1 VSOL 604/2015-A-13
KSBR 38 INS 7561/2015 1 VSOL 604/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužnice Hany anonymizovano , anonymizovano , bytem Týnec, Panská 121, PSČ 691 54, IČ: 49133608, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.4.2015, č.j. KSBR 38 INS 7561/2015-A-8, takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ust. § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), uložil dlužnici, aby zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužnice má nezajištěné závazky pocházející z její podnikatelské činnosti vůči věřitelům Okresní správa sociálního zabezpečení, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR a Finanční úřad pro Jihomoravský kraj a dlužnice k výzvě soudu sdělila, že souhlasy těchto věřitelů s oddlužením nemá, neboť tyto souhlasy nejsou vyjmenovány mezi povinnými přílohami návrhu na povolení oddlužení. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že dlužnice nesplňuje podmínky pro řešení jejího úpadku oddlužením, a proto jediným možným způsobem řešení jejího úpadku je konkurs (§ 390 odst. 3, § 396 IZ). Jelikož dlužnice nedisponuje pohotovými finančními prostředky, které by byly dostačující k úhradě předpokládaných nákladů insolvenčního řízení při řešení jejího úpadku konkursem, uložil jí soud prvního stupně zálohu na náklady insolvenčního řízení, jejíž výši odůvodnil minimální výší odměny insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem, jež činí 45.000 Kč bez DPH a bez hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání, v němž namítala, že soud prvního stupně nesprávně interpretuje novelizované znění insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014, neboť z důvodové zprávy k novele insolvenčního zákona vyplývá, že je možné, aby se oddlužení úspěšně domáhala i fyzická osoba, která má závazky z podnikatelské činnosti, pokud s řešením podnikatelských závazků formou oddlužení souhlasí věřitelé. Insolvenční zákon přitom nevyžaduje, aby byl současně s insolvenčním návrhem a s návrhem na povolení oddlužení písemný souhlas věřitelů předkládán. Dlužník, který má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, může legitimně podat návrh na povolení oddlužení, přičemž ust. § 403 IZ vyžaduje aktivní projev těchto věřitelů, že s oddlužením takového dlužníka nesouhlasí (§ 397 IZ, § 403 odst. 2 IZ). Dlužnice poukázala na závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze dne 2.9.2014, č.j. 4 VSPH 1277/2014-A-28, ze dne 18.7.2014, sp. zn. 3 VSPH 517/2014, ze dne 23.6.2014, č.j. 1 VSPH 1211/2014-A-17, ze dne 15.5.2014, sp. zn. 2 VSPH 961/2014 a na závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.1.2014, č.j. 1 VSOL 1197/2013-A-18 a ze dne 24.3.2014, č.j. 3 VSOL 15/2014-A-16 a navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a povolil jí řešení úpadku oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře bez uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 23.3.2015 insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení, jímž se dlužnice domáhala rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužnice uvedla, že má 7 věřitelů, vůči nimž má 8 nezajištěných závazků v celkové výši 411.607 Kč, které není schopna splácet, neboť má jako osoba samostatně výdělečně činná příjem 12.493 Kč čistého měsíčně a nemá hodnotnější majetek. V návrhu označila mimo jiné závazek vůči věřiteli Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav, se sídlem

Břeclav, Husova 2994/1, PSČ 690 02, z titulu dluhu na pojistném ve výši 108.200 Kč, závazky vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, z titulu dluhu na pojistném ve výších 119.393 Kč a 31.921 Kč a závazek vůči věřiteli Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem Brno-střed, Náměstí Svobody 4, PSČ 602 00, ve výši 2.948 Kč. V bodu 15 návrhu (majetek, který není předmětem zajišťovacích práv) uvedla toliko osobní počítač z roku 2000, mobilní telefon z roku 1998, obvyklé vybavení domácnosti a věci osobního charakteru. K návrhu připojila seznam závazků opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, splatnost nejméně dvou závazků nastala v roce 2008 a seznam majetku opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedla majetek shodně s insolvenčním návrhem. Soud prvního stupně vyzval dlužnici usnesením ze dne 2.4.2015, č.j. KSBR 38 INS 7561/2015-A-6, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení usnesení uvedla, které její závazky pochází z podnikatelské činnosti, aby tyto závazky označila v seznamu závazků, a aby u nezajištěných závazků z podnikatelské činnosti doložila souhlas věřitelů s řešením jejího úpadku oddlužením. Na tuto výzvu dlužnice reagovala podáním doručeným soudu dne 15.4.2015, v němž uvedla, že souhlasy věřitelů, jejichž závazky pochází z podnikatelské činnosti (Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Finanční úřad pro Jihomoravský kraj), s oddlužením nemá, nicméně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť tyto souhlasy nejsou vyjmenovány mezi povinnými přílohami návrhu na povolení oddlužení a poukázala na ust. § 403 odst. 2, § 397 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1, písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 397 odst. 1, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2, písm. a) IZ), a proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že má potřebné souhlasy všech věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, a že tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Pokud toto skutkové tvrzení v návrhu schází, nelze postupovat podle shora citovaného ustanovení § 397 odst.1 IZ, neboť pochybnosti o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, lze mít jen, když dlužník souhlasy tvrdí, ale zatím nedokládá. V posuzované věci dlužnice v podání doručeném soudu dne 15.4.2015 výslovně uvedla, že má dluhy z podnikání, ovšem souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jejího úpadku netvrdila, respektive výslovně uvedla, že souhlas věřitelů nemá.

Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud konstatuje, že na dlužnici nelze pohlížet jako na osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, což je skutečnost odůvodňující odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ust. § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o řešení úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ.

Tento výklad ustanovení § 389 odst.1, písm. b), odst. 2, písm. a) IZ byl odvolacím soudem přijat s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu, které bylo prezentováno na celostátním školení pro insolvenční soudce v květnu 2014 v Kroměříži. Rozhodovací praxe odvolacího soudu byla v období bezprostředně po účinnosti novely insolvenčního zákona odlišná, neboť vycházela z mylného názoru, že tvrzení o souhlasu věřitelů ve smyslu § 389 odst. 2, písm. b) není nezbytnou obsahovou náležitostí návrhu na povolení oddlužení, a proto se zkoumání otázky souhlasu odkládá až na schůzi věřitelů podle § 403 IZ.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužnice je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že její úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu majetku dlužnice (§ 211 IZ), se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužnice v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatit zálohu.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ, insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 1). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení jednotlivého předmětu zajištění činí 9% z částky od 0-1 mil. Kč (odstavec 2) a odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí 25% z částky od 0 do 500 tis. Kč

(odstavec 3). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč (odstavec 5).

Podle § 2a citované vyhlášky, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených pohledávek podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výší 50.000 Kč proto považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce nejméně 45.000 Kč bez DPH (nyní 21 %).

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 15.července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu