1 VSOL 613/2013-A-10
KSBR 38 INS 7003/2013 1 VSOL 613/2013-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužnice Gabriely Pospíšilové, nar. 16.12.1973, bytem Nechvalín 52, PSČ 696 31, IČ: 61122122, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.2013, č.j. KSBR 38 INS 7003/2013-A-5

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.2013, č.j. KSBR 38 INS 7003/2013-A-5 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici podle ustanovení § 108 odst. 1,2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužnice je podnikatelem, který není dle ustanovení § 389 odst. 1 IZ osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, a proto jediným způsobem řešení úpadku dlužnice bude prohlášení konkursu na její majetek. S ohledem na výši odměny insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem, a dále s ohledem na to, že dlužnice nedisponuje pohotovými finančními prostředky, je potřebné zajistit prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení ze zálohy, kterou soud považuje za přiměřenou ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice odvolání, ve kterém především brojila proti závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužnice jako aktivní podnikatelka nesplňuje jednu z podmínek pro povolení oddlužení, když oddlužení může dle ustanovení § 389 odst. 1 IZ navrhnout pouze dlužník, který není podnikatelem, a proto lze očekávat zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a rozhodnutí o způsobu řešení jejího úpadku konkursem. V této souvislosti namítala, že pokud by přerušila provozování své živnosti, ocitla by se rázem zcela bez jakéhokoliv příjmu, což by pro její rodinu mělo likvidační následky, a navíc by zcela jistě nespravedlivě poškodila své věřitele, neboť by je tímto krokem připravila o část plnění, jež by obdrželi v případě, že by v provozování živnosti pokračovala, jelikož pak by jejich pohledávky mohly být uspokojeny jak z příjmu, které získává provozováním živnosti, tak z příjmu jejího manžela Karla anonymizovano , který je rovněž ve stádiu insolvenčního řízení a ve věci vedené pod sp. zn. KSBR 38 INS 19074/2012 mu bylo povoleno oddlužení. Dále namítala, že závěr soudu prvního stupně o tom, že její úpadek nelze řešit oddlužením, neboť je podnikatelkou, je v rozporu s ustálenou judikaturou Vrchního soudu v Praze, který ve svých rozhodnutích např. usnesení KSUL 45 INS 7931/2012, 2 VSPH 755/2012-A-18 ze dne 14.6.2012, v usnesení č.j. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010-A ze dne 11.5.2010, v usnesení č.j. MSPH 88 INS 18044/2011, 3 VSPH 1378/2011-A ze dne 10.5.2012 a v usnesení č.j. KSPH 39 INS 4221/2008, VSPH 86/2009-B ze dne 21.11.2001 formuloval a odůvodnil závěr, že není vyloučeno, aby byl oddlužením řešen úpadek dlužníka, který je jako osoba samostatně výdělečně činná podnikatelem, tedy pokud si dlužník jako osoba samostatně výdělečně činná opatřuje pravidelný výdělek prostřednictvím podnikatelské činnosti, která je vzhledem k okolnostem věci nejvýhodnějším nebo pro něj reálně jediným možným zdrojem příjmů, jež hodlá použít ke splácení svých dluhů v rámci navrženého splátkového kalendáře, a to za situace, kdy příjmy dlužníka umožňují plné uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů. Soudu prvního stupně též vytýkala, že nespojil její insolvenční řízení s insolvenčním řízením jejího manžela, když veškeré závazky spadají do společného jmění manželů, neboť vznikly za trvání manželství. Ve společném jmění manželů je též nemovitost oceněná znaleckým posudkem na 945.600 Kč, která zajišťuje pohledávku Komerční banky a.s. ve výši 933.601,46 Kč, která bude v plné výši uspokojena zpeněžením předmětu zajištění a pro nezajištěné věřitele pak zůstane ještě částka 142.674,82 Kč, přičemž do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 1.076.276,28 Kč. Navrhovala, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že dlužnici uloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 2.000 Kč a současně rozhodne, že insolvenční řízení vedené pod sp. zn. KSBR 38 INS 19074/2012 na majetek dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano (manžela dlužnice) se spojuje ke společnému projednání s insolvenčním řízením vedeným pod sp. zn. KSBR 38 INS 7003/2013 na majetek dlužnice.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212 a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice se insolvenčním návrhem ze dne 11.3.2013, doručeným soudu 14.3.2013, domáhala rozhodnutí o svém úpadku a navrhovala, aby byl řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře. Návrh podala na předepsaném formuláři a v kolonce 06 mimo jiné uvedla, že spolu s manželem Karlem Pospíšilem mají v rámci společného jmění manželů celkem 18 věřitelů, u kterých mají celkem 24 peněžitých závazků v celkové výši 1.722.877,40 Kč. Pět těchto závazků ve výši cca 1.241.946,27 Kč jsou závazky vůči zajištěným věřitelům, které jsou zajištěny nemovitostmi ve společném jmění manželů v hodnotě cca 945.600 Kč, dále mají manželé ve společném jmění manželů movité věci v hodnotě cca 21.900 Kč. Všechny společné peněžité závazky jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a 23 z 24 společných peněžitých závazků nejsou manželé schopni plnit po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Navrhovala spojení jejího insolvenčního řízení s insolvenčním řízením manžela Karla anonymizovano , vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS 19074/2012. V kolonce 09 uvedla, že v současné době má čistý zisk z provozování samostatné výdělečné činnosti (autočalounictví) ve výši cca 13.151 Kč měsíčně, když průměr počítá za poslední dva roky provozování živnosti. Přerušení provozování živnosti není možné, neboť v širším okolí jejího zaměstnání dlouhodobě není možné obstarat si zaměstnání, které by byla schopna vykonávat. Z tohoto důvodu zvolila samostatnou výdělečnou činnost jako svůj způsob obživy. V kolonce 17 uvedla nemovitý majetek, který je předmětem zajišťovacích práv v odhadované ceně celkem 945.600 Kč. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty první IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ustanovení § 2 odst. 2, písm. b) ObchZ podnikatelem podle tohoto zákona je osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 odst. 1 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Výkladem pojmu dlužník, který není podnikatel , použitým v ustanovení § 389 odst. 1 IZ se Nejvyšší soud zabýval např. v rozhodnutí ze dne 21.4.2009, sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod R 79/2009, dále v rozhodnutí ze dne 23.2.2011, sp.zn. KSUL 70 INS 3940/2008, 29 NSČR 9/2009, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod R 112/2011, a v těchto rozhodnutích na dané téma uzavřel, že: 1) dlužníkem, který není podnikatel , se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. V této souvislosti zdůraznil, že u fyzických osob, které podnikaly na základě živnostenského oprávnění, není pro závěr, že jde o podnikatele , určující jejich zápis v živnostenském rejstříku. Z ustanovení § 2 odst. 2, písm. b) ObchZ. totiž plyne, že za podnikatele se nepokládá (nejde-li o osobu uvedenou v § 2 odst. 2, písm. a/, písm. c/ a písm. d/ ObchZ) fyzická osoba, která má živnostenské oprávnění, na jehož základě nepodniká; 2) to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k a) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, b) době ukončení dlužníkova podnikání, c) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, d) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, e) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení; 3) podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (ve smyslu § 389 odst. 1 a § 390 odst. 3 IZ), splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který svým majetkem pouze zajistil jako směnečný rukojmí dluh jiné osoby z jejího podnikání.

V odůvodnění této právní věty Nejvyšší soud konstatoval, že z možnosti podat úspěšně návrh na povolení oddlužení (jako k tomu oprávněná osoba) vyloučen dlužník, který svým jednání projevuje vůli osobně se účastnit na podnikání (např. tím, že koupí podnik), a nikoli dlužník, jenž svým úkonem toliko poskytl majetkovou garanci (záruku) za uspokojení pohledávek věřitele vůči jinému dlužníku-podnikateli.

Promítnuto na poměry projednávané věci nutno konstatovat, že závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužnice nebyla ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ oprávněna insolvenčnímu soudu navrhnout, aby její úpadek řešil oddlužením, je správný, neboť dlužnice byla ke dni podání návrhu na povolení oddlužení zapsána v živnostenském rejstříku jako osoba podnikající pod identifikačním číslem 611 22 122 a na jeho základě fakticky podnikala a do současné doby podniká, což dlužnice potvrzuje v insolvenčním návrhu, jakož i v projednávaném odvolání.

Dlužnice je tedy podnikatelka ve smyslu ustanovení § 2, odst. 2, písm. b) ObchZ, přičemž dle ustanovení § 389 odst.1 IZ pouze dlužník, který není podnikatelem , může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, a proto insolvenční soud její návrh na povolení oddlužení odmítne dle ustanovení § 390 odst. 3 IZ jako návrh podaný někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, a dle ustanovení § 396 IZ rozhodne o řešení jejího úpadku konkursem. Jinými slovy řečeno, je-li dlužník ve smyslu ustanovení § 2, odst. 2, písm. b) ObchZ osobou, která má živnostenské oprávnění a na jeho základě podniká, je v intencích shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu vyloučen z možnosti podat úspěšně návrh na povolení oddlužení, a to bez ohledu na to, zda dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) pochází z podnikání či nikoliv.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že s ohledem na shora uvedené, se neztotožňuje se závěry, které formuloval a odůvodnil Vrchní soud v Praze v rozhodnutích, kterých se odvolatelka mylně dovolává jako ustálené judikatury , a ani se neztotožňuje se závěrem, který formuloval a odůvodnil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 11.5.2012, č.j. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010-A-12, že Vzhledem k tomu, že závazky dlužníka nepocházejí z dřívějšího podnikání a výdělečnou činnost vykonává dlužník dle svého tvrzení jako OSVČ až od 1.3.2010 jen proto, že jako zaměstnanec nemohl sehnat práci a za účelem zapravení svých (spotřebitelských) závazků, jevila by se jako nepřiměřená tvrdost aplikace zákona, kdyby soud konstatoval nemožnost dlužníka pokusit se dosáhnout povolení oddlužení již v této fázi pouze z důvodu, že po formální stránce je dlužník podnikatelem. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že nelze u dlužníka zatím vyloučit možnost řešit jeho úpadek oddlužením. Jinými slovy řečeno, dlužníkovi, který není v pracovním poměru, nelze odpírat oddlužení plněním splátkového kalendáře jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, jež nepocházejí z podnikání, bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost. To ovšem předpokládá, že dlužník bude schopen doložit, že jako OSVČ má pravidelný příjem, z něhož by měl uhradit první splátku (§ 406 odst. 3 písm. b) IZ) plněním splátkového kalendáře .

Odvolací soud konstatuje, že odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního soudu je založeno na správném výkladu ustanovení § 389 odst.1 IZ , který vychází ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem ČR v R 79/2009 a R 112/2011, jakož i z jednotné judikatury Vrchního soudu v Olomouci (srov. např. usnesení ze dne 24.4.2013, č.j. KSOS 38 INS 5226/2013, 1 VSOL 294/2013-A-12, usnesení ze dne 19.12.2012, č.j. KSBR 40 INS 14439/2011, 1 VSOL 920/2012-B-38)

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Rovněž uložení zálohy ve výší 50.000Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). V posuzované věci sama dlužnice uvádí, že je vlastníkem nemovitostí a předpokládá jejich zpeněžování. Navíc obecně platí, že před schválením konečné zprávy (natož před rozhodnutím o úpadku) nelze s jistotou říct, v jakém rozsahu bude majetek zpeněžován. Nelze totiž bez dalšího vyloučit, že insolvenční správce při své činnosti zjistí majetek dlužníka, případně majetek dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti, odporovatelnosti a neplatnosti právních úkonů dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty dlužníka (§ 205 a násl. IZ). Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ). Lze proto uzavřít, že 50.000 Kč představuje zcela přiměřenou výši zálohy na náklady insolvenčního řízení.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 22. srpna 2013

Za správnost vyhotovení JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu