolvenční správce odměnu a hotové výdaje hradil z výtěžku dosaženého prostřednictvím zpeněžení majetkové podstaty, zejména nemovitostí uvedených soudem v napadeném usnesení, tj. pozemku č.p.st. 188 s řadovým domem č.p. 140, a pozemku p.č. 145/2-zahrada, nacházející se v katastrálním území a obci Ivaň, okres Prostějov. Z doloženého odhadu vyplývá, že tyto nemovitosti mají aktuální hodnotu cca 1.450.000 Kč a lze proto důvodně předpokládat, že při jejich zpeněžení dojde k uspokojení odměny a nákladů správce v plné výši. Protože usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu ve výši 50.000 Kč je dle něj nedůvodné, navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Pokud jde o insolvenční návrh dlužníka, lze souhlasit se soudem prvního stupně, že jde o návrh projednatelný a že z jeho obsahu, včetně zákonem vyžadovaných seznamů závazků a majetku vyplývá, že dlužník je v úpadku, neboť má více (6) věřitelů a vůči nim 9 závazků postupně splatných nejméně od ledna 2015-srpna 2015, v celkové výši 2.504.277 Kč, z toho zajištěné závazky v rozsahu 2.389.086 Kč a nezajištěné ve výši celkem 115.191 Kč.

Nicméně dlužník se současně domáhá řešení jeho úpadku oddlužením a je skutečností, že nezajištěný závazek tvrzený dlužníkem ve výši 89.943 Kč vůči věřiteli Finančnímu úřadu pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Prostějově je závazkem, který pochází z podnikatelské činnosti dlužníka. Správně se proto soud prvního stupně musel zabývat tím, zda z tohoto hlediska, je dlužník osobou oprávněnou k podání tohoto návrhu.

Jak již uvedl soud prvního stupně, podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ze shora uvedeného ustanovení vyplývá, že i když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je buď zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Protože u dlužníka nepředcházelo dosud žádné insolvenční řízení a shora uvedená pohledávka není pohledávkou zajištěnou, výjimku vyplývající z ustanovení § 389 odst. 2 pod písm. b) a c) IZ, nelze v případě dlužníka uplatnit. Jelikož dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení netvrdil, natož doložil, a to i přes výzvu soudu prvního stupně, že shora uvedený jediný věřitel, který má za dlužníkem nezajištěnou pohledávku z podnikání, že s oddlužením dlužníka souhlasí, tedy s tím, že jeho pohledávka bude podrobena režimu oddlužení, nutno souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník neosvědčil, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ). Proto tento jeho návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (v případě, že dlužník na svém insolvenčním návrhu setrvá) a úpadek dlužníka řešit konkursem.

Ke shora uvedenému nutno pro úplnost uvést, že odvolací soud nepřehlédl, že po vydání napadeného usnesení zaslal k žádosti dlužníka věřitel Finanční úřad pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Prostějově soudu přípis, datovaný 7.4.2016, v němž ovšem pouze sděluje, že ponechává na posouzení insolvenčního soudu, zda jsou naplněny podmínky pro povolení oddlužení . Z obsahu tohoto sdělení, však výslovný souhlas s tím, aby jeho pohledávka byla řešena v režimu oddlužení dlužníka (s možností uspokojení i jen v rozsahu 30%) dovodit nelze.

Zbývá se vypořádat s odvolací námitkou dlužníka, že v jeho případě není nezbytné (s ohledem na jeho nemovitý majetek v hodnotě cca 1.450.000 Kč, dle doloženého odhadu OLIVE GARDEN s.r.o.-realitní kanceláře ze dne 12.4.2016, tedy nikoliv odhad soudního znalce), aby pro další řízení platil jakoukoliv zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Ze shora citovaného ustanovení § 108 IZ vyplývá, že lze po insolvenčním navrhovateli (až na uvedenou výjimku u zaměstnanců dlužníka), tedy i včetně dlužníka, který podává insolvenční návrh, požadovat zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, pokud tyto finanční prostředky nelze zajistit jinak, což je i přezkoumávaný případ.

Dle návrhu i předloženého seznamu majetku dlužník sice vlastní nemovitý majetek a k jeho ceně předkládá odhad, nicméně v majetku dlužníka se nenachází potřebná finanční hotovost. Odvolací soud proto na základě těchto zjištění shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že nelze v této fázi řízení spekulovat nad tím, kdy se nemovitý majetek dlužníka podaří správci zpeněžit, případně v jakém rozsahu a s jakým výtěžkem. Je přitom třeba zdůraznit, že pohotové finanční prostředky jsou potřebné především pro počáteční činnost správce (na poštovné, znalečné, poplatky, inzerci, cestovné, apod., které je správce povinen řádně vyúčtovat a v případě potřeby doložit) a tyto náklady převážně vznikají v období, než je zpeněženo. Nejedná se jen o drobné administrativní úkony , jak se domnívá odvolatel. Záloha slouží jako záruka úhrady nejen výdajů správce, ale i jeho odměny, aby je v případě nízkého výtěžku (nebo v případě, že se majetek sepsaný v majetkové podstatě nepodaří zpeněžit) nemusel v konečném důsledku hradit stát. Nelze rovněž po správci spravedlivě požadovat, aby tyto (byť počáteční) náklady nesl ze svých prostředků. Při rozhodování soudu o stanovení zálohy a její výše je významná rovněž skutečnost, že insolvenční soud může uložit zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení pouze do rozhodnutí o úpadku, kdy zpravidla skutečný rozsah, hodnota majetku a především jeho zpeněžitelnost není soudu známa; to vše musí po rozhodnutí o úpadku prověřit až insolvenční správce.

Proto dospěl odvolací soud k závěru, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je i v přezkoumávaném případě nutné a to včetně požadované výše, neboť v případě, že po zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek bude insolvenční správce zpeněžovat, pak tomu nutně předchází jednak dohledání a soupis veškerého majetku, jeho zajištění, případné pojištění, ocenění, což si vyžádá bezprostřední náklady. Dále je nutno přisvědčit soudu prvního stupně, že bude-li správce zpeněžovat, pak jen odměna správce ze zpeněžení bude činit dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000 Kč (k tomu DPH, je-li správce jejím plátcem) a zcela nepochybně správci vzniknou i hotové výdaje či náklady konkursu. Dále s účinností od 1.1.2014 má správce nárok, při řešení úpadku konkursem, na další odměnu a to z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele 1.000 Kč (§ 2a uvedené vyhlášky). V případě, že je způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení žádného majetku (nebyl získán žádný výtěžek), pak náleží správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, nejméně však opět 45.000 Kč, k tomu DPH, je-li správce jejím plátcem (§ 2a vyhl. č. 313/2007 Sb., § 38 odst. 1, odst. 2 IZ v platném znění).

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 13. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu