1 VSOL 617/2016-A-18
KSBR 29 INS 5226/2016 1 VSOL 617/2016-A-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužnice Ivany anonymizovano , anonymizovano , bytem Chropyně, Díly 620, PSČ 768 11, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS 5226/2016, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice ze dne 15.4.2016 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.3.2016, č.j. KSBR 29 INS 5226/2016-A-11,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.3.2016, č.j. KSBR 29 INS 5226/2016-A-11, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3, § 396 a § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona-dále jen též IZ ) uložil dlužnici, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení, zaplatila na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dlužnice podala dne 3.3.2016 insolvenční návrh, který spojila s návrhem na povolení oddlužení. Z podaného návrhu a předloženého seznamu závazků vyplývá, že dlužnice má 16 nezajištěných závazků vůči 15 věřitelům v celkové výši 702.292 Kč, tři závazky dlužnice pocházejí z podnikatelské činnosti, a to v celkové výši 152.180 Kč. Usnesením ze dne 8.3.2016 (A-9) soud dlužnici vyzval, aby doplnila návrh na povolení oddlužení tak, že uvede a doloží takové skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že závazky z podnikání nebrání uplatnění institutu oddlužení ve smyslu ust. § 389 IZ. V daném případě mělo být doloženo buď rozhodnutí soudu o zrušení konkurzu na majetek dlužníka, nebo prohlášení věřitelů, že souhlasí, aby jejich pohledávky byly uspokojeny v rámci oddlužení (zajištěné závazky z podnikání dlužník nemá). Na tuto výzvu reagovala dlužnice podáním doručeným 24.3.2016, ve kterém však konkrétní skutečnosti opravňující podání návrhu na povolení oddlužení vzhledem k existenci závazků z podnikání neuvedla, ani nedoložila. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že v souladu s ustanovením § 390 odst. 3 IZ bude nutno návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítnout, neboť nebylo prokázáno, že dlužnice je osobou k podání tohoto návrhu oprávněnou a její úpadek bude proto nutno řešit konkursem (§ 396 IZ). S ohledem na skladbu a rozsah majetku dlužnice dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro další řízení je nutné složení zálohy na jeho náklady a v další části svého odůvodnění vysvětlil smysl a účel této zálohy včetně její výše.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítla, že soud ji nejprve vyzval k předložení pracovní smlouvy a seznamu závazků, což splnila, příjmy prozatím není schopna doložit, do pracovního poměru nastoupila 1.4.2016, první příjem bude mít v květnu 2016. Co se týče jejích dluhů z podnikání, které bylo neúspěšné, obešla své věřitele (OSSZ, Finanční úřad i zdravotní pojišťovnu ), kdy jí bylo sděleno, že vyjádření bude zasláno soudu. Soud však nečekal a uložil ji zaplatit zálohu, kterou však není schopna uhradit. Žádá o přezkoumání jejího případu.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že dlužnice ve svém insolvenčním návrhu, který spojila s návrhem na povolení oddlužení a žádala oddlužení formu splátkového kalendáře, dále v seznamu svých závazků uvedla, že je v úpadku, neboť má 16 nezajištěných závazků vůči 15 věřitelům v celkovém rozsahu 702.292 Kč (postupně splatné od roku 2004-2015), z toho vůči věřitelům Okresní správě sociálního zabezpečení Přerov, Finančnímu úřadu v Přerově a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR (v celkové výši 152.190 Kč) jde o závazky, které pochází z jejího dřívějšího neúspěšného podnikání a doložila, že živnost ukončila 8.7.2009. Dále uvedla, že je rozvedená, nemá žádnou vyživovací povinnost, pobírá podporu v nezaměstnanosti ve výši 8.174 Kč a do pracovního poměru nastoupí od 1.4.2016. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužnice je podílovou spoluvlastnicí 3 pozemků v rozsahu 8/54 v katastrálním území Kovalovice u Kojetína; jiný majetek, kromě telefonu a věci osobní potřeby, dlužnice nemá. Dále z listin, kterými dlužnice doložila své závazky, se dále podává, že nezajištěné závazky vůči třem shora označeným věřitelům pochází z podnikání dlužnice; zda tito věřitelé s oddlužením dlužnice souhlasí, dlužnice ve svém návrhu neuvedla, ani tyto souhlasy nedoložila a nestalo se tak ani na základě výzvy soudu prvního stupně (usnesením ze dne 8.3.2016, A-9). Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Po vydání napadeného usnesení dlužnice doložila pracovní smlouvu ze dne 1.4.2016 uzavřenou na dobu určitou (do 30.9.2016) se Správou majetku města Chropyně p.o. a dne 15.4.2016 Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR soudu sdělila, že není oprávněna udělit souhlas s oddlužením dlužnice, neboť by nepostupovala v souladu s ustanovením § 8 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, Další postup v tomto řízení pro ponechává na rozhodnutí soudu. Vyjádření dalších dvou věřitelů s pohledávkami z podnikání dlužnice (příslušného daňového úřadu a Okresní správy sociálního zabezpečení Přerov) soudu doručeno nebylo.

Na základě shora uvedených zjištění odvolací soud především uzavírá, že insolvenční návrh dlužnice je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužnice je v úpadku (§ 3 odst. 1, odst. 2 IZ). Jelikož dlužnice se domáhá řešení svého úpadku oddlužením, byl správný postup soudu prvního stupně, pokud se zabýval otázkou, zda dlužnice osvědčila, že je osobou k podání návrhu na oddlužení oprávněnou.

Jak již uvedl soud prvního stupně, podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 390 odst. 3 IZ stanoví, že návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud rozhodnutím odmítne.

Ustanovení § 396 IZ dále stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud v přezkoumávaném případě souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že dlužnice podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje. I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je buď zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu ze shora uvedených výjimek však dlužnice ve svém návrhu na povolení oddlužení netvrdila, natož doložila, a proto je nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že dlužnice neosvědčila, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ). Proto tento její návrh (na povolení oddlužení) bude nutno odmítnout a úpadek dlužnice bude řešen konkursem. Závěr soudu prvního stupně, že v daném případě je nezbytné, aby dlužnice, která nemá ve svém majetku žádnou finanční hotovost, složila zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to v maximální požadované výši 50.000 Kč, byl proto správný.

Záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny a výdajů pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by musel hradit odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužnice insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho nejnižší odměna, jak opět správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je nepochybné že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek a tedy nic nezpeněží, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek (za každou 1.000 Kč), nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, aniž se mohl zabývat tím, zda dlužnice by z hlediska jejich příjmů další podmínky oddlužení splňovala.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 11. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu