1 VSOL 587/2013-A-13
KSBR 32 INS 13199/2013 1 VSOL 587/2013-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Vladimíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Dobronín, Za Školou 73/22, PSČ 588 12, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.6.2012, č.j. KSBR 32 INS 13199/2013-A-7, takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), uložil dlužníku zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník nesplňuje podmínku pro povolení oddlužení dle ust. § 395 odst. 1, písm. b) IZ, neboť nelze předpokládat, že uspokojí za dobu pěti let trvání oddlužení nezajištěné věřitele v rozsahu 30 % hodnoty jejich pohledávek, neboť dlužník má čistý měsíční příjem ze závislé činnosti ve výši 12.531 Kč, vyživovací povinnost vůči manželce a nezajištěné závazky ve výši 623.571 Kč. Dále uvedl, že 5 závazků dlužníka z celkového počtu 6 jeho závazků pochází z podnikatelské činnosti, což představuje 97,82 % hodnoty všech dlužníkových závazků, dlužník ukončil podnikatelskou činnost ke dni 24.5.2013 a podnikatelské závazky dlužníka ze smluv o úvěru vznikly až v roce 2012, a proto s ohledem na rozsah dlužníkových závazků z podnikání je třeba na něj pohlížet jako na podnikatele ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ a nelze mu umožnit řešení jeho úpadku oddlužením. Pro úplnost uvedl, že dlužník sice upozornil věřitele KV PLUS, s.r.o. na skutečnost, že pohledávky budou podrobeny režimu oddlužení s tím, že však tento věřitel dal toliko své srozumění s postupem dlužníka a nikoliv souhlas s jeho oddlužením. Na tomto základě uzavřel, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude odmítnut, a proto jediným možným způsobem řešení jeho úpadku bude dle ust. § 396 odst. 1 konkurs a je tedy třeba zajistit finanční prostředky k úhradě počátečních nákladů konkursu formou zálohy na náklady insolvenčního řízení. Její výši odůvodnil výší minimální odměny insolvenčního správce při konkursu dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., která činí 45.000 Kč bez DPH.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž namítal, že je nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že neuspokojí nezajištěné věřitele v rozsahu alespoň 30 % hodnoty jejich nezajištěných pohledávek. Poukázal na skutečnost, že má jednoho zajištěného věřitele-obchodní společnost KV PLUS, s.r.o., vůči níž má 3 zajištěné závazky ve výši 572.927 Kč s tím, že ostatní věřitelé jsou nezajištění a nezajištěné závazky představují toliko 64.514 Kč a je tudíž zřejmé, že za pět let trvání oddlužení zaplatí 100 % ze svých nezajištěných závazků. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně o tom, že mu nelze povolit oddlužení z důvodu podnikatelské činnosti. Uvedl, že podnikatelskou činnost sice ukončil až 24.5.2013 s tím, že však již od roku 2011 podnikatelskou činnost neprovozoval, z podnikání neměl žádné příjmy, ani nepodával daňové přiznání, od května 2011 je zaměstnán a ze zaměstnání má jediný příjem. Poukázal na kritéria stanovená Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí ze dne 21.4.2009, sp.zn. 29 NSČR 3/2009 a uvedl, že úvěry od věřitele KV PLUS, s.r.o. přebíral jako podnikatel, protože k tomu byl donucen okolnostmi, neboť hrozil prodej spoluvlastnického podílu jeho bratra na společném majetku v exekučním řízení a jelikož nemohl získat úvěr od bankovních subjektů, obrátil se na nebankovní společnost KV PLUS, s.r.o., která však byla ochotna poskytnout pouze podnikatelský úvěr. Ačkoliv tedy uzavřel úvěrové smlouvy jako podnikatel, tyto závazky nevznikly z jeho podnikatelské činnosti, neboť tyto závazky vznikly v době, kdy již podnikatelskou činnost nevyvíjel. Vyjádřil názor, že společnost KV PLUS, s.r.o. poskytuje podnikatelské úvěry proto, aby obcházela zákon o spotřebitelském úvěru a získala silnější věřitelskou pozici a uvedl, že společnost KV PLUS, s.r.o. je zajištěným věřitelem a může tedy získat v insolvenčním řízení splacení svého závazku v plné výši, čímž dojde zcela k zaplacení tzv. podnikatelských závazků . Dále argumentoval tím, že věřitele KV PLUS, s.r.o. vyrozuměl o tom, že jeho pohledávky budou podrobeny režimu oddlužení a věřitel vzal tuto skutečnost na vědomí. Jediným závazkem z podnikání je tedy závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 50.644 Kč, což představuje 8 % hodnoty všech jeho závazků. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a povoleno mu oddlužení formou plnění splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu prvního stupně dne 10.5.2013 se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužník uvedl, že je v úpadku, neboť má více věřitelů, peněžité závazky více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen splnit, většina věřitelů zahájila proces vymáhání. 2 závazky již byly věřiteli Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR přiznány platebními výměry (k jejich uspokojení jsou prováděny srážky ze mzdy) a 3 závazky již byly věřiteli KV PLUS, s.r.o. přiznány rozhodčími nálezy, neboť dlužník tyto závazky neplnil po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, když platby zastavil již v průběhu roku 2012, pouze u věřitele Door Financial a.s. zaplatil splátku ještě v dubnu 2013. Celkovou výši závazků dlužník tvrdil ve výši 637.441 Kč s tím, že nezajištěné závazky jsou ve výši 64.514 Kč a zajištěné závazky vůči věřiteli KV PLUS, s.r.o. jsou ve výši 572.927 Kč (tyto závazky jsou zajištěny nemovitostmi ve vlastnictví dlužníka nacházejícími se v k.ú. a obci Dobronín). Jako svůj další majetek označil toliko obvyklé vybavení domácnosti, mobilní telefon, ruční motorovou sekačku a pilu. Tvrdil, že pouze závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 50.644 Kč vznikly z podnikatelské činnosti a prohlásil, že již není podnikatelem a finanční prostředky poskytnuté mu věřitelem KV PLUS, s.r.o. nebyly použity k podnikání, ale k úhradě závazků jeho bratra s tím, že věřitele KV PLUS, s.r.o. vyrozuměl o tom, že jeho závazky budou podrobeny režimu oddlužení. K návrhu připojil seznam závazků opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedl závazky shodně s insolvenčním návrhem a seznam majetku opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedl movitý a nemovitý majetek shodně s insolvenčním návrhem, cenu movitých věcí uvedl v odhadované aktuální ceně 19.300 Kč. Dále připojil výpis z katastru nemovitostí týkající se LV č. 33 pro obec a k.ú. Dobronín, z něhož se podává, že dlužník je výlučným vlastníkem nemovitostí-domu č.p. 73 na pozemku parc. č. St. 80 včetně tohoto pozemku a pozemku parc. č. 149/1 a parc. č. 150/1-které jsou zatíženy zástavním právem smluvním ve prospěch věřitele KV PLUS, s.r.o. a dále vyrozumění věřitele s řešením pohledávek v režimu oddlužení ze dne 10.5.2013, z něhož se podává, že dlužník sděloval věřiteli KV PLUS, s.r.o., že zahájil insolvenční řízení s návrhem na povolení oddlužení, do něhož zahrne i závazky z úvěrových smluv č. 1092/12, 1160/2012 a 1121/12. Zprávou ze dne 10.5.2013 tento věřitel dlužníku odpověděl, že tuto skutečnost bere na vědomí. Dne 31.5.2013 bylo doručeno soudu prvního stupně doplnění insolvenčního návrhu dlužníka, v jehož rámci dlužník předložil doplněný seznam závazků opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedl u každého závazku jeho splatnost, splatnost 4 závazků nastala již v roce 2012. Dále připojil smlouvu o podnikatelském úvěru č. 1160/2012 ze dne 6.8.2012, uzavřenou mezi věřitelem KV PLUS, s.r.o. a dlužníkem, dlužník je ve smlouvě označen identifikačním číslem a údajem o tom, že je podnikající fyzickou osobou na základě živnostenského oprávnění, které je ve smlouvě specifikováno, dále smlouvu o podnikatelském úvěru č. 1121/12 ze dne 7.5.2012, uzavřenou mezi týmiž účastníky, rovněž v této smlouvě je dlužník označen identifikačním číslem s údajem o tom, že je podnikající fyzickou osobou na základě živnostenského oprávnění, které je ve smlouvě specifikováno a smlouvu o úvěru č. 1092/12 ze dne 5.1.2012, uzavřenou mezi týmiž účastníky, v níž je dlužník označen identifikačním číslem s tím, že je fyzickou osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným usnesením. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 19.6.2013 dlužník předložil znalecký posudek č. 2098/131/2013 znalce Ing. Slavomíra Černého, ze dne 1.6.2013, týkající se ocenění výše uvedených nemovitostí dlužníka, obvyklá cena těchto nemovitostí činí 900.000 Kč.

Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku ze dne 29.5.2013 se podává, že dlužník v období od 27.3.1996 do 24.5.2013 podnikal v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2, věty první IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Odvolací soud se především zabýval přezkumem předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužník je osobou, která nemůže ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ insolvenčnímu soudu navrhnout, aby její úpadek byl řešen oddlužením vzhledem ke skutečnosti, že dlužník, ačkoliv již není podnikatelem, má závazky z podnikání z roku 2012, které jsou u něj překážkou pro povolení oddlužení.

Lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně o tom, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považováni za podnikatele. Institut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele. Za podnikatele je nutno považovat osoby, jež splňují některé z kritérií vymezených v § 2 odst. 2 obchodního zákoníku. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008, a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009. V tomto usnesení Nejvyšší soud vymezil kritéria, která je nutno zkoumat při posuzování otázky, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání. Jedná se o dobu vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, dobu ukončení dlužníkova podnikání, četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a skutečnost, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Odvolací soud přezkoumal závěr soudu prvního stupně o tom, že závazky z podnikání dlužníku brání v povolení oddlužení, a ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že podnikatelskými závazky jsou i závazky dlužníka ze smluv o úvěru uzavřených s věřitelem KV PLUS, s.r.o. Soud prvního stupně správně zjistil, že dlužník je ve smlouvách označen identifikačním číslem a odkazem na živnostenské oprávnění a věřitel s ním také jako s podnikatelem jednal (dlužník sám uvedl, že věřitel KV PLUS, s.r.o., by s nepodnikatelem úvěrovou smlouvu neuzavřel), takže do těchto závazkových vztahů dlužník vstupoval jako podnikatel. Z tohoto pohledu není rozhodné, na jaký účel dlužník peníze z úvěrů následně použil, tj. není rozhodné, že tyto finanční prostředky nebyly použity pro účely jeho podnikání. Pro posouzení povahy těchto závazkových vztahů je rovněž irelevantní, z jakých důvodů tento věřitel poskytuje úvěry toliko podnikatelským subjektům. Odvolací soud dále uzavírá, že žádný z věřitelů, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání nevyslovil souhlas s tím, aby jeho pohledávky vůči dlužníkovi byly podrobeny režimu oddlužení. Pokud dlužník argumentoval tím, že úmysl podrobit se režimu oddlužení oznámil věřiteli KV PLUS, s.r.o., pak z e-mailové korespondence tohoto věřitele vyplývá, že vzal tuto skutečnost toliko na vědomí a nikoliv, že se způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužením souhlasí. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že dlužník sice fakticky ukončil podnikání v roce 2011, ale oficiálně živnost ukončil až v květnu 2013, přičemž jeho závazky z podnikání vznikly v letech 2012, a jedná se o 5 podnikatelských závazků z celkového počtu 6 závazků, které představují 97,82 % všech závazků dlužníka.

S ohledem na shora uvedené lze jednoznačně uzavřít, že v povolení oddlužení dlužníku brání jednak skutečnost, že výše jeho podnikatelských závazků v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků činí 97,82 %, jakož i skutečnost, že tyto závazky vznikly krátce před podáním insolvenčního návrhu, tedy v roce 2012 a rovněž počet závazků dlužníka z podnikání vzhledem k celkovému počtu závazků. Tyto skutečnosti jsou dle ustanovení § 389 odst. 1 IZ z pohledu kritérií vymezených Nejvyšším soudem ČR ve výše uvedeném rozhodnutí překážkou bránící dlužníku povolení oddlužení. Za této situace již odvolací soud nepřezkoumával závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužník nesplňuje ani podmínku pro povolení oddlužení dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ.

Za této situace se jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka jeví konkurs. To proto, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, což vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 396 odst. 1 IZ). Proto je požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Úvaha o výši zálohy, potřebné na náklady insolvenčního řízení, se odvíjí od závěru o předpokládaném rozsahu a skladbě majetkové podstaty. Dlužník neuvedl žádné pohotové finanční prostředky, jeho majetek tvoří pouze obvyklé vybavení domácnosti, nářadí, mobilní telefon a nemovitý majetek zatížený zástavním právem. V této fázi řízení přitom nelze předjímat, zda a za jakou částku se podaří tento majetek zpeněžit a zda výtěžek z něho bude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Složení zálohy v maximální výši 50.000 Kč je tedy nezbytné, neboť smyslem a účelem této zálohy je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce. Zejména se jedná o náklady insolvenčního správce související se zjišťováním stavu majetku dlužníka, případně se zjišťováním majetku jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. V neposlední řadě slouží záloha jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Po správci nelze spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně dle ustanovení §219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 17. září 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu